Článek
Při své květnové návštěvě pražského Inspiračního fóra jste správně předpověděl, že ruští vojáci vstoupí na Ukrajinu. Jak byste dnes odhadl další vývoj rusko-ukrajinského konfliktu?
Konflikt zamrzne. Putin se pokusí ustavit na východě Ukrajiny něco na způsob Podněstří – pirátské teritorium, které nikdo neuzná, dokonce ani Moskva sama. Pro Kreml je taková konfigurace výhodná, dá mu možnost držet Ukrajinu zkrátka a vydírat ji nebezpečím vojenského vpádu, pokud by se Kyjev pokusil řešit problém silou. Na druhé straně, domlouvat se se separatisty na civilizovaném řešení problému, při němž by netekla krev, není možné, jejich představitelé vícekrát řekli, že si kategoricky nepřejí žít ve společných hranicích jednotné Ukrajiny. Domnívám se, že křehkého příměří, které může trvat roky, Kyjev využije pro vybavení, vyzbrojení a výcvik armády. Což by nakonec mohla být adekvátní odpověď na nároky Ruska a současně upozornění separatistů, že klidný život je nečeká.
O Rusku dlouhodobě říkáte, že je to televizní země, a proto se Vladimir Putin soustředí hlavně na ovládání televizí. Starší z vašich synů v jedné pracuje – jak vnímá vznikání ruské propagandy „v přímém přenosu“?
Můj syn Maxim naštěstí pracuje na kanálu Moskva 24. Je to informačně-vzdělávací program, který čtyřiadvacet hodin denně informuje o životě ruského hlavního města. Znamená to, že schizofrenie, která zachvátila federální kanály s jejich mnohamiliónovým publikem, se odehrává daleko od něj. Také na tomto kanále se objevují propagandistická témata vztahující se k Ukrajině – naštěstí ale zřídka. O ruské propagandě se Maxim vyjadřuje slovy, která nelze tisknout ani u vás, ani u nás, a já mu rozumím. Z nynější agresivní totalitní zabedněnosti je člověku na zvracení, bolí z ní hlava, srdce, oči a uši, prostě všechno.
Váš druhý syn působí ve zpravodajské agentuře RIA Novosti, kterou podle vašich slov Putinův režim přeměnil ve svou hlásnou troubu.
Můj mladší syn měl také štěstí – je sportovním novinářem. Nelze proto říci, že by se nacházel zrovna uprostřed politických událostí. Zastává ale aktivní občanskou pozici a velmi přesně chápe osudovost a předurčení novinářské práce. Jestli ho vedení agentury začne vtahovat do propagandistického vyvolávání démonů, z agentury odejde, o tom nepochybuji. Současný postoj mých synů míří k jednoduché maximě: Jestli nemůžeš podlosti zabránit, tak se na ní alespoň nepodílej.
V jednom rozhovoru jste řekl, že Sovětský svaz rozbilo asi dvě stě tisíc lidí, kteří povstali proti systému a neustoupili. Může se dnes něco podobného přihodit Putinově režimu, který se jinak těší podpoře většiny národa?
Pochybuji o tom. Protestní hnutí v Rusku nemá jasně se profilující vůdce, v zemi chybí občanská společnost, střední třída prakticky neexistuje, na síle nabírá nacionalismus se zřetelnými příznaky fašismu, pod vlivem státní propagandy – například signál prvního televizního kanálu pokrývá 98 procent ruského území – probíhá militarizace života, roste agresivní nesmiřitelnost vůči těm, kdo smýšlí jinak, k „lidem odjinud“, k těm, kdo pochybují o generálním vůdci a o správnosti jeho rozhodnutí… My jsme již takhle žili, tím vším jsme už prošli. Rusko se ale ne nadarmo označuje jako země, která se ze svých lekcí nepoučila, a proto hledím do budoucnosti bez zvláštního optimismu.
Přesto bych ale chtěl připomenout, že v prosinci roku 2011 vyšly v Moskvě do ulic desítky tisíc lidí rozhořčených podvody při volbách do parlamentu. Mohutné protesty se zformovaly na sociálních sítích během pěti dnů. To nikdo nečekal – ani politici, ani novináři, ani Putin se svými všemocnými tajnými službami. Právě tehdy se vyděsil a spustil represivní mašinérii. Protesty utichly, což ovšem neznamená, že lidé, kteří tehdy vyšli na náměstí, mají teď jiné názory. Čas je na jejich straně – v Rusku je prostě třeba čekat a žít dlouho.
Za posledních deset let bylo zavražděno šest novinářů z vašeho listu, nejznámější z nich byla Anna Politkovská. Jsou všechny ty zločiny objasněny a viníci odsouzeni?
V průběhu čtrnácti let jsme ztratili šest kolegů. Jsou to válečné ztráty v době míru.
Jako prvního zabili v roce 2000 Igora Domnikova, utloukli ho kladivy v domovním průchodu. Měsíc umíral v kómatu. Odhalili a odsoudili vrahy z takzvané Tagejranovské zločinecké skupiny, z nichž někteří dostali doživotí. Našli také toho, kdo si vraždu objednal, a teď se řeší, jak ho povolat k odpovědnosti. Je třeba si pospíšit, protože pomalu vyprší lhůta, dokdy lze tento zločin stíhat.
Případ Jurije Ščekočichina z roku 2003 je uzavřený. Podle oficiální verze byla příčinou smrti alergická reakce na medikamenty, které Jurij ovšem neužíval. Výsledky oficiálních analýz se ztratily. Vymohl jsem si exhumaci, aby experti získali z tkání vzorky jedovaté látky a udělali jejich analýzu. Došlo k tomu ale příliš pozdě – ta látka už úplně vyprchala. Stejně nadále tvrdíme, že to byla vražda.
Annu Politkovskou usmrtilo pět výstřelů zblízka, včetně kontrolního do hlavy. Stalo se to 7. října 2006 v centru Moskvy. Vykonavatele a organizátory vraždy našli, šest jich bylo odsouzeno. Kdo si vraždu objednal a kdo ji zprostředkoval, se ovšem nezjistilo. Tato otázka je přitom zásadní – vyšetřování pokračuje v odděleném řízení.
Stanislav Markelov a Anastasija Baburová byli zavražděni v roce 2009 za bílého dne, rovněž v centru Moskvy. Zabiják se vynořil zezadu a střelil Stanislava do zátylku. Nasťa se na vraha vrhla a dostala kulku do tváře, zemřela za dvě hodiny. Vrah, neonacista Nikita Tichonov, byl odsouzen na doživotí a spolupachatelka Jevgenija Chasisová k osmnácti letům.
Natálii Estěmirovou zavraždili v roce 2009. Odvezli ji z Čečny do Ingušska a zastřelili samopaly. Vyšetřování nikam nevedlo, nikoho nezadrželi ani nezačali podezřívat.
