Článek
Reportáže ze série Hrdinové kapitalistické práce vzbudily v médiích i mezi čtenáři obrovský ohlas. Čím si to vysvětlujete?
Uhlová: Texty přišly ve správný čas. V roce 2017 je česká intelektuální elita konečně připravena vzít na vědomí, že téma špatně placené práce není žádnou okrajovou záležitostí. Navíc jsem si jednotlivé podhodnocené profese sama zkusila, což mi umožnilo podmínky dobře popsat. Pro řadu lidí to byl první takový vhled do celé problematiky. Samotní zaměstnanci totiž o svých otřesných pracovních zkušenostech většinou odmítají veřejně mluvit, protože se bojí případných postihů.
Rychlíková: Zájem určitě budí právě i zvolená metoda, kdy Saša na jednotlivých pracovních místech strávila coby zaměstnankyně vždy několik týdnů. Hovořila tam s lidmi a sblížila se s nimi. Právě faktor času je pro sbírání materiálu zásadní. Když se totiž někde otočíte na jeden den, moc toho nezjistíte.
Uhlová: Stejně je ale každý takový experiment z podstaty nepřesný, protože na rozdíl od skutečných zaměstnanců nemusíte řešit celou řadu existenčních těžkostí. Víte třeba, že máte zaplacenou tramvajenku nebo že nějak dokážete pořešit nájem…
V pracovní verzi dokumentu Hranice práce, který se promítal v rámci akce Živé kino, byl zařazen i rozhovor s šéfem odborů Josefem Středulou. Ten vůbec nechápal, že Saše vadí, že jsou odbory v podnicích, kde pracovala, směrem k novým zaměstnancům zcela pasivní. Měl za normální, že má každý zaměstnanec odbory sám vyhledat, případně založit. Proč rozhovor z finálního tvaru dokumentu vypadl?
Rychlíková: Ten film se dal natočit a sestříhat různě. Od podoby analytických dokumentů zkoumajících práci na filosofické úrovni až po sérii rozmazaných obličejů lidí, kteří změněným hlasem hovoří o otřesných podmínkách, v nichž musejí pracovat… Já nakonec zvolila formu, kde jde divák s hlavní postavou, tedy se Sašou, a společně s ní se noří do příběhu. A přišlo mi, že všechny scény, které jsem do dokumentu přidala nad tento rámec, na základě nějaké své racionální úvahy, nakonec nefungovaly. Působily chtěně a uměle. Josefa Středuly si vážím, je to nejkvalifikovanější odborový předák od roku 1989. Byť je samozřejmě zvláštní, že se Saša s činností odborů na pracovištích vůbec nesetkala.
Uhlová: Odbory tam sice všude byly, ale já se k nim nedostala. Třeba v Albertu jsem akorát našla na nástěnce pod nějakým papírem něco o kolektivní smlouvě a zmínku, že si ji můžu vyžádat u manažerky prodejny. Mí kolegové a kolegyně na jednotlivých pracovištích většinou ani nevěděli, jestli tam odbory mají, a já se po tom dál nepídila, protože jsem chtěla co nejvíc splynout a chovat se jako ostatní.
Třeba filosof Václav Bělohradský tvrdí, že vládnoucí strany by měly ponechat tlak na zvyšování platů, což se děje například prostřednictvím minimální mzdy, právě odborům a samy se soustředit na uskutečňování dlouhodobějších cílů…
Rychlíková: Zrovna minimální mzda je jeden z mála nástrojů, kterými stát disponuje. Zastánci volného trhu sice tvrdí, že je minimální mzda socialistický přežitek, který škodí firmám, a že čím víc firmy prosperují, tím víc přece budou platit svým zaměstnancům, ale mockrát jsme se přesvědčili, že taková úměra neplatí. A v globálním kapitalismu, kde se nadnárodní firmy i opakovaně stěhují podle toho, kde je zaměstnávání lidí stojí nejméně peněz a kde toho po nich státy nejméně chtějí, to platí dvojnásob.
Uhlová: Zvyšování minimální mzdy je vedle kontroly dodržování zákoníku práce z hlediska státu to nejdůležitější. Ale problémy jsou i jinde. Hodně veřejných institucí například udílí zakázky firmám pouze na základě nabídnuté ceny.
Jedna novinářka z České televize šla po přečtení mého textu z prádelny v Motole natočit o tamních podmínkách reportáž. Ptala se mimo jiné, jak mohla dotyčná agentura se svým chováním k zaměstnancům vyhrát výběrové řízení na praní prádla pro nemocnici. A zjistila, že své služby prostě nabídla levně. Když lidé z nemocnice viděli cenu, už se dál neptali, na čem chce firma ušetřit. A ona novinářka mi sama říkala, že by Česká televize byla první, která by se ptala, proč veřejná instituce vydává víc prostředků, než je nutné. Jenže to je hrozně omezený pohled! Cena by neměla být jediným ani rozhodujícím kritériem. Jde přece taky o to, v jakých podmínkách ti lidé pracují a kolik za to dostávají. Veřejné instituce by měly zohledňovat i tento faktor.
Z filmu Hranice práce (režie Apolena Rychlíková, 2017)
Navíc stát tady požadavkem na co nejnižší výdaje v dlouhodobé perspektivě nic nezíská. Lidé, kteří mají minimální mzdu, často zároveň pobírají příspěvek na bydlení, jenž odchází ze státního rozpočtu. V důsledku to znamená, že stát vlastně lidem doplácí, co na nich předtím ušetřil on i soukromé firmy včetně právě nadnárodních korporací.
Neměly by se tedy odbory, kromě toho, že nesmějí být pasivní, propojovat i na mezinárodní úrovni?
Rychlíková: To dává smysl především tam, kde existuje určitá společná zkušenost. Například La Via Campesina je mezinárodní hnutí rolníků a rolnic z Jižní Ameriky. Ti lidé mívají podobný příběh – dřou celé dny na polích, poté přijde nějaká nadnárodka a vykoupí od nich za pár dolarů jejich úrodu. A podobné hnutí by jistě mohlo vzniknout také v rámci visegrádského prostoru, kde máme zase svou zkušenost. I proto jsem ráda, že se Sašiny texty překládají do polštiny a že budeme mít v Polsku sérii veřejných debat. Z tohoto sdílení poznatků může ve výsledku vzejít nějaká akce.
Uhlová: Potíž je, že lidé ve špatně placených profesích nebývají solidární ani v rámci jednoho pracoviště, natož aby brali ohled na někoho dalšího. A my to po nich ani nemůžeme chtít, mají dost svých starostí. Příští rok to bude sto let od uzákonění osmihodinové pracovní doby a my se skoro nikam neposunuli. V práci trávíme často víc než těch osm hodin, a to i ti, kteří si to nijak neužívají – skoro všude se rozumí samo sebou, že jste v zaměstnání alespoň půl hodiny navíc, abyste vyčistili stroje nebo poklidili. Pokud na to nepřistoupíte, jste za netáhla a nemakačenka. Přijde mi dost mimo, že se hodnota člověka odvíjí od toho, kde a jak moc pracuje. Přitom třeba pečovat o děti nebo starší příbuzné je asi tak tisíckrát hodnotnější než makat u pásu v žiletkárně.
Rychlíková: Nejhorší je ta redukce lidí na čísla. Když posloucháte debaty o zvýšení minimální mzdy, objevuje se v nich pořád dokola, že by něco takového uškodilo ekonomice. Jako bychom se narodili jen proto, abychom roztáčeli kola státního rozpočtu.
Uhlová: Z rétoriky některých to vypadá, jako bychom tady byli my pro ekonomiku, a ne ona pro nás.
Reportáže sklidily také kritické ohlasy. Kvůli textu z vodňanské drůbežárny se ozval Andrej Babiš.
Uhlová: Nechtěla jsem, aby moje zkušenost z Vodňan, byť byla nejhorší ze všech, zastínila samotné téma pracovních podmínek. Chápu, že Babiš přitahuje pozornost, ale celou dobu jsem si uvědomovala, že to, co se v jeho drůbežárně dělo, bylo možné jen kvůli tomu, že jinde to není o moc lepší. Kdyby tu byl Babiš jediným padouchem, nemohl by takto fungovat. K bulvarizaci tématu a titulku Uhlová je lhářka, což Babiš ani neřekl, nakonec sáhl až server Info.cz. Do té doby jsem měla během rozhovorů do médií pocit, že ostatní novináři chápou, že moje téma jsou pracovní podmínky, a ne Babiš nebo Agrofert.
Co se týče reakcí, překvapilo mě taky, jak snadno dávají někteří publicisté dohromady nízkou mzdu s inteligencí a schopnostmi zaměstnanců.
Uhlová: To je strašně úzký pohled, který nezohledňuje složitost sociální reality. Naše pracovní zařazení se velmi často odvíjí hlavně od toho, odkud pocházíme, jaké máme zázemí… A i když je člověk lemra, znamená to snad, že ho máme nechat chcípnout?
Apolena Rychlíková a Saša Uhlová
Rychlíková: Schopnost obstarat si peníze není v přímé úměře k inteligenci. Vysoké IQ je člověku k ničemu, když mu společnost neposkytne podmínky ho uplatnit. Třeba já jako osoba z privilegované rodiny můžu dělat riskantnější kroky, vím, že kdybych propadla například alkoholu nebo automatům, nespadnu na úplné sociální dno. Zatímco nám privilegovaným někdo pomůže postavit se zpátky na nohy, lidé ze špatně situovaného sociálního prostředí udělají třeba jen jeden dva kiksy a už se nezvednou.
Obávala ses, Sašo, že tvoje texty někomu z lidí, o kterých jsi psala, uškodí?
Uhlová: Ještě před otištěním reportáže z Albertu vydal jeho mluvčí prohlášení, že podmínky, které popisuju, jsou pouze individuálním selháním na jedné prodejně. Bála jsem se, aby vedení nějak nezavařilo tamní manažerce. Na tu jsem sice ve svých deníkových zápisech občas nadávala, ale byla to víceméně hodná ženská, která se nám snažila vycházet vstříc. Můj muž mi říkal, že mám stockholmský syndrom, já si ale nemohla pomoct k prostředí nepřilnout. Odevšad, kde na mě byli hodní, se mi pak špatně odcházelo. Z vodňanské drůbežárny jsem šla ráda, tam to bylo hrozné, ale všude jinde jsem si utvořila s místními úzké vazby. A často jsem chápala, že mí nadřízení nejsou jen nějací odosobnění zlí kapitalisté, ale že se taky bojí o práci, že řeší své problémy a že je jejich prioritou, aby provoz dobře šlapal, i když to dělají za cenu toho, že zaměstnanci nemají třeba šest hodin v kuse pauzu. Rozhodně bych byla v takových případech opatrná s morálními soudy.
Rychlíková: To je takový levičácký nešvar, vidět všude zlého kapitalistu, který chce dělat lidem okolo ze života peklo. Je zapotřebí snažit se nahlédnout celý kontext a mocenské vztahy, jež ho utvářejí.
