Článek
Ptali se mě různí mladí angažovaní lidé, začínající politici, zelení, sociální demokraté, levicoví liberálové, ať už organizovaní ve stranách, nebo v jiných uskupeních, v naději, že znám odpověď a že mám nějaký klíč k lidem, který jim dám.
Vědomí, že mé zkušenosti z projektu Hrdinové kapitalistické práce se nedají jen tak předat, mě vedlo k tomu, že úplně nejlepší by bylo, kdyby se lidé, kteří to berou se správou věcí veřejných vážně, přestali posmívat internetovým diskutérům a zkusili si taky udělat školu života. „Práce je momentálně dost, tak jděte a nechejte se někde na pár měsíců zaměstnat,“ radila jsem tázajícím. Vedlo mě k tomu přesvědčení, že pokud chybí finanční kapitál na velkou kampaň, je potřeba chopit se něčeho jiného. Tak jako to dělali lidé z jiných hnutí v jiných zemích, když třeba v Řecku rozdávali jídlo a ošacení během ekonomické krize, a tím získali jak kontakt s lidmi, tak zkušenosti – a nakonec i hlasy.
„Ale když já mám úvazek na univerzitě“, „studuju a nemám čas“, „mám svou práci, které se nemůžu vzdát“ – odpovídali mi debatéři. Čas je dnes tou nejvzácnější komoditou, a tak si raději necháváme vypracovávat různé studie.
Berlínské Das Progressive Zentrum zveřejnilo letos na jaře výsledky svého výzkumu, který hledal kořeny frustrace lidí v Německu a ve Francii a důvody, proč lidé volí populisty. Závěry nebyly překvapivé: Lidé mají pocit, že se o ně stát ne stará, připadají si opomenutí a opuštění. A tak to hodí straně, jež brojí proti uprchlíkům, i když jejich hlavním problémem je, že k nim nejezdí autobus a mají daleko do školy a nemocnice. Říká se to mu protestní hlas a není to možná účinné, ale může se to jevit jako jediná možnost.
Při cestách po republice jsem postupně užasle pozorovala, že to, čemu jsme si navykli říkat „pražská kavárna“, není rozhodně jen v Praze. Máme plzeňskou kavárnu, jabloneckou kavárnu, českobudějovickou kavárnu, brněnskou kavárnu. Všude se najdou lidé, kteří přemýšlejí, jak to udělat, aby pracující třída volila nějakou „správnou“ stranu. Všude se najdou lidé, kteří nechápou, proč se tedy nespokojenci nepřestěhují za prací, když je to tak snadné. Někde je kavárny více, někde méně, ale všude nějaká je – jen na severní Moravě ne.
Ne že by tam nebyli vysokoškolsky vzdělaní lidé, ne že by tam nebyli lidé, kteří mají dobrou práci, ne že by tam snad nebyli intelektuálové. Ale nejsou tam v tak hojné míře zastoupeni ti, kteří by jen bezradně stáli před otázkou, co se to vlastně s naší společností děje, a neuměli na ni najít odpověď. Všichni tak nějak vědí, kde je problém, a mnozí to umějí dobře formulovat.
Takže pokud nemáte čas strávit několik měsíců mezi lidmi v terénu, udělejte si čas aspoň na cestu do Ostravy a mluvte s místními. Oni vám to vysvětlí lépe, než bych kdy dokázala já.
