Článek
„Nenávidím Nairobi,“ říká Hemingwayův vypravěč v knize Pravda za rozbřesku. Keňská metropole má pověst jednoho z nejnebezpečnějších měst na světě a po setmění tu z domu vychází jen ten, kdo musí. Ve dne je to ovšem okouzlující a přátelské místo, kde lze na jedné ulici potkat dámy v elegantních kostýmcích evropského střihu i volně se potulující dobytek a kde špičkově vybavená nemocnice (v níž mi na počkání diagnostikovali a zaléčili amébickou dyzenterii) leží v nevydlážděné čtvrti s horami odpadků (kde si lze amébickou dyzenterii uhnat).
Nairobi může dobře fungovat i jako zvětšovací sklo problémů, na které u nás není tolik vidět. Zdejší dopravní zácpy jsou celodenní a desetiminutovou cestu dokážou prodloužit na hodiny. Vláda nedávno vyhlásila, že chce situaci řešit omezením počtu matatu, minibusů zajišťujících veřejnou dopravu. Komentář deníku Daily Nation se ovšem ptá: „Proč trestat hromadnou dopravu, když problémem jsou očividně osobní auta?“ A navrhuje, aby se vjezd aut do centra města zpoplatnil, přičemž dodává, že takové poplatky nejsou jen pro bohaté země, ale mají se používat všude, kde se dopravní situace vymkne kontrole.
Další příklad se vznáší nad Nairobi River, v současnosti spíš stokou a skládkou než řekou. Osvícený ministr životního prostředí John Michuki ji před lety dokázal vyčistit, a dokonce zaměstnal „děti ulice“, aby pomáhaly s úklidem i následným dohledem nad udržováním pořádku. Michuki ale před třemi roky zemřel a Nairobi River už zase nabízí fotografům snadný obrázek rozvojové metropole: plovoucí hory odpadu se siluetami výškových budov v pozadí. Když se za nos nechytí celá společnost, jeden rozumný ministr nestačí.
Po svém prvním pobytu v Africe roku 1933 Hemingway napsal dvě ze svých nejlepších povídek, a asi i dvě z nejlepších povídek vůbec – Krátké štěstí Francise Macombera a Sněhy na Kilimandžáru. Hemingway tehdy na safari prodělal amébickou dyzenterii a musel odletět do nemocnice v Nairobi, což se později promítlo do děje Sněhů na Kilimandžáru. Co autora podnítilo k napsání Krátkého štěstí Francise Macombera, jehož základ tvoří „motiv lovce, ženy a manžela umírajícího na safari uprostřed africké divočiny“, se dlouho nevědělo, ovšem Patrick Hemingway to Čestmíru Sládkovi prozradil: inspirací byl osud britského podplukovníka J. H. Pattersona, který se roku 1898 proslavil zastřelením dvojice nebezpečných lvů-lidojedů. Hemingwaye zaujal jeho pozdější osud – Patterson do divočiny doprovázel jistý anglický manželský pár, ovšem zpátky se výprava vrátila bez manžela; Patterson i mladá žena shodně tvrdili, že se muž zastřelil v malarickém záchvatu šílenství. Policii se nepovedlo najít tělo oběti ani žádného z domorodých průvodců jako svědka, přesto byl Patterson radši v tichosti odvezen z Afriky, aby unikl obvinění z vraždy. Zanedlouho se s mladou vdovou oženil.
Podél silnice se mezi odpadky poklidně pasou zebry, zatímco igelitové pytlíky zachycené v křoví sebou ve větru škubají jak vzteklá zvířata. Jedeme do Itiba navštívit Aleše Bártu, který tu už deset let provozuje nemocnici. Kromě něj v ní pracují místní lékař Joseph a sestra Elizabeth a momentálně též skupina mladých českých zdravotníků – dermatoložka Hanka, kardioložka Kamila, zubařka Katka, neuroložka Martina a medik Lukáš – a taky režisérka Olga Špátová, která o Alešově projektu natočila film Daleko za sluncem.
Stejně jako v Nairobi, ani tady není radno vycházet po setmění z domu. Přes den lidé zpívají, tančí, na polích za vesnicí pěstují čaj a na školním dvoře hrají basketbal, kdežto v noci se množí opilecké mačetové útoky. Vraždí se tu prý i pro sto šilinků, což je v přepočtu asi 25 korun. Hned druhý večer po našem příjezdu lomcuje bránou opilý muž – má sečné rány na hlavě a na rameni, nechává za sebou rudou šmouhu a opakuje slovo apa, přepadení. Aleš s Lukášem mu rány vyčistí a zašijí a muž odvrávorá domů, zkrvavenou košili v ruce jako uzlík neštěstí. Další večer přivezou víc mrtvého než živého muže, otráveného domácí pálenkou kumi kumi. Aby byla silnější, přidávají do ní místní výrobci formaldehyd nebo rozdrcené baterky – jedna sklenice pak dokáže nešťastné vesničany přenést do jiného, krásnějšího světa; dvě sklenice dokážou, že se z něj už nevrátí. Do půlnoci bojuje lékařský tým o mužův život. Ráno prý opilec pláče a slibuje, že už nikdy nebude pít. Má doma devět dětí.
Na Alešovi je obdivuhodné, že lidi nesoudí, nemá spasitelský komplex a respektuje místní obyčeje. Když přivezou holčičku s podezřením na znásilnění, vysvětluje nám, že nemůže překročit roli zdravotníka. „Jestli se to prokáže a oni toho násilníka najdou,“ kývne směrem k čekající rodině, „zabijou ho.“ I bez kázání o západních hodnotách se ale zdá, že nastupující generace je trochu jiná než ty předešlé, ačkoli i pro ni bude těžké překročit bludný balvan chudoby. Mladí nemají strach z kondomů, o nichž v kostelech slýchají, že způsobují rakovinu, a zajímají se o vzdělání i o země, odkud k nim muzungu, běloši, přijíždějí.
U keňského jezera Turkana objevil paleontolog Richard Leakey nejstarší doklad lidství. „Hledal a také nalezl lebku pračlověka, jehož původ datuje do doby před 2 600 000 lety,“ píše Čestmír Sládek. My míříme alespoň na ostrov Mfangano ve Viktoriině jezeře, podívat se na lidské malby staré čtyři tisíce let. Jsou to červené soustředné kružnice na strmé skále obklopené buší. Někteří odborníci říkají, že těmi kruhy pralidé přivolávali deště, jiní tvrdí, že červenými kružnicemi ohlašovali válku a bílými mír; nejpravděpodobnější je, že skutečný význam těch obrazů ni kdo dosud neodhalil, což jim ještě přidává na kráse.
Na Mfanganu bydlíme u Petera a Jane v kamenném domku s plechovou střechou, bez vody a elektřiny. Když jim odrostly vlastní děti, začali Peter a Jane adoptovat sirotky z okolí. V současnosti jich u sebe mají šest a pro dalších několik desítek shánějí sponzory; chtějí z domku vybudovat opravdové dětské centrum a muzungu, kteří u nich bydleli před námi, jim k tomu udělali pěknou internetovou stránku mfangano-orphans.com.
Máme tady, obklopení dětmi, bezmála pravěké zážitky. Ráno sedím na břehu jezera, nalevo se vyhřívá varan, napravo sedí na větvi fíkovníku ledňáček a nad hlavami nám krouží dravci vyhlížející neopatrné ryby. Večer se myju za domem v měsíčním světle, s výhledem na černou hladinu jezera, a v sousedství se kolem ohňů míhají siluety lidí. Souznění s odvěkým řádem ruší jen hotely s golfovými hřišti na druhé straně ostrova, občasná epidemie cholery, která se ovšem protentokrát zastavila na pevnině ve městě Homa Bay, a taky virus HIV, kvůli kterému je zde vždycky dost sirotků.
„Pak tu také uslyšíte, že roli strážců prvého,ráje‘ zastávali mocní, tehdy ještě zcela mírumilovní tvorové oné doby – obrovští sloni, jejichž tajuplné hřbitovy se v této končině tu a tam stále objevují,“ půjčuju si poetičnost od Čestmíra Sládka. Z Mfangana jedeme k druhé nejvyšší keňské hoře Mount Elgon, podívat se do jeskyní, kde se odpradávna až do šedesátých let minulého století scházeli k obřadům lidé z místního kmene a kam odpradávna až dodnes přicházejí sloni lízat sůl.
První jeskyně je krytá vodopádem a vítá nás čpavým puchem guana, netopýřího trusu. Vcházíme do temnoty, a když náš průvodce rozsvítí baterku, zírají na nás tisíce oranžových očí. „Jestli chceme dál, musíme je odehnat,“ říká náš průvodce a plaší rozespalé netopýry světlem. „Mohli by zaútočit?“ ptám se jako správný muzungu. „Ne, mohli by nám kadit na hlavy,“ vysvětluje průvodce. Jeskyní hřmí rozzlobený křik a netopýři se odlétají dospat do klidnějšího výklenku. Puch sílí, brodíme se trusem hloub k úsvitu lidství.
Před druhou jeskyní nacházíme v písku sloní trus s trsy nestrávené trávy, prý asi tři týdny starý. Poslední ostrůvky zeleného porostu kontrastují s houstnoucím šerem, míjíme jedovatě žluté sirné jezírko. Vítá nás známý křik netopýrů, ale puch guana necítíme, protože tuhle jeskyni odvětrává vulkanická šachta. Kráčíme potmě za kuželem světla baterky, poslepu přelézáme balvany, a když nakonec průvodce obrátí světlo vzhůru, vidíme, že stěny a strop jeskyně jsou celé pokryté bílými rýhami od sloních klů. Připomínají pravěké nástěnné malby, ale jsou ještě impozantnější, protože vypadají jako kalendář věčnosti.
Své první safari z roku 1933 Hemingway zachytil v Zelených pahorcích afrických (1935), působivém pokusu napsat „naprosto pravdivou knihu“. Své druhé safari z roku 1953 promítl do nikdy nedokončeného rukopisu. Patrick Hemingway, který v rozhovoru s Čestmírem Sládkem popírá jakékoli literární ambice, několik dekád poté tento otcův rukopis seškrtal, zeditoval a vydal pod románovým titulem Pravda za rozbřesku (1999). Ten je vhodně zvolený, protože odkazuje ke lživým obrazům jezer, která lovec v Africe může za dne vidět na sluncem rozpálených solných pláních: „Šli jste tou plání ráno a víte, že žádné takové jezero tam není. Ale teď tam je, naprosto pravdivé, krásné a uvěřitelné.“ Podobně tu se skutečností nakládá i Hemingway, třeba když popisuje svůj zřejmě smyšlený vztah s domorodou dívkou.
K nejsilnějším motivům Pravdy za rozbřesku patří posedlost autorovy čtvrté manželky Mary ulovením lva – s nepřiznanou pohnutkou překonat svou předchůdkyni Pauline, která lva (ne)ulovila v Zelených pahorcích afrických. Sama Mary tento příběh z manželova rukopisu po jeho smrti vyzdvihla a publikovala jako jednu z ukázek Hemingwayova „afrického deníku“ v časopise Sports Illustrated. Projevila tak pro manželův literární odkaz možná větší cit než syn Patrick, protože Pravda za rozbřesku je coby román pouhou fata morgánou Hemingwayovy někdejší spisovatelské kondice a sám autor se ostatně rozhodl odložit ho nedokončený.
Když tohle všechno večer v táboře zapisuju, prochází okrajem louky smečka hyen, přivábená ohněm. Suché listí jim praská pod nohama a ohlašuje je už z dálky, oči jim ve světle baterky svítí jako uhlíky. Ráno jsme tu na cestě potkali divokého buvola a později se přímo v našem tábořišti sešlo k hromadnému souboji pět samců antilopy vodušky velké. V Masai Mara jsme před pár týdny zažili nečekaný soulad savany, gazely pasoucí se mezi vybělenými kostmi a lvy spící jen pár desítek metrů od nich. U jezera Naivasha kráčely žirafy přes silnici přímo před našimi bicykly a za svodidly se v kleku pásla prasata bradavičnatá. Na plážích v okolí Mombasy chodili zestárlí Hemingwayové, se zlatými řetězy a nabitými peněženkami, a za ruku si vedli trofejní kusy místních dívek. „Teď jsem netoužil po ničem jiném než se vrátit do Afriky,“ napsal dávno předtím mladý Hemingway. „Ještě jsme z ní neodjeli, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem a poslouchal a už se mi po ní stýskalo.“
