Článek
Mění se v poslední době přístup studentů a studentek ke zkoumání literatury z období padesátých let?
Občas mám pocit, že vlastně nic jako ujasněný přístup nemají a celá ta temná padesátá léta jsou pro ně exotickou zahradou překvapení: ono se to dá číst, dá se to interpretovat a dá se to aplikovat i na mnohé současné společenské problémy. I když jsem ještě nezaznamenal nikoho fascinovaného estetickou hodnotou tehdejší literatury, potkal jsem už dost studentů, pro které se zkoumáním dobových textů otevřel zajímavý problém: Co je to vlastně ideologie? Co je to státní moc, které se onen kulturní úpadek dává za vinu? A opravdu jsou všechny mechanismy manipulace a agitace už dávno zapomenutou záležitostí? Je to o to důležitější, že podle mých zkušeností mají současní studenti dost obtíží s kladením si otázek a literaturu nevnímají jako živý materiál k dialogu. Ten šok z umění padesátých let dokáže pasivitu alespoň otupit. Nesouhlas je dobrý impuls k přemýšlení.
Myslím, že padesátá léta vyvolávají zájem svým specifickým jazykem, přehledným systémem symbolů a emblémů. Ideálně se s nimi dá pracovat jako s materiálem k analýze spojení politiky, umění a všedního života. A – což mě těší – mnoho studentů baví s nimi vést dialog. Nebaví je přijímat již hotová stanoviska, ale chtějí si najít svou cestu, svůj postoj, své chápání. V tomto ohledu je socialistická literatura neobyčejně hodnotná a nezaslouží si odmítnutí. Nemá cenu ji démonizovat, naopak, má cenu určitá díla připomínat, číst a znovu vykládat.
Můžete ten dialog přiblížit na konkrétním díle?
Takovou trvalkou jsou pro mě povídky Jiřího Marka Z úsměvů a cihel z roku 1953. Jedná se o socialistické miniatury, které vtipnou a žánrově poměrně vynalézavou formou přibližují ideologické pozadí padesátých let – novou morálku, novou estetiku, nový ideál člověka. Přes značnou neohrabanost a kostrbatost se stále jedná o knihu, která umí studenty zaujmout a vyzvat k dialogu. Vnímám jejich snahu rozluštit, co je autentické a co vyfabulované, zároveň jistou míru fascinace tou lidovou bodrostí, s jakou autor čtenáři podsouvá stranické fráze a utopický sociální model. Vzhledem ke krátkosti a vyhraněnosti textu nedochází k zahlcení frázemi, naopak ty povídky prezentují širokou škálu modelů tehdejšího pojetí umění jako zábavné agitace.
Nějakým způsobem to funguje – ideologická agitace je čitelná a obraz světa z cihel, lešení a věčných úsměvů zase poetický. Vykládat Marka není vykládat stranickou příručku, je to svým způsobem zábavný souboj, ve kterém si člověk stále musí zpřítomňovat otázku, co je ideologie v literatuře, jak ovlivňuje mysl čtenáře.
Jak se díváte na občasné hony na umělce (Nohavica, Gott, Kundera), kteří si nějak s totalitním režimem zadali?
Raději se nedívám. Je to stereotypní a bezvýchodné pozdvižení na vsi. Když procházím reakce běžných diskutérů, tak mě pobuřuje tendence zaujímat ke všemu jasná a radikální stanoviska. Vnímat věci bez kontextu, s hysterií a jakýmsi odporem. Spoustě lidí je ihned jasné, že to byli slaboši, bezpáteřní kolaboranti: „To já bych to nikdy neudělal, jak mohli oni?“
Je smutné vidět, že se mnohdy dopouštíme stejného prohřešku, jaký totalitnímu systému vytýkáme – příliš často vnímáme svou pozici jako neochvějnou a definitivně moudrou, jedinou pravdivou. Soudíme, aniž bychom se snažili chápat.
Podle mého je třeba jít ke kořenům. Rozkrýt fungování tehdejší společnosti, zbavit se přesvědčení, že totalitní zřízení bylo dílem zlovolných loutkářů a jejich poslušných loutek. Svým způsobem to bylo dílo všech, kteří žili podle stanovených pravidel. Hodit kamenem umí každý, ale přiznat vlastní podíl viny, to je mnohem těžší. Odmítání a pohrdání nejsou odpověď. Tzv. kolaborace s režimem je problém mnohem hlubší, než aby se dal řešit skrze invektivy v médiích. A skrze pár vybraných obětí, na které se svalí všechny hříchy.
Myslíte, že je to přirozená reakce? Hodit vinu na jiné, aby se zakryla vlastní? Neboli, že jde o jakési mimikry?
S tím souhlasím. Přihlásit se k vlastní vině a vlastním podílu na stavu věcí veřejných je bolestivý proces. Valná většina lidí se nikdy nedostala do mezní situace, kdy by byla pokoušena mocí, přesto každý, kdo v normalizační společnosti žil a podrobil se té plíživé šedi, měl podepsanou jakousi tichou smlouvu s režimem.
Dnes je ale samozřejmě mnohem svůdnější konstruovat umělé svědomí národa a to obvinit ze všech hříchů. Z mého pohledu nás právě tento přístup vzdaluje od vyrovnání se s minulostí. Ono připustit, že stavebním kamenem totality nejsou ikoničtí vůdcové-svůdcové, ale spíše všední a zdánlivě bezmocní lidé, není úplně příjemné. Moc totality nepramení jen z vrcholku společenské pyramidy, ale i ze spodních pater, které se na vládnutí zdánlivě nepodílejí. Tento trend v myšlení o komunismu je zatím obvyklejší v angloamerické akademické sféře, alespoň co se reflexe socialistického realismu týče.
Vít Schmarc
V čem se literatura, případně obecně umění padesátých let lišilo od umění let normalizačních?
Těch aspektů je mnoho, vyberu si pouze jeden: Mluvil jsem tu o šedi normalizace – měl jsem na mysli ideologickou prázdnotu umění, které sloužilo spíše jako jakýsi uspávací prostředek, mentální sedativum – utlumit, pobavit, odvést od přemýšlení o skutečnosti. Umění padesátých let se naopak aktivně snažilo své konzumenty vtáhnout, zahltit skutečností, tedy spíše jejím ideálním obrazem, obrazem věku blahobytu, který směřuje k beztřídnímu ráji.
Ano, stručně řečeno – padesátá léta jsou věkem barvité utopie, normalizační kultura spíše věkem barvité prázdnoty, nehledí se už tolik kupředu, do vysněné budoucnosti. Tam totiž není mytický ráj, ale další řadový víkend na chalupě, další unylé zprávy, další bizarní televizní estráda.
Jak se pak komerční umění dneška v tomto aspektu liší od normalizačního, jehož funkce, jak říkáte, byla utlumit, pobavit?
A jsme u toho, k čemu skrze umění socialistického realismu docházejí i mnozí studenti. Dnešní „kultura spektáklu“ není vlastně tou posedlostí povrchem a frontálním útokem na první signální principielně odlišná od té socialistické. Seď, kochej se, nemysli! Máš právo se bavit. Dokonce povinnost.
Můžeme se utěšovat, že se nám už nepodsouvá konzistentní politická ideologie, ale i to může být iluzorní. Jak vtipně dokumentuje například anglický literární vědec Terry Eagleton – z určitého úhlu pohledu žijeme v silně zideologizované epoše, obzvláště po 11. září 2001.
A teď se dostáváme k té zásadní otázce: Není právě potřeba mít určitý pevný ideologický horizont, být ovládán, ať už zřetelně, či skrytě, jednou z nepostradatelných konstant lidské společnosti? Kde končí přípustná míra a začíná nepřípustná manipulace? Kde leží hranice mezi uměním společensky angažovaným a vyprázdněným agitačním schématem? Neříkám, že po nastudování literatury padesátých let budete mít odpověď nadosah, ale jde o materiál, který zmíněné otázky zpřítomňuje. To vnímám jako důležité.