Článek
Kolik českých knih za rok se vaším prostřednictvím průměrně přeloží a kde je o českou literaturu největší zájem?
Blatná: Ročně prodám práva na asi 20 až 30 titulů, zastupuji zhruba dvě desítky autorů. Zájem je větší v okolních zemích, naštěstí včetně Německa a Rakouska. Důvodem je blízkost geografická, tedy často podobné historické zkušenosti, dále tamní tradičně dobré bohemistiky, v případě Polska se často uvádí obdobná mentalita i smysl pro humor. V zemích vzdálenějších je větší šance v lokalitách slovanských, prosadit se mimo Evropu nebo v její severní části je už mimořádně obtížné. V mnoha zemích je navíc procento vydávané překladové literatury vzhledem ke knižní produkci tradičně tak zanedbatelné, že se snad ani nedá říct, že by neměli zájem o českou literaturu; oni prostě nemají zájem o překlady obecně. Řeč je například o USA či Francii.
De Bruin: Je to zhruba 15 až 20 knih ročně. Staráme se o tucet autorů. Zájem je na polském trhu, německojazyčném trhu a v zemích bývalé Jugoslávie.
Co je pro zahraničního nakladatele rozhodující v případě, že zvažuje vydání české knihy?
Blatná: Stále věřím, že nejdůležitější by měla být její kvalita. Ale samozřejmě, že se nakladatel rozhoduje i podle úspěchu titulu na domácí půdě, renomé autora či původního nakladatele knihy, dále dle zájmu nakladatelů a úspěchu v jiných zemích. Roli hraje i žánr. Román má cestu snazší než sbírka povídek či poezie. Podstatný může být také překladatel, především pokud se jedná o již zavedeného spolupracovníka nakladatelství, který českou literaturu dlouhodobě sleduje. Zásadní roli pak hraje možnost finanční podpory, grantu. Bez něj se v posledních letech z češtiny přeložil jen minimální počet titulů. Část nakladatelských smluv je na to už přímo nastavena.
De Bruin: Pro překlad do cizího jazyka je rozhodující kvalita knihy, grant je vítaný, pro malé nakladatele nutný. Pro vydání samotné je klíčový překladatel. V případě české literatury zastává skoro vždy roli toho, kdo titul u nakladatele prosazuje, někdy v součinnosti s literárním agentem nebo tuzemským nakladatelem, jindy na vlastní pěst. Podpora překladatelů z češtiny je ovšem ze strany českého státu minimální. Pro srovnání v nizozemské jazykové oblasti jsou činné hned dva literární fondy, nizozemský a vlámský, ale i Odborné překladatelské středisko při Utrechtské univerzitě. Všichni společnými silami nabízejí překladatelům z nizozemštiny pobyty v překladatelských domech, nejrůznější dílny, mentoráty, navíc nejenže jejich práci pravidelně oceňují podobně jako česká Premia Bohemica, ale navíc se udělují zvláštní ceny pro překlady do angličtiny, francouzštiny a němčiny, aby se v případě těchto velkých jazyků kvalita ještě více stimulovala.
Kde ve své práci vidíte největší zdroje frustrace a co vám naopak pomáhá? Co potřebuje česká literatura, aby dosahovala stejných úspěchů jako třeba ta skandinávská? Vždyť kupříkladu Švédsko je země co do počtu obyvatel srovnatelná s ČR.
Blatná: Pomáhá každá skvělá kniha, více Žítkovských bohyní, prosím! Co chybí? Hlavně stabilní a silná podpora autorů. U nás se spisovatelé, kteří se literaturou důstojně uživí, dají spočítat na prstech jedné ruky. Převážná většina i těch už zavedených chodí normálně do práce a píší po večerech a o víkendech. V jiných zemích mají jejich kolegové nesrovnatelné podmínky. Starají se o ně literární domy, svazy spisovatelů, které umějí dobře zafungovat i při propagaci za hranicemi, je tam vidět koncepčnost. Péče o kulturu obecně vypadá v mnoha zemích, třeba právě v těch severských, jinak. U nás nejsou podmínky nastaveny dobře snad pro nikoho.
De Bruin: Co česká literatura v cizině potřebuje, je přehlednější a pružnější státní grantový systém pro překlady. Zahraniční nakladatel by měl předem vědět, zda při splnění podmínek může s grantem počítat a jak vysokou podporu může očekávat. To se bohužel neděje. Pomohlo by také, kdyby se o grant dalo žádat častěji než jednou ročně, tak jak to funguje u mnoha zahraničních literárních fondů. Bez ohledu na to, kolik peněz ministerstvo kultury na překladové granty má (za rok 2014 jsou to tři milióny korun rozdělené mezi 62 titulů – pozn. red.), by pravidla měla být transparentnější.
Systematičtější přístup a jasná koncepce chybí v Česku i ve vztahu k zahraničním bohemistům a překladatelům. Jeden příklad: Ke stému výročí Hrabalova narození uspořádala letos Česká centra soutěž pro začínající překladatele. Jenže tam hrozně záleží, jaké personální složení v tom kterém centru momentálně je. Nejenže zájem o literaturu není ve všech stejný, ale situace se může s výměnou ředitele, to znamená přibližně každé čtyři roky, radikálně změnit. Neexistuje žádná záruka, že se tato jednorázová akce uchytí v širším měřítku a že se díky ní podaří nové adepty literárního překládání z češtiny podchytit a účinně podporovat.
Na Portálu české literatury se v souvislosti s touto hrabalovskou soutěží píše, že bylo vítězům v rámci informací o ministerských grantech řečeno, že „žádost podává nakladatel, přičemž ale bohemista si dle svých možností a zvyků ve své zemi samozřejmě může nakladatelství založit sám“. Když necháme stranou, že začínající překladatel z češtiny má svých starostí dost, natož aby ještě fušoval do řemesla nakladatelům, je takové doporučení v rozporu s podmínkami grantu. Tam se právem bere ohled na renomé a profesionalitu toho, kdo chce knihu vydat. Takže ten, kdo by se tímto doporučením řídil, by stejně nejspíš grant od ministerstva nedostal. Zkušení překladatelé se už snad nedají různými nedomyšlenostmi nebo samoúčelnými změnami vychýlit z rovnováhy, ale pro adepty překládání je to nejen matoucí, ale může je to od už tak nejisté profesní dráhy odradit. Přitom právě na nové generaci překladatelů leží budoucnost české literatury v cizině.
Jinak úspěch skandinávské detektivky je módní vlnou. Podobnou jsme v případě české kultury zažili po invazi v roce 1968 a v menší míře po roce 1989. Dnes už se z toho prakticky těžit nedá, protože mladší generace zahraničních nakladatelských redaktorů si na to už nepamatuje. Každá vlna časem opadne, navíc vzniká souhrou řady okolností, které literární agent nemůže ovlivnit. Pokud nám jde o trvalejší místo české literatury v povědomí zahraničních čtenářů, nezbývá než každodenní mravenčí práce.