Článek
Je pravda, že vás k filmu Leviatan nasměroval příběh, který se odehrál ve Spojených státech?
Inspiroval mě osud svářeče Marvina Johna Heemeyera z amerického státu Colorado. Městská radnice zabrala jeho pozemek kvůli rozšíření místní soukromé betonárky. Ta ho ohradila plotem a Heemeyer se pak ani nemohl dostat do dílny, která ho živila. Reagoval tak, že si vyrobil obrněný buldozer, kterému se později začalo říkat Killdozer, a pokusil se továrnu zlikvidovat. Následně se vydal do města a postupně najel do tuctu administrativních budov, kde sídlili lidé, kteří podle jeho názoru mohli za příkoří, jež ho postihlo. Nikomu neublížil, jen sám sobě; v kabině onoho Killdozeru se nakonec zastřelil.
Proč jste se rozhodl převést děj do Ruska?
Podle mě jde o univerzální příběh. A já vím, jak to v Rusku chodí, znám tamější reálie, takže to bylo logické rozhodnutí.
V Leviatanovi je děsivá scéna, kdy soudkyně nevzrušivým hlasem, velmi rychle a dlouho čte soudní rozhodnutí, které hlavního hrdinu připraví o střechu nad hlavou. Zní to hrozně odosobněně, jako kdyby ani soudní spravedlnost nebyla ně co, na co se může obyčejný člověk spolehnout.
Zákony jsou jediný způsob, jak lze moc korigovat. A pokud je nemůžete vymoci nebo ty špatné změnit, zbývá už jen být loajální se státem, s režimem. Problém je, když se v takové situaci ocitne člověk, který má své vlastní představy o tom, co je to důstojnost nebo čest, o tom, na co má podle svého přesvědčení právo. Nevím, jak u vás, ale v Rusku platí, že pokud státní orgány rozhodnou, že vám zaberou váš pozemek a něco na něm postaví, nezmůžete nic. Žádný soud vám nepomůže.
Když jsme film připravovali, narazil jsem na kuriózní fotografii chátrajícího domu, kolem kterého se z obou stran vinula dálnice. Ta fotka byla myslím z Číny. Majitel si svůj domov vzít nenechal. Ale ve výsledku tam dálnici stejně postavili a jemu nezbylo, než ten boj vzdát.
Mimochodem text ve vámi zmiňované scéně je autentický. Najali jsme jednu paní, která podobné věci píše celý život.
Připadáte si v Rusku často jako hrdinové vašeho filmu, kteří se systémem prohrávají jednu bitvu za druhou?
Každý Rus si takhle někdy připadal. Naše právo není něco, na co bychom mohli být pyšní. Panuje u nás spíše bezpráví. Výsledek jakéhokoliv soudního řízení lze předem odhadnout, stačí vědět, kdo proti komu stojí. Korupce se stala akceptovanou normou.
Ale možná je můj pohled zkreslený. Sám doma nemám televizi, zpravodajství nesleduju, protože je to stejně samá propaganda. Nesleduju ani politiku, protože ji nemám možnost nijak ovlivnit. A taky nechci, aby to vypadalo, že je to jen Rusko, kde je složité domoci se spravedlnosti. V Íránu nebo v Bělorusku je situace určitě horší. A nevím, zda si třeba i vy Češi můžete být jisti, že vaše soudy rozhodují ve všech případech spravedlivě. Ostatně ten chlapík s Killdozerem byl Američan.
Váš film spolufinancovalo ruské ministerstvo kultury. Není zvláštní, že pomáhá vzniku díla, které ukazuje, jak je člověk proti mašinérii státu bezmocný?
Současný ministr kultury je přesvědčený, že umění má státu sloužit, že ho musí popisovat jako něco dokonalého. A takové filmy chce podporovat. Říká: Ať rostou všechny květiny, ale zalévat budeme jen ty, které nám prospívají. Tedy filmy, které vytvářejí kladný obraz státní moci a dávají lidem pozitivní perspektivu. Neuvědomuje si, že kultura má ve společnosti jinou funkci než kreslit vzdušné zámky. Moje pozice, a nejsem zdaleka sám, je jiná, umělec by měl držet prst na tepu obyčejného člověka. Podporu Leviatana, u něhož ministerstvo pokrylo rozpočet ze 45 procent, beru v tomhle smyslu jako dobré znamení, jako snahu bojovat s byrokracií, ne si věci malovat narůžovo.
Ministr prý váš film viděl a nelíbil se mu. Doslova řekl, že se povedl, ale jemu osobně se nelíbí?
Beru to tak, že první půlka jeho věty je výrok ministra a druhá pohled diváka, který má své individuální preference.
V červnu v Rusku vstoupil v platnost zákon omezující vulgarismy mimo jiné ve filmech. Co si o něm myslíte?
Vznikl na můj vkus příliš rychle. Je nevyvážený a ve svém důsledku absurdní. Jeho autoři nezacházeli s jazykem jako s něčím živým. Jsem si jistý, že kdyby ho dostali do rukou filologové nebo lingvisté, měli by spoustu připomínek. Třeba v mém filmu nejsou vulgarismy samoúčelné, vycházejí z reálných situací.
Zákon se bohužel vztahuje i na festivaly na území Ruské federace, možná se tedy Leviatan bude v původní verzi promítat jen v zahraničí. Na podzim má mít premiéru ve Francii a mí ruští známí už mi v nadsázce říkali, že by o ta sprostá slova neradi přišli a že si udělají výlet. Ostatní si budou muset počkat na DVD, které bude zřetelně označeno s tím, že snímek obsahuje vulgarismy. Nebo jít do kina, jež je ochotno nést následky. Jedno už se mi ozvalo, že pokutu dvě stě tisíc rublů rádo zaplatí.
Jak bude film vypadat v ruských kinech, která nebudou chtít nést následky?
Máme tři možnosti: místo příslušného slova nepříjemně pípnout, nebo zvuk vymazat, pak je vidět artikulace, jen neslyšíte, co postava říká, nebo vulgarismus přehlušit šumem. Budeme vybírat mezi druhou a třetí variantou. Nechci, aby Leviatana v Rusku nikdo neviděl jen proto, že já vytáhnu do boje s nějakým zákonem. O tom je ostatně náš film. Že když bojujete proti moci, vždycky nakonec prohrajete.
Z filmu Leviatan (režie: Andrej Zvjagincev, 2014)...
Jakou v tom prostředí bezpráví hraje roli pravoslavná církev? V Leviatanovi se starosta baví jako rovný s rovným vlastně jen s místním knězem. Oba bojují za stejnou věc, jen na jiných frontách.
Tady bych odkázal na stejnojmenný filosofický traktát Thomase Hobbese, kde se píše, že stát může plně uplatňovat svou vládu, jen pokud dokonale kooperuje světská moc s duchovní. V současném Rusku to bezesporu platí. Civilní vládcové chodí na bohoslužby a církev se nezdráhá zasahovat do chodu světských institucí.
Je reálné, že se poměry v Rusku časem změní?
Rusové touží po vládě silné ruky. Stáli za Stalinem přesto, že má odpovědnost za milióny lidských životů. Ostatně i popularita současného prezidenta po záboru Krymu stoupla. U nás se říká, že když muž svou ženu bije, znamená to, že ji má rád. Rusové chtějí být jako národ silní, chtějí vidět, že jejich země prosperuje, že se její území rozrůstá, rádi v sobě nechávají slovy i činy probouzet imperiální mentalitu. Láska k moci v nich vyvolává pocit bezpečí. U nás by nebylo možné, aby se prezidentem stal dramatik, umělec. O tom můžeme jenom snít.
Na druhou stranu z frustrace z toho, že nemáte plnou moc nad svým osudem, že ji má někdo nad vámi, se často rodí výsměch. O Brežněvovi se vyprávěla spousta vtipů. Při scéně z Leviatana, kdy postavy vytahují portréty bývalých sovětských vůdců, aby na ně mohli střílet, se ruské publikum na projekci taky smálo.
Není v tom trochu rozpor? Silná ruka, které se vysmíváme?
Možná je za tím touha na chvíli odstranit zátarasy mezi námi a mocí, aspoň na moment mít pocit, že jsme si rovni.
