Článek
Jaká by podle vás měla být role intelektuála v politice?
Intelektuál je člověk, který se na základě vzdělání a prožitku mravních norem pokouší rozpoznávat a rozlišovat hodnoty. Pokud vstoupí do aktivní politiky – a příklady takového vstupu existují –, stane před úkolem tyto hodnoty prakticky prosazovat. Takové je podle mě jeho poslání v politice. Bývá však spojeno s určitými obtížemi.
Goethe, který v sobě po určitou dobu spojoval intelektuála a praktického politika, vyjádřil tyto obtíže větou: Kdo jedná, nemá svědomí. Politik musí jednat, a proto hlas svědomí občas přehlušovat, nebo jej v krajním případě přehlušit nadobro.
Nejde jen o to, že se ocitá v pokušení poctivým účelem posvětit nepoctivé prostředky, ale i o všední konflikt mezi tím, čeho může jako činitel reálně dosáhnout, a tím, co mu například denně klade na stůl jeho agenda.
Dodneška si živě vybavuju menší prádlový koš, ve kterém mi ředitel mého sekretariátu přinášel poštu. Nebylo možné přečíst ji celou. Pouhý namátkový náhled kromě banálních žádostí a kverulantských podnětů předváděl desítky lidských situací volajících po okamžitém pomocném zásahu. Při nejlepší vůli bylo možné zabývat se třemi nebo čtyřmi. Víc nedovoloval denní rozvrh. Ostatní případy bylo nutné ponechat standardnímu, tj. neplodnému „vyřízení“ rukama parlamentních úředníků.
Vzpomínám na ministra, který musel v prvních týdnech kariéry okamžitě rozhodnout zásadní spor dvou podřízených. Navzdory usilovnému zkoumání nedokázal dospět k rozhodnutí, za kterým by mohl plně stát: neuměl zjistit, kdo z nich má pravdu. Trápil se tím, vyhledal dokonce lékaře a rozpor na jeho radu překlenul tím, že nakonec podal demisi. Neměl litinový žaludek, který byl podmínkou pokračování ve funkci za okolností, kdy mu svědomí pokračovat nedovolovalo. Neuměl se smířit s weberovským pojetím politiky jako uměním možného.
Litinový žaludek dovoluje denně koexistovat se skutečností, že intelektuálova politická strana, jejíž členství po určitých rozpacích přijal jako cestu k veřejnému prosazování hodnot, dospívá k výsledným postojům hlasováním, jehož výsledky neodpovídají intelektuálovu názoru a poznání. Litinový žaludek, ostatně vlastnost u intelektuálů ne zcela obvyklá, samozřejmě může vést svého majitele k naprosté otrlosti. Plyne z toho závěr, že se intelektuál v politice udrží na delší dobu, nebo dokonce na celý život, jen velmi výjimečně, a to většinou za cenu, že intelektuálem být přestane.
V čem jsme jako společnost svobodnější po listopadu 1989 a v čem jsme byli svobodnější před ním?
Nabízí se jednoznačná odpověď, že za bývalého režimu byla osobní svoboda povážlivě omezována a někdy omezena po krajní mez, zatímco dnes je tomu téměř naopak. Přesto v podmínkách značně omezené svobody bylo možné jednak počínat si vnitřně svobodně, to znamená například jako spisovatel psát jen to, co napovídá vnitřní hlas, a nepřizpůsobit se režimním požadavkům, jednak se projevovat svobodně i navenek a snášet za to ústrky.
Pavel Švanda v odpovědi na jednu interní anketu vyjádřil povahu svobody v demokratických podmínkách jako situaci, v níž všechno vyjde najevo.
Stále ještě existují účinné nástroje, zejména nezávislé domácí i zahraniční sdělovací prostředky, které seznamují veřejnost s pravým stavem věcí a vyvracejí účelové lži, k nimž má v různé míře sklon sahat každý politický systém.
Jiné téma jsou cesty, které umožňují účinně usilovat o nápravu toho, co vyšlo najevo a je společensky neudržitelné. V předchozím režimu bylo takové úsilí prakticky nemožné. I pouhý pokus veřejně konstatovat nezbytnost zásadních změn byl trestán a řadový občan věděl, že se ho nesmí dopustit, nechce-li riskovat existenční ohrožení. Ale i ve svobodném světě, dnes arci globalizovaném, je obecně nápravné úsilí stále omezenější.
Ještě dávno před globalizací si český básník František Halas ve svých verších posteskl: Pod jakým praporem se bít / svobody vítr nechce / svobody vítr nechce / už žádný rozvichřit.
Fotografie Krištofa Kintery z listopadových dnů roku 1989 jsou v těchto dnech k vidění v Sametovém centru (Cihelná 4, Praha 1).
Není mi blízká doslovná představa okázalých občanských bojů pod prapory. Přesto chápu mnohé své přátele a známé, zejména příslušníky mladších generací, kteří spatřují jediné východisko v globalizovaném odporu a globalizované vzpouře. Byl jsem však svědkem a v raném mládí i spolupachatelem rozvratu, který do československé společnosti vnášeli komunisté svou násilnou revoluční diktaturou. Vyloučili postupný pokojný vývoj a otevřenou diskusi o něm. Muselo dojít k převratu, který otevřel dveře nejen lidské, občanské a politické svobodě, ale i přílivu zištných kariéristů, kteří vtrhli do politiky a myšlenku těchto svobod diskreditovali.
Stál jsem uprostřed těchto protichůdných dějů, a proto program příštího převratu nesdílím. Neumím však odpovědět na otázku, jak účinně prosazovat nápravu celosvětových společenských poruch v období, kdy zmíněná globalizace předstírá, že se její platnost podobá platnosti přírodního zákona, anebo skutečně takovou platnost má. Za prokázané pokládám aspoň to, že zatímco hlasatelé globální vzpoury by za předchozího režimu dopadli daleko hůř než chartisté požadující dialog o dodržování platných zákonů, mohou dnes pro svůj cíl veřejně získávat stoupence a být v tom i úspěšní.
Jak se podle vás za posledních dvacet pět let proměnil vztah mocných a bezmocných?
Pocit bezmoci existuje za všech režimů. Totalitní režim jej však vytváří masově a mnohdy přímo dekretálně: kulaky vyhání z domova o žebrácké holi, vytipované úředníky posílá do výroby, soukromé zemědělce nutí odevzdat majetek, spisovatelům diktuje, co a jak mají psát nebo zda vůbec smějí publikovat, nositele dlouhých vlasů dává násilně ostříhat pod patronací hygieniků a vede je v policejním seznamu podezřelých osob, do něhož v souladu s panující politickou doktrínou zahrnuje i další občany, brání ve vzdělání věřícím a jejich dětem, vydírá rodiče ukládáním nejrůznějších povinností, jejichž výkonem mají vykoupit studium svých potomků, privilegizuje cesty do zahraničí, ústavně uzákoňuje určitý světový názor a různými omezeními pronásleduje provinilce, kteří se s ním ocitli v rozporu, trestá nedovolenou sexuální orientaci, zakazuje určité hudební a výtvarné projevy.
V dnešním systému se pocit bezmoci vyskytuje nejčastěji jako osobní prožitek, i když může nabýt i povahy skupinové. Někteří nadřízení a zaměstnavatelé například vydírají podřízené a zaměstnance: zneužívají všeobecného strachu z nezaměstnanosti. Slepota a arogance politiků vyvolává v občanovi dojem, že nemá na situaci ve státě žádný vliv. Skupinový pocit bezmoci se vyskytuje hlavně jako průvodní jev neřešených společenských problémů a rozporů, jejichž důsledky zasahují například občany dlouhodobě nezaměstnané nebo trpící rasovými předsudky zakořeněnými mezi příslušníky většinového etnika. Tyto dílčí a řešitelné problémy Česká republika neřeší.
Anketu připravili Alice Šimonová a Zbyněk Vlasák.
