Článek
Sešly jsme se až třetí den jejího po bytu. Přede mnou jí prý všichni říkali, že se jim v souvislosti s pražským jarem vybaví hlavně srpnová invaze, a těch pár pamětníků, které potkala, se dušovalo, že socialismu ani tenkrát nevěřili, že věděli, že je to celé odsouzené k zániku.
„A pro nás je pražské jaro takový symbol! Proč to tady lidi tak shazují?“ ptala se zoufale.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že obrodný proces v šedesátých letech narušuje vizi jedné neměnné totality, pod kterou jsme tu čtyřicet let úpěli.
Co si v souvislosti s pražským jarem vybavím já? Třeba to, že postupné uvolňování z tvrdé totality, která byla reakcí na studenou válku, začalo už na konci padesátých let a jeho symbolem se stal československý pavilon na Expu 1958 v Bruselu. Pak přišla Šikova ekonomická reforma, předpřipravená týmem ekonomů již v roce 1963. Ta slaďovala plánované hospodářství s poptávkou spotřebitelů. A ve finále na úrovni podniků inspirovala vznik rad pracujících, které měly funkci správních rad v akciových společnostech: volily vedení, kontrolovaly výsledky a stanovovaly dlouhodobé cíle. Tím vlastně vyřadily Národní frontu v čele s KSČ z hospodářského procesu. Demokracie na pracovišti se stala nejen možnou, ale vlastně povinnou.
Poprvé v historii naší země byla zrušena cenzura. Ze státních médií se tak vlastně stala média „veřejnoprávní“, přičemž státní aparát měl jen minimální nástroje jejich kontroly. Taková situace se asi již nikdy nebude opakovat. Přitom třeba redakce rozhlasu vyrostla z mladých lidí, které tam pro jejich nezkušenost a tvárnost nabrali v padesátých letech. Sami postupem let dokázali získat rozhled i sílu a vytvářet zajímavý obsah.
Bezprostředně po zrušení cenzury vyšel manifest Dva tisíce slov, ve kterém Ludvík Vaculík na podnět několika lidí z Akademie věd zformuloval naději v demokratizační proces a vyzval obyvatele k jeho podpoře. Text byl široce publikován a KSČ k němu zaujala kritický postoj, což ale bylo vše, co mohla udělat. Největší kritici textu se ocitli pod silným tlakem veřejnosti.
Tak jako pražské jaro nezačalo až v roce 1968, tak ani neskončilo tolik připomínanou invazí, ale až po 21. srpnu 1969 a krvavě potlačených manifestacích proti vojenské intervenci. Den na to byl přijat tzv. pendrekový zákon.
Když se mluví o historii, my Češi často zmiňujeme situace, kdy jsme se měli bránit. Skutečnost, že jsme tak neudělali, jako by přispívala k naší méněcennosti. V roce 1968 to s ohledem na geopolitickou situaci nešlo. Zájem podporovat demokratický socialismus nebyl na žádné straně rozděleného světa. To ale nic nemění na tom, že máme velký příběh a nemusíme se vidět jen jako oběti, v každé době zmítané okolnostmi. Dokázali jsme v šedesátých letech skutečně něco změnit, obrodit společnost.
Kdybychom se nebáli si to připustit, bylo by na co navazovat.