Šamanská duše Ester Krumbachové. Petr Fischer o brněnské výstavě

Aktuální výstava v Domě umění Brno se pokouší ukázat tvorbu Ester Krumbachové jako jeden velký magický vesmír. Magie je tu přitom myšlena ve všech možných významech toho slova. Je to čiré okouzlení možnostmi vyprávění, filmem, obrazy, ale též magie sledující hlubší propojení světa, jež může přinést faustovské prozření, jakož i osudovou katastrofu.

Krumbachová vystupuje jako šamanka využívající cesty svých mnoha povolání (scenáristka, výtvarnice, režisérka, fotografka, kreslířka, návrhářka) k tomu, aby vyvolala událost, jíž se můžeme účastnit nejen coby diváci uměleckého díla, ale vždy a především coby spolutvůrci. Šamanka dokáže svými vibracemi propojovat zdánlivě nepodobné věci, vtahovat do dění a hledat souvislosti tam, kde by je nikdo jiný nehledal.

Tak jako je surrealista Jan Švankmajer posedlý magií materiální proměny, v níž se odráží trvalý tvůrčí princip univerza, fascinuje Krumbachovou vzájemná hra vnitřku a vnějšku, ironie nastavení doplňujících se protikladů (muže a ženy; aktivity a pasivity). Proto také její kostýmy a výtvarná řešení nejsou nikdy něčím vnějším, nýbrž pokaždé vyjadřují a nesou vnitřní ideu díla, ať už filmu, nebo něčeho jiného.

V jedné autentické nahrávce, kterou si lze na výstavě poslechnout vleže, v hladkém, až hladivém pohodlí přehozu z falešné kočičí srsti, to Krumbachová říká naplno a silně. Kostým není nikdy jen nějaké oblečení, dokonce není ani jen výpovědí o charakteru postav, které nějak definuje. Je to výraz celkového vnitřního naladění filmu, z něhož roste a jemuž také slouží.

Na výstavě to demonstrují ukázky z kultovních československých filmů, na nichž se Krumbachová podílela: O slavnosti a hostech, Kladivo na čarodějnice, Sedmikrásky, Všichni dobří rodáci nebo Faunovo velmi pozdní odpoledne, což byl jeden z mála snímků z doby normalizace, na němž se po ideologicky motivovaném přidušení komunistickým režimem mohla podílet. Místo jakéhosi centra výstavy potom zaujímá Vražda Ing. Čerta (1970), jediný režisérský projekt Ester Krumbachové.

Film vždycky dělá tým lidí, což je pro Krumbachovou zásadní věc. Nejde jí totiž o to, aby stůj co stůj prosadila svou ideu, nýbrž aby taková idea, ať už se k ní dospěje jakkoli, propojovala všechny navzájem. Možná že právě v tom spočívá tajemství československé nové vlny, v umění naladit se k celku; což se ale nedá naučit, to umění tu musí být nějak předem, jako právě u Krumbachové. Toto je ona múzičnost, působící coby enzym urychlující myšlení a cítění, která je jí přisuzována všemi, kteří se s ní potkali.

Krumbachová, slyší ucho návštěvníka ze sluchátek na brněnské výstavě, dokáže pracovat jen ve vzájemném společném naladění všech, kdy na sebe věci samy navazují a mluví spolu, aniž by se to muselo zdlouhavě vysvětlovat. Přesně k tomuto cíli v jakémsi složitém podhoubí či oddenkové struktuře, dnes by se řeklo síti, kde se vše magicky propojuje, Krumbachová ve svém uměleckém hledání směřuje.

Nakonec i slovo umělecký je tu snad příliš vznešené, autoreferenční a nadbytečné. Magie filmu a jakéhokoli jiného umění nemá totiž pro Krumbachovou primárně estetickou hodnotu, jakkoli ji „pěkné věci“ přitahují. Nejde ani o nějaké gesto umělkyně, jež něco naznačuje, a divák to má ve své interpretaci rozklíčovat a odhalit. Krumbachová se v této magické hře žene za vzdálenější metou: chce se alespoň na chvíli dotýkat toho, co nám celý život utíká, a to je život sám.

O totéž – jak dokládá na výstavě promítaný dokument Věry Chytilové Pátrání po Ester (2005) – se šamanka Krumbachová snaží i při setkávání s lidmi, především s muži. Její experimentální výpravy nejsou jen cesty bouřící sexuální touhy, která nezná intelektuální ani věkové rozdíly či limity a bere všechno jako smrt; mnohem více jde o nabíjení energií života, kterou šamanka v takovém propojování cítí a která zase na chvíli přináší sílu žít a tvořit.

Brněnská výstava je pozváním do imaginativních pokojů Ester Krumbachové, do tajemství ženských vesmírů, kde se z drobných střepů, zbytků látek, knížek, náčrtků a hromady dalších „zbytečností“ skládají nové a nové světy.

Krumbachová má cit pro detaily, z nichž se dokážou rozvinout komplexní celky, a ty zase dokážou zpátky mizet v nespojité jednotlivosti. Renesanční paralelismus stočený do barokní spirály či závitu. Jako šamanka přirozeně miluje prostupování rostlinného, živočišného a lidského, magii transsubstanciace, přepodstatnění.

Z těchto nadčasových souvislostí pak vycházejí i rozhovory či konfrontace současných umělců, které na výstavu přizvaly její kurátorky Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová a kteří se snaží nějak napojit na šamanského ducha Ester Krumbachové, ať už jsou to fotografie, videa, či instalace.

Kupříkladu Marek Meduna vytvořil současné variace ženského sebezrcadlení z filmu Vražda Ing. Čerta, v němž Jiřina Bohdalová v boji s Čertem vrství svůj vnitřní dialog. V Medunově videu se pracuje s motivem střídání masek a s feministickými stereotypy, což má i svou ironickou a komickou rovinu, ve které se zde hrající Lenka Krobotová opravdu krumbachovsky (vzpomeňte si na rozmarné, ale sebeironicky sžíravé Sedmikrásky) vyžívá.

Spojující čarodějnickou sílu šamanky zase zhmotňuje „boa“ Jiřího Kovandy. Dlouhatánský kočičí ocas se výstavou vine jako svůdný had, který obtáčí každého, kdo do prostoru vstoupí. A tak jako lísající se kočky, pobíhající celým prostorem, varuje před odvrácenou stranou každého magického, transformujícího dění.

Motiv hada se objevuje i ve filmu Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (1969), kde šamanská duše Ester Krumbachové rozkvetla naplno. Krumbachová se tu podílela i na scénáři, který se točí kolem moci poznání, jež často odhaluje nepříjemné pravdy, do nichž se nechce jednotlivcům, ale ani společnostem, proto se raději všichni vracíme do bezpečí iluzí, které si o světě vytváříme. Šamanka má pro taková hájemství pochopení, ví ale také, že v nich není možné setrvávat navždycky.

Podobně obtížné je ovšem zůstávat v onom typu magické otevřenosti, který lze alespoň na chvíli prožít při návštěvě brněnské výstavy. K jejímu trvalému přijetí nestačí jen odvážný skok do rizika bezmezné imaginace; je k němu potřebná i obrovská vytrvalost, síla osobnosti.

Ester Krumbachová se těch skoků nebála, přestože ne vždy byly příjemné a povznášející, tak jako alkohol, v němž topila své smutky. A síla osobnosti? „Nenapodobitelná existence silné osobnosti je nesmrtelná. Proto se omylem někdy takovým lidem říká génius,“ říká umělkyně v televizní dokusérii Zlatá šedesátá trochu i o sobě. „To je ale takové náhražkové slovo. Tak by měl vypadat každý člověk. Génius je jen takový člověk, který si šel za svým cílem a neuhnul od něj. Je to tak. Je to legrační, ale je to tak, je to šprým.“