S humorem je vše děsivější. Vadim Perelman natočil tragikomedii o holocaustu

Scenárista Perských lekcí Ilja Cofin si kdysi, ještě jako teenager v Sovětském svazu, v jednom časopise přečetl o vězni v koncentračním táboře, který si vymyslel falešný jazyk a učil jej jednoho z německých dozorců. Ten příběh se v něm někde hluboko usadil a až po letech vyrostl do podoby scénáře. Ilja si myslel, že šlo o skutečný příběh, ovšem v jakém kontextu na tu story tehdy narazil, si už nepamatuje.

Je dost dobře možné, že si přečetl povídku Vynález jazyka Wolfganga Kohlhaaseho, která má podobnou zápletku. A Kohlhaase se prý inspiroval příběhem, který mu vyprávěl jeho kamarád hned po válce.

Nicméně existují stovky příběhů o lidech, co přežili nacismus díky svému důvtipu a vynalézavosti. Bylo by hezké, kdyby Perské lekce fungovaly jako určitý souhrn všech těchto vyprávění o štěstí a odvaze jednotlivců uprostřed naprostého šílenství.

Co nejvíc. Zjistili jsme si, jak podobné tranzitní koncentrační tábory vypadaly a fungovaly, jak dlouho v nich lidé zůstávali. Hodně jsme vyšli z tábora Natzweiler-Struthof, jediného koncentráku umístěného v dnešní Francii; tehdy to území patřilo třetí říši. Ale využili jsme i jiná místa, například hlavní brána našeho tábora vypadá jako ta v Buchenwaldu. Vytvořit autentickou atmosféru místa pro nás bylo důležité. Perské lekce nicméně nejsou naturalistický film, jde víc o mainstream.

Nevím, kdo vymyslel pravidlo, že se u filmu o holocaustu nesmíte smát! Sám jsem Žid, holocaust jsem studoval, přečetl jsem o něm spoustu knih. Ve filmu jde především o to zaujmout diváka, vzít ho s sebou na nějakou cestu, která se mu na konci vyplatí. Pokud je poselství vašeho snímku správné, můžete se vyjadřovat, jakým způsobem chcete, stačí, když nebudete nevkusní.

Hrdina Perských lekcí Gilles si pomocí vymyšleného jazyka zapamatuje jména obětí, která by byla jinak ztracena. Neděláme si z holocaustu legraci, nezlehčujeme ho. Dovolujeme ale divákovi se zasmát. Kdyby se celý film opíral jen o napětí, zda bude hrdina odhalen, že persky ve skutečnosti neumí, moc by vás to nebavilo. Naopak s humorem je všechno ještě děsivější.

Pokud totiž u nacistů vidíme stejné emoce jako u sebe, je těžší je odmávnout coby roboty, kteří jen poslouchali rozkazy. Pak v nich vidíme člověka – lidi, kteří zabíjejí, přestože mají na výběr, mají svou vůli, morálku, bariéry, které musejí překročit. V Perských lekcích chci ukázat, že všichni jsme lidské bytosti schopné lásky, ale i krutých a nenávistných činů. Neexistuje absolutní dobro ani absolutní zlo. Ve všech svých filmech se zajímám o postavy, které osud přiměje podívat se na sebe jinýma očima a spatřit vlastní poklesky.

Zadal jsem to jako úkol jednomu filologovi z Moskevské státní univerzity. Dostal seznam jmen obětí holocaustu, aby ten jazyk vyšel z nich, tak jako ve filmu. Potřebovali jsme francouzská jména, proto jsme hledali hlavně v záznamech pařížských tranzitních míst. Jména, data narození, povolání, čísla, to je všechno reálné. Ten film je tak i jejich památníkem.

Žádný klasický casting jsme nedělali. Od svých castingových režisérů jsem dostal seznam tipů a oba nakonec vybraní herci na něm byli napsaní jako první. Lars Eidinger byl pro dozorce Kocha logická volba, už dnes je to německý národní poklad a herecky se pořád zlepšuje. Během příprav se stal odborníkem na historii koncentračních táborů, pomáhal mu i náš poradce, historik Jörg Müller.

Pro argentinského herce Nahuela Péreze Biscayarta byla role Gillese něco úplně nového. Jsem rád, že se do ní pustil s takovou vervou, přestože ve filmu musí mluvit jazykem, který sám neovládá. Dozorce Koch totiž nemohl být polyglot, mělo jít o jednoduchého chlapíka, takže Gilles s ním nemohl mluvit jinak než německy. Nahuel je naštěstí na jazyky talent a dokáže pochytit jejich melodii. Všechny dialogy v němčině, takže většinu filmu, odmluvil foneticky. Podle mých německých přátel a spolupracovníků u toho zní naprosto přesvědčivě. Mimochodem Nahuel mi potom říkal, že hrát v jazyce, který nezná, mu dalo velkou svobodu.

Za války zmizela spousta lidí beze stopy, protože nacisté archivy a záznamy o koncentračních táborech spálili. Na tomto příběhu je právě zásadní, jak Gilles pomocí jmen obětí vytvoří jazyk, a tím je uchrání před zapomněním.

I pro mě samotného jazyk znamená hodně. S matkou jsme emigrovali z Ukrajiny na Západ, odjeli jsme do Vídně, pak do Říma a nakonec do Kanady. Když jsme tam dorazili, uměl jsem anglicky jen deset slov. Pro mě tedy jazyk znamenal seberealizaci, mohl jsem znovu vytvořit sám sebe.

Také dozorce Koch se chce pomocí nového jazyka, perštiny, přetvořit – z nacisty v obyčejného podnikatele, co si po válce v Íránu otevře restauraci. V té falešné perštině ale najednou dokáže vyjádřit věci, které jsou pro něj v němčině tabu. Na otázku: Kdo jste? „persky“ neodpovídá Hauptsturmführer Koch, ale Klaus Koch. Cizí jazyk mu umožňuje objevit v sobě stránky, o nichž předtím neměl tušení. Tahle ambivalence pro mě byla důležitá. Vždycky se snažím, aby si mé postavy zasloužily divákovu empatii. A dosahuju toho právě tím, že je humanizuju.

Válečné filmy typu Zachraňte vojína Ryana nebo Spartakus se zaměřují hlavně na hrdiny a jejich hrdinské příběhy. To mě moc nebaví, více mě zajímají snímky o obyčejných lidech. Z filmů o holocaustu miluju Saulova syna – za to, jak je subjektivní, klaustrofobní a velmi efektní a děsivý. Naprosto se liší od hollywoodských ztvárnění holocaustu. Liší se i od Perských lekcí. Při sledování Saulova syna jsem se cítil, jako bych sám byl v tom sonderkommandu, kde se ocitl titulní hrdina. Skvělý je i dokument Šoa.

Podle mě se to znovu stane! Vím, že to zní extrémně pesimisticky, ale myslím, že je to v lidské povaze. Historie se opakuje. Můžeme se pouze snažit to oddálit. A vzdělávat mladé, to je důležité.

Zaráží mě, jak je dnes krajní pravice silná i v samotném Německu. V USA, kde jsem žil, jsem běžně vídával skinheady s vytetovaným hákovým křížem. Tihle lidé potřebují směr a jednou, nejspíš v době ekonomické krize, přijde nějaký populista a dá jim ho. Dá jim hrdost a sebevědomí – a předhodí jim obětního beránka. Příště jím nemusejí být Židé, byť ti jsou vždy snadný terč. Třeba ten populista řekne, že zlo jsou zrzci. A nějaký jeho Goebbels mu udělá skvělou kampaň proti zrzkům, které podlehnou i inteligentní lidé.

To je známý psychologický a sociologický fenomén. Četl jsem o testu, při němž vědci vzali skupinu lidí a lehce a postupně je indoktrinovali. A všichni nakonec došli k tomu, že je v pořádku jíst lidské maso. Dobří propagandisté můžou být velmi úspěšní.

Samozřejmě, jako dítě v Sovětském svazu; na ulici nebo když si kluci ve škole vybírali spoluhráče do fotbalových týmů, to běžně zaznívalo: „Toho židáka si vemte vy!“ Větší problémy ale měla moje matka, slovo Žid jí napsali do pasu, podléhala pracovním omezením. Ironií osudu právě židovský původ nám pomohl ze SSSR emigrovat. V sedmdesátých letech Sověti dovolili Židům přestěhovat se do Izraele. Z Izraele poslali víza. Jenže jakmile jste o jedno zažádali, ihned jste ztratili zaměstnání, byli jste zrádci vlasti, protože jste ji chtěli opustit. Mě vyhodili ze školy. A pak to trvalo asi rok, než se podařilo ty papíry vyřídit. Doslova jsme doma seděli na kufrech a čekali.

V SSSR jsem žil do čtrnácti let, ve škole se historie vykládala dost pokrouceně. U nás ve městě došlo za války k pogromu, jenže my jen věděli, že tam zastřelili pár partyzánů, mrtvé Židy nikdo nezmiňoval. Babičky o tom mluvily, ale stylem „děti tohle slyšet nemusejí“. Tehdy jsem se o holocaustu nic moc nedozvěděl, to až později.