Rusky už nenapíšu ani řádek, říká ukrajinský spisovatel Vladimir Rafejenko

Kontext mého současného života je více než srozumitelný – je to válka Ruska s Ukrajinou. Válka, kterou Rusko rozpoutalo už před osmi lety a která se do horké fáze dostala 24. února letošního roku. Být člověkem pro mě dnes znamená především snahu stát po boku svého národa. Dělat pro společné vítězství vše, co je v mých silách. My se se ženou zpočátku ocitli na území okupovaném ruskými vojsky, byli jsme nuceni tam přežívat a teprve po více než měsíci nás odtamtud jako zázrakem dobrovolníci vyvezli ven.

To neměli. A o čem bychom spolu asi tak mluvili? Jsem si jist, že by to nedopadlo dobře – tím spíš, že hned od prvních dnů okupace jsme slýchali o vraždách civilistů. Člověk, jemuž naprosto důvěřuju, mi vylíčil, jak v nedaleké obci kadyrovci povraždili celou rodinu. Přitom se ti lidé provinili jen tím, že odmítli dát ruským vojákům něco k jídlu. Pobiti byli jak dospělí, tak děti.

Chování Rusů se měnilo směrem od umírněného fašismu k fašismu bezuzdnému. Když na počátku doufali v brzké dobytí Kyjeva, žádné plánovité hony na civilní obyvatelstvo nepodnikali. Čím nedostižnější však byly jejich počáteční cíle, čím rozhodněji a tvrději jim vzdorovala naše vojska, tím příšerněji si Rusové počínali. Před svým stažením z Kyjevské oblasti se kadyrovci na kontrolních stanovištích, kudy i nás se ženou dobrovolníci odváželi na svobodu, bavili tím, že pravidelně stříleli po autech s nápisem DĚTI, případně po těch ověšených bílými praporky. Někoho pustili dál, někoho ne.

Pokoušeli jsme se o to od prvního dne války. Jenže už od časného rána 24. února všude kolem zuřily boje. Když přestaly fungovat elektřina, voda, internet i obchody a začalo být jasné, že je s námi zle a bude hůř, protože třeba jídlo nebylo kde vzít, začal jsem promýšlet varianty úniku. Humanitární koridory však až k nám nedosáhly, a neměli jsme ani možnost dopravit se alespoň do míst, odkud odváželi lidi do Kyjeva. A když už se zdálo, že vyhasla i poslední naděje, můj přítel Ljubomir Dereš někde vyšťáral odvážné dobrovolníky, kteří byli ochotni prorazit přes ruská strážní stanoviště a stejnou cestou nás dostat ven. Povedlo se to nicméně až napodruhé.

Všechny ty dny, jež jsme se ženou strávili v domku, který se dnem i nocí kymácel následkem výbuchů ruských dělostřeleckých granátů, jsem si vedl deník. Máš pravdu v tom, že psát v tomto prostředí skutečné literární texty možné nebylo. Ovšem fixovat události, stavy věcí i ducha, zkrátka všechen ten životní materiál, v jehož epicentru jsem se ocitl, bylo nejen možné, ale pro mě zcela nezbytné.

Tahle práce mě odstřihávala od nekončících vzdušných i dělostřeleckých soubojů zprava i zleva, před i za maličkou chatovou osadou, ve které jsme se ženou trávili posledních několik let poté, co jsme v roce 2014 byli nuceni opustit náš rodný Doněck. I tehdy náš život rozvrátilo Rusko.

Popravdě řečeno mě teď příliš nezajímá, kde se bere zlo. To není podstatné. Nejdůležitější je, abychom od sebe zlo a dobro uměli rozeznat. Když mi na hlavu dnem i nocí padaly bomby, o příčinách zla jsem nepřemýšlel. Zažíval jsem intenzivní pocity: strach, děs i paniku. A ta empirie byla tak důrazná a šílená jako nikdy předtím. Ale je pravda, že metafyzika se zcela bezprostředně dostavila taky, dívala se na mě a sahala po mně rukou. Poznal jsem, že na smrti není nic děsivého, že děsivé je jen zemřít ostudně.

Proto jsem Boha prosil, že pokud nám se ženou bylo souzeno v té chatové osadě zahynout, ať nám sešle rychlou smrt.

Čas v této chvíli neexistuje. Či spíše je těžké ho nějak měřit. Svůj běh změnil už tam, na okupovaném území, a teď jako by nebyl s to vrátit se do normálního řečiště. Tam se do jediného dne vtěsnávaly celé roky. Kdežto tady v Kyjevě jako by na celý den stačila hodina.

Když neječí sirény, je tu klid a pohoda. Nenávidím špínu, proto pokud možno všechno udržuju v čistotě, což mi pomáhá bojovat s panikou, tísní, se samotou – tedy se vším, co mě občas zaplavuje. Už dlouho před policejní hodinou pečlivě uzavírám okna a rozsvěcím světlo. Takhle si vytvářím iluzi prostoru, který mám pod kontrolou.

Běží tu válka. Válka, jejímž cílem je likvidace ukrajinského národa. Rusové nás přišli zničit jako národ, jako lidi, kteří si dovolili zvolit cestu vlastního vývoje, jež se ovšem nekryje s imperiálními ambicemi Kremlu a imperiálními a revanšistickými ambicemi bohužel většinové části ruského národa. Je to hrozná pravda, ale drtivá část Rusů vyvražďování ukrajinského národa podporuje.

Na bojišti jsou ruští vojáci nelítostní, ovšem na okupovaných územích se jednoduše mění ve zvířata. Takhle se nechovali ani nacisté. Loupí, znásilňují a vraždí. Když pochopí, že nějaké místo nedokážou ovládnout, nemilosrdně ho vypálí. Ale třeba Mariupol nedobudou nikdy. Není to možné. Dobýt se v tuto chvíli dají jen hromady kamení. Mariupol už se ocitl ve věčnosti. Převyšuje všechno, co Rusové dokážou udělat s námi a našimi městy. Mariupol je jméno, které nezavraždí nikdy.

Což má význam i v tom, že není možné se vůči tomu všemu jednoznačně nevymezit. Není možné strčit hlavu do písku a nic nevidět. Když se někdo tváří, že nevidí ruská zvěrstva, že nenazírá Rusko jako antropologickou pohromu, činí tak vědomě. Což je totéž, jako když volíme mezi dobrem a zlem.

Aby Surkov této státní moci propůjčil legitimitu, chce celou věc prezentovat tak, že ve světě lidí žádná hodnotová perspektiva neexistuje, že neexistuje a existovat nemůže pravda, že svědomí je jen fikce. Jenže Surkov lže.

Nejlépe o tom mluví Immanuel Kant ve svých úvahách o mravním zákoně v nás. Je tu samozřejmě zcela nezjevná, a přitom absolutně všeobsáhlá pravda, kterou lidské nitro vnímá jako zákon, co člověk musí respektovat – i když mu tento zákon neslibuje ani odměnu, ani trest. Tento zákon „neviditelných perspektiv“ pak určuje a buduje celý lidský život v jeho empirické podobě. O hranici můžeme mluvit tehdy, máme-li na mysli ono pomezí mezi lidskou realitou a vznešenou a neuchopitelnou jsoucností, na níž se podílíme díky existenci bytí jakožto světa hodnotových veličin.

Já bych ovšem řekl, že právě dobré úmysly nás velice často zavedou na cestu zla. A kromě toho lidé velice často nejsou s to pochopit, že čin získává svůj skutečný smysl až ve světě jiných lidí, že tento smysl nemusí mít nic společného s naším záměrem.

Jsem si jist, že cestou ke spáse je už snaha člověka udržet se v hájemství pravdy… Pravda nám přece nikdy není dána v předem hotové podobě. Pravdu nemůžeme dostat poštou, říkával Marcel Proust. Pravdu můžeme jedině naplnit sami sebou, svým snažením na pomezí životní empirie a metafyziky vlastního života. My, tedy lidé, musíme být jejími spolutvůrci. Pravda sama chce být námi utvářena. V tom spočívá její naprostá otevřenost vůči lidem.

Pravda není něco, ale někdo. Pokaždé se rodí v těžišti našeho usilování kdesi na hranici mezi naší subjektivitou a věcí v sobě. Pravda tu nikdy nebývá ani včera, ani zítra. Je tu vždy v tomto jediném aktuálním okamžiku. A my ji musíme obrozovat pokaždé znovu. A pokaždé znovu se tak obrozujeme sami.

Čechovův zoolog von Koren z povídky Souboj neustále lže. Stejně jako filolog Lajevskij. Oba jsou zde v podstatě jen proto, aby personifikovali jeden velmi čechovovský problém, který se vine celou jeho tvorbou – víra beze skutků a skutky bez víry. Von Koren zjevně reprezentuje skutky bez víry. Skutky konané z cynických egoistických důvodů a pohrdající respektovanými lidskými hodnotami. Lajevskij naopak zastupuje víru beze skutků. Je to vzdělaný krasoduch, upřímně tíhnoucí ke všemu vznešenému, k literatuře, filosofii a umění, ale výsledkem je jen prázdná prolhaná rétorika, maskovaná bystrými úvahami. Víra beze skutků a skutky bez víry – to je rovina, ve které leží naprostá většina lidských problémů a omylů.

S bytostmi, které nemají svědomí, se dialog vést nedá. Jakékoli kontakty s nimi je proto třeba omezit na minimum. Chápou jedině politiku síly. Na tu jsou zvyklí a tak také přemýšlejí: v právu je ten, kdo je silnější. Jsou si jisti, že morálku vymysleli idioti. Takovíto jedinci jsou vesměs nebezpeční, lstiví, agresivní a věřit jim v žádném případě nesmíme. Umějí zneužít hlavní „slabinu“ západního člověka – jeho víru ve svědomí a harmonii. Víru v zákon. A koneckonců i v racionální přístup k věcem. Jejich vlastní činy jsou prakticky vždy iracionální, protože zásadně vylučují takovou kategorii, jako je smysl.

Zřejmě existuje takové úsilí, jehož vynaložením se člověk definitivně odlidští. Což se může týkat i celých společenství, která přistoupila na vlastní ego jakožto míru všech věcí, všemi ostatními pohrdají, stejně jako vším, co součástí jejich ega není.

No prosím – tenhle citát je naprosto na místě. Tito lidé a tyto pospolitosti nejsou schopni jiného či jiné chápat jako účel. Vždy jen jako prostředek. Což se děje právě proto, že sami pro sebe žádné hodnoty a žádnou vnitřní kostru nemají a nevyznávají. Důstojnost se nedá vtěsnat do světa, ta není poměřitelná tělem. Důstojnost je neviditelnou podstatou člověka, která ho člověkem činí.

Setkání se zlem tohoto druhu je neuvěřitelně těžké… Nejdůležitější ale samozřejmě je, že se z člověka nesmí tím setkáním stát totéž.

Západ by potřeboval pochopit jednu věc: za válku nemůže Vladimir Putin. On přece Rusy nestvořil, to Rusové stvořili Putina. Je jejich nástrojem. Je plodem ruské kultury, jaká ve skutečnosti je – když ji nahlédneme bez iluzí a zbytečného sentimentu. A právě tuhle zrůdu je třeba zastavit.

Ruská kultura má jednu zásadní systémovou chybu: Rusové se vždy vědomě stavěli a staví mimo a nad všelidské hodnotové priority. „Rusko, to rozum nepochopí, / společný metr nezměří. / Rusko, to podstatu má jinou, / v Rusko je nutno uvěřit!“ – praví slavné čtyřverší Fjodora Ťutčeva. A tahle myšlenka se stala univerzální osou ruského sebeuvědomování. Obecně uznávaný hodnotový rámec je pro Rusy příliš těsný. Oni jsou přesvědčeni, že nemohou a neměli by být posuzováni dle zákonů a měřítek, jež respektuje celé lidstvo. V tomto smyslu je jim vše dovoleno.

Myslet a realizovat se v hodnotovém světě je velká lidská výsada. Právě tím člověk sám sebe staví o něco výš, než je zvíře. Zavržení této výsady je skoro vždy věc plně uvědomovaná. A neodpustitelná. Myslím si, že vystřízlivět a ocitnout se v reálném světě může Rusům pomoci jedině drtivá porážka, nevídaná a děsivá porážka a po ní trpké pokání. Pokud jsou něčeho takového vůbec schopni.

Počátkem tohoto století jsem se uvelebil v roli ukrajinského spisovatele, který ale zcela samozřejmě působí i v ruském kulturním a jazykovém světě. Ani mě nenapadlo, že bych měl psát také ukrajinsky. Po roce 2014 jsem se ale ukrajinsky naučil, a dokonce napsal román v ukrajinštině, abych všem Rusům i dalším předvedl, že pro Ukrajince, byť ruskojazyčného, není žádný problém ukrajinsky nejen mluvit, ale i psát beletrii. V různých interview jsem zdůrazňoval, že odteď budu psát ve dvou jazycích. Velice jsem si přál, aby všem bylo jasné, že na Ukrajině nutnost ochrany rusky mluvícího obyvatelstva nikdy neexistovala a neexistuje. A pak mě právě v duchu takovéto „ochrany“ ruští ozbrojenci zbavili mého domova.

Po 24. únoru 2022 jsem si předsevzal, že napříště už rusky nenapíšu a nevydám ani jeden text. Nechci být srozumitelný pro zrůdy zabíjející ukrajinské děti. Nemám o čem s nimi mluvit. Zatím nevznikl jazyk, v němž by se dalo mluvit s těmi, kdo přicházejí do vašeho domu, aby zabili vás, vaši ženu, dítě, zničili váš dům a zemi vypálili. Už si nepřeju ani zprostředkovaně se podílet na vzniku ukrajinské literatury v ruštině. Pokud se to nějak dít bude, pak bez mého přispění.

Z lidského srdce. Ze slunce, které vychází jak nad lidmi dobrými, tak i zlými. Ze Shakespearových textů a dětských úsměvů. Z úsměvů svých přátel a svého dítěte. Z teplých deštíků příštího jara a z modrého nebe nad našimi hlavami.

Přeložil Libor Dvořák.