Růst už není hlavní modla, říká ekonomka Ilona Švihlíková

Předně je třeba vnímat, že je to krize systémová. Než se dostanu k alternativám zdola, ráda bych zmínila zprávu komise profesora ekonomie a nobelisty Josepha Stiglitze z roku 2009, která jako hlavní příčinu krize vidí to, že ekonomická sféra ovládá tu politickou. Stiglitzovy návrhy jdou vesměs směrem, který má tento výkyv narovnat. Konkrétněji navrhuje regulaci bank, zavedení Tobinovy daně z finančních transakcí, zákaz finančních derivátů, oddělení investičního a spekulativního finančnictví. Chce vrátit banky jejich původní úloze: shromažďovat vklady a poskytovat úvěry – ale na skutečné projekty a aktivity reálné ekonomiky.

Zpráva mluví velmi ostře o dosavadní podobě Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, požaduje buď jejich zásadní reformu, nebo i zrušení. Dnes obě instituce fungují jako akciovky, jejichž největšími akcionáři jsou nejbohatší státy, především USA. Klíčem k reformě je jejich demokratizace na model jedna země – jeden hlas. Stiglitzova zpráva právě předpokládá, že krize tyto instituce i státy samotné donutí se reformovat. Na podzim 2008 to určitou naději mělo.

Je to promarněná příležitost. Iniciativy se chopilo Německo a všechny ukřičelo strachem z inflace. V Německu to má historické kořeny ve Výmarské republice, kterou právě obrovská inflace vehnala do náruče nacismu. Paradoxně tak už sociálnědemokratický kancléř Schröder provozoval intenzivní mzdově-deflační politiku – navzdory stoupající produktivitě práce mzdy stagnovaly. Lidé tak za více práce dostávali stejně nebo méně peněz. To je politika možná funkční u exportní německé ekonomiky. Ale třeba v Řecku nic podobného fungovat nemůže. Řecko neprojídalo nic navíc, jen tamní mzdy rostly úměrně ekonomice, což ovšem trh spojený jednotnou měnou, tedy eurem, neunesl.

Ano, ekonomicky jsme takovou sedmnáctou Bundesland. Jenže pro německou politiku je dnes vyrovnaný rozpočet a finanční stabilita důležitějším ukazatelem než růst či zaměstnanost. Jde o obecnější trend v současné ekonomii. Například New York Times měly na svých stránkách hru na centrální bankéře. Vyhrával ten, kdo svými opatřeními udržel ideální dvouprocentní inflaci, i když měl jako vedlejší efekt dvanáctiměsíční recesi. Růst už není hlavní modla.

Nepochybně zavedení eurobondů, tedy dluhopisů, jejichž ručiteli by byly evropské státy společně. To je ukázkové krátkodobé stabilizační opatření.

Jistě, to byl jeden problém. Druhý pak i to, že ratingové agentury upozorňovaly, že by stejně důvěryhodnost eurobondů hodnotily podle nejslabšího článku. Němci nakonec všechny přesvědčili, že měnovou unii sice máme, ale dluhovou ne.

Fond se reformuje prostřednictvím posilování vlivu velkých zemí mimo osu USA-EU-Japonsko, jeho doktrína se ovšem mění nekonečně pomaleji, jeho úvěry jsou stále podmíněné restriktivními opatřeními. V důsledku vedou k dalšímu omezení ekonomické suverenity. V MMF stále panuje přesvědčení, že jeden trh znamená jednu politiku. Dáno dohromady s nadvládou globálního trhu nad suverénním státem je to ekonomická totalita.

Musíme rozlišovat kritiku Evropské unie zleva a zprava. Pro premiéra Nečase je Evropa hlavně hrozbou pro dárečky jeho klientům v podobě předražených zakázek a pro daňový dumping velkých firem. Podmínkou naší Evropy musí být její demokratické fungování.

Myslím, že podpora mnoha dalších zemí je spíš taktická. Spoléhají na následné úpravy dohody. Ale je fakt, že německá argumentace zafungovala: máme nízkou nezaměstnanost, nižší míru zadlužení, náš růst je mírný, ale stabilní – děláme to dobře. Problém je, že ne všichni mohou využívat výhod specifických německých podmínek. Víte, problémem nejsou jen zadlužené státy, ale také přebytkové ekonomiky. A zvláště německá, na vývozu založená ekonomika, s levnější pracovní silou, jejíž mzdy nerostly úměrně produktivitě práce. Musejí své přebytky někam investovat. Tak vzniklo zadlužení Řecka…

Především bych hledala spojence se stejnými zájmy. Naše zahraniční politika má na to ovšem jen omezený horizont, nemáme v Evropě žádné politické přátele. Nicméně pokud bych neprosadila svou, závěry summitu bych nepodepsala, protože cesta, kterou dnes směřuje Evropská unie, vede dřív nebo později k jejímu rozpadu.

Euro je nejprestižnějším projektem EU. Jeho pád by byla politická prohra a jednoznačný krok zpět v procesu integrace. Jako politický projekt společná měna paradoxně předběhla ekonomickou realitu, neboť Evropskou unii tvoří velmi odlišné celky. Chyba nebyla v jeho zavedení, ale v tom, že nebyly správně nastaveny podmínky pro jeho stabilitu. Ve vztahu ekonomik, jako je Německo a Řecko, nutně musí docházet k nepoměrům. Na jedné straně přebytky, na druhé deficity. Podmínkou fungování společné měny je tak buď mimořádný pohyb pracovní síly v rámci EU, k němuž ale z historických důvodů příliš nedochází, nebo stejně významná redistribuce. K té nebyl při nastavování parametrů pro fungování eura dostatek politické odvahy. Dnes by Řecko pro sebe samotné udělalo nejlépe, kdyby z eurozóny vystoupilo.

Jedním z nejúčinnějších z těchto nástrojů je progresivní zdanění zejména právnických, ale i fyzických osob. Optimální výše pro soukromé firmy je v pásmech začínajících na 25 procentech a výš.

Co se týče příjmu do státní kasy, při zmíněné výši nejnižšího daňového pásma mluvíme v miliardách korun. Druhá věc patří mezi náklady této daně. I proti tomu lze ale účinně bojovat. Za nejjednodušší považuji odstranit vazbu platby daní na sídlo společnosti: prostě tady máš provozovnu, tady budeš platit daň. Lze také bránit odlivu zisků stanovením určitého limitu, do jehož naplnění musejí zde vytvořené zisky zůstat v naší zemi. Všechna tato opatření jsou proveditelná změnami v zákonech.

Zadržet peníze v místě, kde byly vydělány, je klíčové. A jsme u těch alternativ zdola. Způsob, jak to udělat, tkví například ve vzniku regionálních bank, které by financovaly rozvoj daného kraje. Určitou možností je i zavádění paralelní lokální měny. Vedle koruny by tak existovalo ještě místní platidlo. Všude, kde byla místní měna dána do oběhu, velmi rychle tu nadregionální vytlačila. Jejich zavádění ovšem v minulosti bránily centrální banky, které tím přicházejí o vliv, a finanční úřady, které to považovaly za daňový únik.

Jinou možností, jak udržet na uzdě bankovnictví, jehož úloha ve shromažďování vkladů a půjčování hotovosti je ale pro ekonomiku nezbytná, je podpora družstevního finančnictví. K tomu by ovšem byla potřeba větší důvěra v malé peněžní ústavy, která byla ochromena na počátku devadesátých let pádem mnoha kampeliček, což vedlo k jejich velmi tuhé regulaci. Proto jako sektor téměř neexistují. Pro jeho oživení by bylo nezbytné snížit kapitálovou hranici pro vstup na trh, dnes je příliš vysoká.

Poválečná obnova se vyčerpala, nastala ropná krize, rozpadl se brettonwoodský systém, doběhl poválečný boom, pracovní síly se ve větší míře začaly přesouvat z místně svázaného průmyslu do nadnárodních služeb a také došlo k zavádění úsporných technologií. Ukázalo se, že keynesianismus je národní, předpokládá, že stát je ekonomický suverén. Nástup neoliberalismu v této době je tedy logický, globalizace vyvázala trh z národního státu.

Jde o proces započatý v polovině sedmdesátých let, který byl založen na snižování nákladů, přemísťování výroby do zemí třetího světa a tím byl zpětně vytvářen tlak na sociální, ekologický a daňový systém vyspělých zemí. V tom závodu v dlouhodobé perspektivě nikdo nevyhrává. Jeho podstatou je klasický svár práce a kapitálu, v němž aktuální rozložení sil vyjadřuje poměr mezd na DPH. Nízká cena práce zpětně tlačí dolů i ceny zboží a tak stále dál v nekonečné, dolů padající spirále.

Původně měl tento proces vést k růstu. Ve skutečnosti ale skrze omezování redistribuce dochází k přenášení nákladů z výrobců na stát a domácnosti. Všimněte si, že je stále snadnější se zadlužit. Zadlužení je nejlepší nástroj disciplíny, je to to nejúplnější otroctví.

To nelze teoreticky vysvětlit, prakticky to ovšem sedí. Hypotékami trh podporuje stagnující poptávku a podvazuje odpor obyvatel. Ale stát, je-li velký a silný, se staví trhu do cesty s množstvím regulací a překáží mu. Takže bojovat proti zadlužování státu znamená chtít omezovat jeho fungování.

Krize je systémová, jednou z variant je tedy dlouhodobá stagnace se schumpeterovskou kreativní destrukcí. Je na politické elitě, zda krizi pochopí jako příležitost. Zatím tomu nic nenasvědčuje. Proto hledáme alternativy zdola.