Článek
Jaká by podle vás měla být role intelektuála v politice?
Intelektuál by měl především dbát na to, aby se lidé mohli domluvit. Měl by pracovat proti chaosu: zjednávat, udržovat pořádek ve slovech, v pojmech, dbát o to, aby pro co nejvíce lidí měla slova pokud možno stejný obsah. Čistit je od dobových nánosů, připomínat jejich původní smysl. Chrlení nových slov, všelijak poskládaných ze starých, vesměs cizích, anebo i úplných novotvarů, jakkoli vynalézavých a efektních, což se hojně pěstuje i na stránkách Salonu, pokládám za mimořádně nešťastné. Je to rozmnožování chaosu. Musíme mluvit a psát nejen pro sebe a pro pár zasvěcených.
Jistěže je také úkolem intelektuála otevírat možnosti, které zůstávají jiným skryty, varovat na křižovatkách před nebezpečným odbočením. Klást protivné otázky zejména tam, kde jiní mají odpovědi už předem hotové. Znepokojovat, když ostatní jsou slepí k hrozbám. Neurážet, ale nebýt korektní.
Ano, určitě, vyjadřovat se k politice, i k té každodenní, ale raději se nepřimknout k žádné politické straně tak, aby ho svazovala její nutná vnitřní disciplína. Rozhodně se neplést do volebních kampaní – tam věčně pochybující intelektuál zkazí, co může. Intelektuál nechť je spíše než aktérem v politice „ovádem obce“, jak sám sebe charakterizuje slovy Platonovými Sokrates.
V čem jsme jako společnost svobodnější po listopadu 1989 a v čem jsme byli svobodnější před ním?
Porovnávání různých časů, poměrů v různých zemích je vždy ošidné. V dnešním nepřehledném, nejistém a prudce se měnícím světě však potřeba orientovat se právě pomocí takových zkratkovitých srovnávání prudce roste. Jakkoli jsou zavádějící. Politici se častují neuvěřitelnými přirovnáváními: ten „je jako Hitler“, ten zas „mluví jako Urválek“, „zachází se se mnou jako s Miladou Horákovou“. Padesátá léta sem, padesátá léta tam.
V čem jsme jako společnost byli před Listopadem svobodnější? Nebyli jsme svobodnější. Byli jsme „svobodnější“ potud, že jsme se většinou necítili pod existenčním tlakem či pod tlakem příležitostí k sociálnímu vzestupu (k moci, či k penězům, anebo k obojímu). Velká většina lidí věděla, že nepadne ani úplně na dno, ani že nemá šanci významněji si polepšit. Bylo tak více času na rodinu, na přátele, na četbu a na přírodu. Někdy a někde bylo více kolektivního ducha. Ba v mikrosvětech i více solidarity. Po tom se nám stýská.
Ale znamenalo to víc svobody? Jaké? Svobody „jako takové“? Na takovou otázku bych neuměl odpovědět.
Když už, tak se ptejme nikoli na svobodu vůbec, ale na tu jednu a pak na tu druhou svobodu. Svobody byly a jsou totiž dvě. Člověk potřebuje obě, někdo někdy více tu, jindy onu: svobodu od čeho, tu „negativní“ (od útlaku, omezování a reglementování), a svobodu k čemu, tu „pozitivní“ (aby měl materiální i jiné podmínky k užívání té první svobody). Ta první svoboda tu druhou nemusí podporovat. A ta druhá znamená zase málo bez té první… Tak už je svět stvořen: něco za něco. Aby to totiž člověk neměl snadné, aby musel volit. A nést odpovědnost. O to hlavně jde v politice: o znovu a znovu se opakující rozhodování, o volby mezi dvěma svobodami, o jejich míry.
Jak jsem byl svobodný tenkrát a jak dnes? Jako teď píši do Salonu, tak jsem svobodně psal v sedmdesátých i osmdesátých letech do Tigridova pařížského Svědectví či Pelikánových římských Listů. Pak i pod svým jménem do časopisů opisovaných v Československu. Necítím se tedy svobodnější, zato mnohem odpovědnější. To je ta tíha svobody, pro kterou před ní leckdo prchá. První svobodě jsem před Listopadem dával přednost – se všemi důsledky. Svobodu člověk nemá jen dostávat, má si ji i sám brát. A musí počítat s tím, že ho to bude vždycky něco stát.
Ta svoboda, kterou jsem si bral tehdy, mě stála dost strachu. A mizerné zaměstnání. A tedy o hodně míň peněz při výplatě. Že jsem nemohl vyjet za hranice? To mně za to stálo: ale zase jsem nejen doma, ale i ve světě publikoval. Uznávám však, že každý to má jinak. Jiný by za cestu na Západ dal tehdy všechno, třeba by se i upsal estébákům. A dnes je zase ochoten šidit na daních, aby měl na Seychely.
Fotografie Krištofa Kintery z listopadových dnů roku 1989 jsou v těchto dnech k vidění v Sametovém centru (Cihelná 4, Praha 1).
Myslím si, že význam svobody a s ní i onoho klasického sváru mezi svobodou a rovností (dejme tomu mezi pravicí a levicí) klesá. Na ceně nabývá spravedlnost. Docela dobře sneseme jistou míru nerovnosti, pokud není výsledkem nespravedlivostí, nepoctivosti; sneseme i jistá omezení svobody, je-li jich zapotřebí k dosažení spravedlnosti (třeba v pravomocech represivních orgánů). Spravedlnost nás smiřuje nejen s tím, že ani svoboda, ani rovnost nejsou a nikdy nebudou absolutní, ale i s tím, že jedna bude často na úkor druhé. Problém je ale v tom, že spravedlnost, pocit spravedlnosti, se měří ještě hůře než rovnost či svoboda. Takže je jí dnes víc či méně? V čem více a v čem méně? A přitom nám na ní tolik záleží!
Dříve byly rozdíly v bohatství mnohem menší než dnes. Ne že by byly tehdy snesitelnější: tehdy i dnes mnozí nabývali bohatství nepoctivě, nespravedlivě, ale tenkrát šlo dejme tomu o nějaký ten milión, dnes o desítky, stovky miliard. To bohatství se kdysi muselo spotřebovat; dnes může být tak velké, že se musí dál investovat, ale už nejen v podnikání, ale právě i v politice! A to druhé je velký, největší malér. To je dnes ta největší nespravedlnost.
Jak se podle vás za posledních dvacet pět let proměnil vztah mocných a bezmocných?
Nebýt prorůstání politiky a velkého byznysu, dalo by se říci, že si své mocné volíme dobrovolně, svobodně, což dříve určitě neplatilo. Dobrovolně a často ovšem špatně, ale to už je jiná věc, takoví holt jsme: moc tomu rozmýšlení a pak rozhodování, koho ano a koho ne, nedáme. Tím, že se do politiky a především do voleb pletou peníze, a to hodně velké peníze, se ale všechno mění. Peníze a jejich majitelé mnohdy volí za nás, aniž to víme. Prostřednictvím korupce se lidé stávají bohatšími, a tedy mocnějšími a prostřednictvím bohatství také nepostižitelnějšími, náchylnějšími ke korupci. Nikoli zcela nepostižitelnými, ale i tak to stačí k tomu, aby se lidé od politiky zhnuseně odvraceli.
Dříve se nesmělo říkat (skoro) nic a taky se na postavení mocných nic neměnilo. A tak jsme si naivně mysleli, že se svobodou slova se rychle dobereme nápravy v tom, co a jak dělají mocní špatně či nepoctivě: že když na ně něco ošklivého veřejně praskne, půjdou od válu. To je pro mnohé lidi dnes asi vůbec největší deziluze: může se říkat, psát, ukazovat v televizi (skoro) všechno, ale mnohdy (ne vždycky) se tím nic nezmění. Anebo s takovým zpožděním, že se to už skoro nepočítá: údy spravedlnosti, policie, žalobci i soudci, musejí jednat tak, aby bylo možné dohlédnout od zlého činu k jeho důsledku. Jsou-li ty údy na ten či jiný způsob tlačeny, podpláceny či vydírány, anebo neschopné, jednají pomalu, až případ tak říkajíc vyhnije. A úplně na konec se na něj pro jistotu vztáhne prezidentova amnestie.
Hlavní rozdíl je ale v tom, že politika jako taková je proti velkému bohatství čím dál tím bezmocnější. Nejen v měřítkách států, ale všude na planetě. Byli jsme to však my, konzumenti, kdo dal ekonomice onu obrovskou moc – dali jsme zkrátka přednost materiálním hodnotám, a to jsou pak ty důsledky. Za lacinější zboží jsme až příliš ochotni platit jinými hodnotami. Necháme si rajčata přivážet z druhého konce světa jen proto, že jsou o pár korun lacinější. Tak se pak moc nedivme.
Dobře vím, že farmářské trhy nejsou dostupné pro každého. Ale je to názorná ukázka možné volby: zaplatíme víc za menší závislost na globálním blbnutí, na převážení zboží z jednoho konce planety na druhý. A ještě prospějeme našincům, naší krajině. Budeme zkrátka muset něco obětovat, něčeho se vzdát, abychom se té závislosti na velkých penězích někoho jiného zbavili. Bez obětí se totiž k dobrému nepohne vůbec nic. Ale oběť je dnes skoro sprosté slovo! Vždyť my přece chceme dort sníst, a zároveň ho i mít!
Anketu připravili Alice Šimonová a Zbyněk Vlasák.
