Článek
Odpovědi Václava Klause nám přišly ve formě jednolitého textu. Otázky zněly: Jaká by podle vás měla být role intelektuála v politice?, V čem jsme jako společnost svobodnější po listopadu 1989 a v čem jsme byli svobodnější před ním? a Jak se podle vás za posledních dvacet pět let proměnil vztah mocných a bezmocných?
25. výročí historického okamžiku ukončení komunistické éry a nastolení svobody a demokracie máme nejen připomínat, ale i vážně analyzovat. Chci k tomu přispět knížkou, která právě vychází v nakladatelství Fragment pod názvem Chtěli jsme víc než supermarkety. Snažil jsem se v ní podívat na listopad 1989 a hlavně na celých uplynulých 25 let systematičtěji, a nikoli toto téma pouze glosovat.
Tři otázky, které mi položila redakce Salonu Práva, nejsou otázkami, které jsem si v této své knize kladl. Intelektuálové v politice je téma, které mne v souvislosti s tímto výročím nenapadlo řešit. Ač jsem v širším významu tohoto slova asi také intelektuálem neboli člověkem živícím se idejemi a jejich šířením, vždy si připomínám slavný Hayekův výrok, že intelektuálové jsou „dealeři s použitými myšlenkami“. Mne tato jeho slova neurážejí. Opakovaně říkám – mohu-li použít ekonomickou terminologii – že jsem ve světě idejí na straně poptávky, nikoli nabídky. Těch, kteří skutečné ideje vytvářejí a nabízejí, je strašně málo. My ostatní je pouze užíváme. A jsme i na to pyšní, protože kolem sebe vidíme spoustu lidí, kteří o žádné ideje nestojí a spíše se jim vysmívají. Slova intelektuál se tedy nijak nestraním.
Kladete otázku, jaká by měla být role intelektuála v politice. Mým prvotním impulsem bylo říci, že žádná, resp. že není v ničem specifická. Role intelektuála v politice – mimochodem, to není přesně definovaná skupina lidí, neexistuje žádný seznam účastníků, volené orgány nebo členské příspěvky – nemůže být v demokratické zemi v ničem odlišná od role libovolného občana, který se chce či nechce angažovat v politice. Intelektuál si nemůže nárokovat nic jiného než kdokoli jiný. K tomu snad ani není třeba nic dodávat.
Něco úplně jiného je specifická situace naší země, kde si intelektuálové tradičně osobují hrát roli jinou než běžní občané. Říkám tradičně, ale právě v listopadu 1989 to vypadalo výrazněji než kdykoliv jindy. Možná však, že intelektuálové ani tehdy o nic větší roli než jindy nehráli, ale podařilo se jim vytvořit dojem, že hrají. To byla primárně zásluha Václava Havla a lidí kolem něho. To byla ona jejich „nepolitická politika“, to byl jejich útok na politické stranictví, to bylo jejich odstrkování reprezentativní demokracie parlamentního typu založené na institutu voleb na vedlejší kolej. Oni měli bytostně vrozený sklon k samovýběru a k samozvanosti. Už první svobodné volby v červnu 1990 to naštěstí vrátily tam, kam to patří, a nedovolily „intelektuálům“ zvítězit.
Fotografie Krištofa Kintery z listopadových dnů roku 1989 jsou v těchto dnech k vidění v Sametovém centru (Cihelná 4, Praha 1).
Druhou otázkou bylo, v čem jsme po listopadu 1989 svobodnější a v čem jsme byli svobodnější před ním. Na to se nedá odpovědět výčtovou metodou. Zbývá makroodpověď: dnes máme systém politické a ekonomické svobody (samozřejmě s různými omezeními), dříve byla nesvoboda. Svobodnější jsme před rokem 1989 určitě nebyli.
Něco úplně jiného je zamyšlení nad vývojem naší svobody. Určitě se v diskusi o její míře nepohybujeme na stupnici nula až sto. Ani v komunismu nebyla svoboda na bodě nula, a ani teď není na bodě sto. Kdykoli se v éře komunismu míra svobody mírně zvyšovala, jako třeba v šedesátých letech nebo v druhé polovině let osmdesátých, psychologicky jsme žili v relativně lepším pocitu (který s celkovým odsudkem komunismu nebyl v rozporu). Dnešek nám – při nekonečně vyšší míře svobody – může dávat pocit úplně jiný. Je to vždy relativní.
Prvním důvodem dnešního nedobrého pocitu řady z nás je to, že míra svobody v současnosti (daná politickou korektností a jí vynucovanými postoji k životu, kvalitou našeho politického systému, tlakem Evropské unie a vpádem globálního vládnutí do našich životů) je výrazně nižší, než jsme v listopadu 1989 považovali za možné. Druhým důvodem je nepříznivá tendence vývoje míry svobody v čase. Je jí méně než před jedním či dvěma desetiletími, což má příčiny vnitřní i vnější. Podrobně se to snažím popsat a vysvětlit ve výše zmíněné knize.
Patří mezi ně naše „Velká protikorupční revoluce“ (v roce 2013), která byla dovršením řadu let trvajícího rozpadu našeho politického systému. Patří mezi ně narůstající tlak EU a agresivita nejrůznějších novodobých „ismů“, které ze všech stran útočí na lidskou svobodu. Finanční a ekonomická krize let 2008–2009 vyvolala nejen dlouhotrvající ekonomické problémy, ale vedla i k výraznému snížení ekonomické svobody. Ale abychom si dobře rozuměli – to není porovnávání svobody v roce 2014 a třeba v roce 1974. O rozdílné míře svobody v těchto dvou obdobích nemá smysl diskutovat. Je evidentní.
Třetí otázkou je, jak se změnil vztah mocných a bezmocných. Přijmout ji znamená přijmout terminologii a styl uvažování Václava Havla a dalších podobně politicky korektních lidí současnosti. Dělit lidi na „mocné“ a „bezmocné“ je populistická hříčka, a jestli měla nějaké opodstatnění v éře komunismu, teď už žádné opodstatnění určitě nemá. (I tehdy to byly jen v čase se proměňující role, nikoli jednou pro vždy daná postavení.)
Kdybych přece jen chtěl tuto terminologii alespoň na chvíli přijmout, pak si myslím, že se strašlivě změnili oni „mocní“. Dříve byli za mocné považováni představitelé komunistické politické špičky (a jejich fellow travellers), dnes bych politiky za mocné nepovažoval, alespoň ne v pohledu vnitropolitickém. Dnes jsou mocní spíše představitelé mediokracie, tedy mediální špičky a celebrity. (Je mocnější Sobotka a Bělobrádek než Moravec a Kraus?) Dnes jsou mocnými, asi stejně jako tomu bylo v minulosti, představitelé našich bezpečnostních složek. Mocní jsou i zástupci některých velvyslanectví, i když jsou to jiná velvyslanectví než dříve. Dříve byla mocná Moskva, dnes je mocný Brusel (a spolu s ním Berlín a Washington). Ale znovu říkám, že se skoro zdráhám s termíny mocný a bezmocný pracovat.
Nevím, jestli je teď příhodná chvíle začít u nás roztáčet nové kolo diskuse o intelektuálech vůbec a o intelektuálech v politice zvláště. Musím odkázat na svůj – bohužel jen anglický – text The Intellectuals and Socialism: As Seen from a Post-Communist Country Situated in Predominantly Post-Democratic Europe, který byl mým projevem na výročním zasedání Montpelerinské společnosti v islandském Reykjavíku v srpnu 2005 (dostupný zde). Nic lepšího k tomu asi říci neumím. Z nadpisu je zřejmé, že se cítím jako občan post-komunistické země, která se nachází v post-demokratické Evropě. I to bychom si měli při úvahách o naší současné míře svobody dobře uvědomovat.
Anketu připravili Alice Šimonová a Zbyněk Vlasák.
