Článek
Úvěr času (1981). Venku svítá a já ležím čistý a klidný / bílým vlajkám se polštáře podobají / mé tři sestry, tři ženy, tři soudcové vlídní / poslední úvěr času mi otvírají.
Jaromír Nohavica je zástupcem menšiny českých písničkářů, která své zraky neupínala na západní vzory v čele s Beatles a Dylanem, ale zůstávala buď doma, nebo se víc obracela na druhou stranu tehdejšího světa, k Vladimiru Vysockému či Bulatu Okudžavovi.
„K nám na východ se Beatles nedostal,“ vysvětloval to Nohavica Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně, jako své rané vzory pak jmenoval Karla Jaromíra Erbena, Františka Gellnera, v patnácti měl ohraného celého Karla Kryla, poslouchal i valašské lidovky.
Úvěr času je původně Okudžavova píseň. Sovětský písničkář oblíbený v tamních univerzitních kruzích v normalizačním Československu na rozdíl třeba od Polska nekoncertoval, zařekl se, že tu vystupovat nebude, dokud neodejdou okupační vojska, Nohavica tak jeho věci znal jen z pokoutně sehnaných nahrávek. A podle mě mu Okudžavova zadumaná poloha sluší víc než třeba lidovější Vysockého písně. Ale to asi souvisí víc s tím, kde bych chtěl Nohavicu vidět já, než s ním samotným.
Vlci (1986). Dnes v noci vlci vyjí / smrt chodí dokolečka / život je parodií / když hlad má vlčí smečka / někdo se v koutě krčí / někdo má knedlík v krku / a někdo hlasem vlčím / přidá se k zpěvu vlků / a s vlky vyje, vyje a žije / a s vlky vyje, vyje a žije.
V roce 1994 obdržel Nohavica nabídku na účinkování v divadelním muzikálu Daniela Landy Krysař, měl hrát roli Osudu, jakéhosi průvodce celou inscenací. Dokonce se kvůli tomu chtěl přestěhovat z onoho „východu“ do Prahy. Nakonec v něm ale zvítězila touha věnovat čas nové desce a vzniklo Divné století, které patří vedle Mikymauzolea k jeho uměleckým vrcholům.
Bylo to šťastné rozhodnutí, říká okudžavista ve mně, můžu si je dál oba, Landu a Nohavicu, držet dost daleko od sebe. Ano, kromě několikrát veřejně vyjádřené vzájemné kolegiality je spojuje hlavně obdiv ke Karlu Krylovi, ale uklidňuje mě, že instinktivně sahají po odlišné části jeho tvorby a z jejich spojení s Krylem vznikají zcela jiné písně. Landa v maskáčích a tílku deklamuje vojácké texty na zaplněných stadiónech, Nohavica si vzal Kryla s sebou do ostravského komorního klubu Parník a s kytarou v ruce se vyznal z lásky kupříkladu ke Kateřině.
Krysař není prvním divadelním kusem, kde měl Nohavica ztvárnit průvodce dějem. Jeden měl vzniknout už v roce 1986 a nám okudžavistům by se asi líbil spíš. Šlo o adaptaci novely ruského spisovatele Valentina Rasputina Žij a nezapomínej. Vypráví tragický příběh válečného dezertéra, jenž se vrací do blízkosti rodné sibiřské vesnice. Ukáže se ale jen své ženě Nastěně, protože ví, že by ho v případě prozrazení stihl trest smrti. Nastěna, jež žije s tchyní a tchánem, ovšem otěhotní. Aby tajemství neprozradila a svého manžela zachránila, označí za otce dítěte muže z vedlejší vesnice, je vyhnána z domu a nakonec umírá… Režie se chopil Viktor Polesný a Nohavica pro něj složil desítku písní na téma hrdinství a dezerce, čehož byl dle svých slov v té době plný (StB si na něm ve stejném roce vynutila spolupráci). Mezi onu desítku patří kromě Vlků i o něco slavnější Zítra ráno v pět či Hrdina nebo dezertér. Inscenace se však nakonec z dnes už zapomenutých příčin premiéry nedočkala.
Domaslovice (1983). Než na nás to přijde hoře / než padneme v polské moře / než nám na šíji vloží / polské jho páni z Těšína / pros ty za nás Hospodina / služebníče Boží!
Nohavica se nedávno vložil do sporu o autorství Slezských písní, podle něj je zrovna za krásnou básní Domaslovice nikoliv Petr Bezruč, ale jeho kamarád Ondřej Boleslav Petr. Bezruč si ji prý podobně jako řadu dalších po Petrově předčasné smrti přivlastnil.
K ikonické sbírce si Nohavica hledal cestu poměrně dlouho, ty verše sice znal už z dětství, když ale začal zhudebňovat české básníky, jednodušeji mu to šlo se Šrámkem či Gellnerem. První Nohavicovy slezské písně začaly vznikat až na počátku osmdesátých let, musel do nich podle svých slov dorůst.
Nohavica je často považován za slezského barda, mluvčího kraje, který takové mluvčí potřebuje, jako každá periferie – to se od Bezručových a Petrových časů nezměnilo. Zdá se mi však, že jeho písničkářství a nejspíš i jemu samotnému vyhovuje, že dostal možnost se po sametové revoluci vzdát role umělce, který stojí na pódiu nejen za sebe, ale také za ostatní. Tedy možnost těžit především ze směsi melancholické, srozumitelné poezie angažované hlavně jaksi životně a veselých, skočných, zábavních kousků, jimiž se od svých Slezanů spíše vzdaluje bez ohledu na to, že skáčou s ním. Věnuje se stále i komentování politiky, ale jeho vyloženě společenskokritické písně z posledních patnácti let jsou většinou nepovedené.
Abych ještě jednou přiznal subjektivnost tohoto portrétu, musím taky podotknout, že ve vesnici Dolní Domaslavice nedaleko Českého Těšína jsem v dětství trávil každé léto.
Pokání (1988). Blouznil jsem z mladické hlouposti / rochnil se ve vlastní šťávě / teď vím, že jsou i jiné starosti / nežli jen myšlenky v hlavě / proč na mě tak divně civíte / kaju se před vámi trpce / jo že vy jako teďka nevíte / jestli z vás nedělám blbce.
Rozhovory s Jaromírem Nohavicou většinou nebývají moc dobré, zmiňovaný plovárenský je toho dokladem. Jednou z nemnoha výjimek je interview, které v roce vzniku písně Pokání poskytl Svobodnému slovu, mimochodem jeho autorkou je Mirka Spáčilová. Nohavica tu o písničkářích a jejich společenské roli říká: „Nikdy jsme nechtěli být tribuny lidu nebo mučedníky, zřejmě všem suplujeme něco, co pořád chybí. (…) Jenže když už jsme byli takto vyneseni a dostali důvěru, je naším údělem nést tu odpovědnost, vznešeně řečeno, na svých bedrech. A po pravdě řečeno, mně samotnému ten pocit sounáležitosti někdy pomáhá. Na druhé straně občas přestávám věřit v osvobozující účinek potlesku a smíchu, když se mi zdá, že ostatní čekají, až přijdu a řeknu všechno za ně: nemohu snímat hříchy za ostatní, řešit jejich problémy, nejistotu, zbabělost.“
Kdybych dostal tu příležitost, zeptal bych se ho, jak to má s tou odpovědností dnes, jestli tu periferii v zádech cítí a jestli ji vnímá jako přítěž, nebo příležitost.