Článek
Jak se vyvíjel váš vztah k Rusku? Začalo to láskou k Dostojevskému, o které píšete v Jolce, a dnes pokračuje neláskou k Putinovu režimu, o níž píšete v Paní S.?
Můj vztah k Rusku se vyvíjel od obrovského zájmu a touhy poznat jej až po současnou bolest. Bolí mě myšlenka na zvěrstva, která Rusko páchá, bolí mě bezmoc. Je něco jiného číst si Dostojevského Běsy na papíře, a něco jiného sledovat je v přímém přenosu.
Co vlastně Dostojevského knihy říkají o dnešním Rusku? V Jolce píšete, že „si cenil svobodu jako to nejvyšší, co dal bůh lidem. I svobodu k hříchu“.
Vůbec nejsem odborník na Dostojevského, četla jsem jeho knížky, když mi bylo patnáct, navíc tehdy v češtině. Když jsem si nedávno po více než dvaceti letech chtěla přečíst v ruštině Zločin a trest, nejvíce jsem se bála toho, že to bude zklamání. Ale nebylo! Živé, palčivé, aktuální, až to děsí. Jeho knihy bohužel vypovídají spíš o tom, že se v Rusku od jeho dob změnily jen vnější kulisy… Svobodu k hříchu chápu jako možnost osobního selhání, které vede k poznání – ne jako právo vraždit nevinné.
V Paní S. píšete: „Není to tak dávno, statisíce lidí bojovaly za světlejší zítřky v ulicích Moskvy, nová ruská společnost chodila s planoucíma očima.“ Je v současných podmínkách ještě možné nějaké podobné společenské vzepětí?
Je třeba si uvědomit, že více než půlka ruské společnosti nemá cestovní pas, nikdy nepřekročila hranice Ruska, často ani oblasti, kde žije. Primárním zdrojem informací o světě je pro tyto lidi televize, jsou zcela pod vlivem státní propagandy, které plně věří. Část společnosti pak profituje z toho, jak je vše nastaveno. A ta část, která chápe, co se děje, se jen snaží přežít… Společenské vzepětí v Rusku je nyní zhola nemožné.
V Rusku se může cosi změnit až ve chvíli, kdy ho svět přestane finančně podporovat tím, že od něj vykupuje suroviny, což se nestane, a agonie proto bude ještě dlouhá.
Ti Rusové, kteří kdysi protestovali v ulicích ruských měst, se dnes nacházejí v zahraničí, nebo ve vězení. Možná stále věří, že se jednou dočkají jiného Ruska. Putin je ale u moci velmi dlouho a neponechal nic náhodě: volby jsou jen fraška, veškeré nezávislé hlasy jsou násilně umlčovány, veškeré příjmy země jsou v rukách úzkého kruhu poslušných věrných.
Jana Guljuškina: Paní S.
Myslím si, že Putin ani nepociťuje obavy z odporu ruské veřejnosti. On ruskou společností zjevně pohrdá, když ji tolik let okrádá, obelhává a poslední rok a půl posílá na jatka. Kolo lží, krádeží, zabíjení a manipulací se točí už tak dlouho, že ho Putin ani nemůže zastavit, jen ho dál popohání, aby se náhodou neobrátilo proti němu.
Jak se vlastně Rusové do tohoto stavu dostali? Jako příčina se dnes často zmiňuje trauma z ekonomické transformace v devadesátých letech, ale bylo to předtím v éře Sovětského svazu s ruskou společností jinak?
Devadesátá léta ruskou společnost velmi traumatizovala, ale současný stav má mnohem hlubší historické kořeny. Přemýšlím, jak to zjednodušit do krátké odpovědi. Tak obrovské impérium nemůže být spravováno efektivně. Není tam podstatný jednotlivec, jen neurčitá masa, se kterou se vždycky lépe manipuluje. Navíc strašlivé zločiny, které byly páchány na ruské společnosti už Stalinem, nebyly nikdy reflektovány, natož odsouzeny, naopak dochází k jejich adorování a opakování.
Ať múzy ve válce křičí, říká spisovatel Jan Němec
V obou knížkách okrajově zmiňujete i vlažný vztah ruské společnosti k environmentálním otázkám. Jaké je povědomí Rusů o klimatických změnách nebo ubývání biodiverzity?
Pořád vlastně opakuju totéž: ruská společnost je dlouhodobě okrádána o veřejné zdroje, které by mohly být investovány do rozvoje země. V ruské společnosti se tak každý snaží postarat sám o sebe, urvat pro sebe co nejvíc. Planeta a její budoucnost však může znepokojovat jen tu společnost, která se dívá dopředu, nejen na dnešek, a jak přežít do zítřka.
Samotná válka na Ukrajině je bohužel katastrofa nejenom lidská, ale taky ekologická. Počítáme padlé vojáky a civilisty, ale i příroda je devastována v neskutečné míře… Rozsah neštěstí, které se děje, si ani neumíme představit.
Je naopak něco, čím nás může ruská společnost v dobrém slova smyslu obohatit?
Ruská společnost je tak nemocná, že obohatit nás může snad jenom názorností toho, co nedělat: neumlčovat nezávislé novináře, neodstraňovat opoziční politiky, nestrašit své obyvatele hrozbami zvenku, nepronásledovat menšiny.
Když v Paní S. píšete o vztahu Čechů k současné válce, většinou se zaměřujete spíše na to negativní, hlavně na neochotu uskromnit se. Ale jak podle vás česká společnost obstála jako celek? Podpora přijímání ukrajinských uprchlíků je u nás pořád značná a vzepětí v prvních měsících války bylo obdivuhodné…
Když jsem slyšela z úst čelných představitelů naší země jasná slova o odsouzení ruské agrese, byla jsem sama po dlouhé době velmi hrdá, že jsem Češka. Česká společnost projevila obrovskou lidskost. Bylo a stále to od ní je silné gesto.
Jana Guljuškina: Jolka
Nechtěla jsem být v knize pouze negativní, ale potřebovala jsem zachytit i tu odvrácenou stranu mince, která ke mně doléhala tím víc, čím víc ukrajinských uprchlic se na mě obracelo o pomoc, protože si mezi sebou o mně řekly. Češi se už cítí unavení přítomností někoho, kdo potřebuje dlouhodobou podporu, ale integrace je právě o dlouhodobém procesu. Minimálně by se nemuselo zapomínat, že v Evropě probíhá nesmyslná, krutá válka. A že se tu ty tisíce lidí neocitly jen tak pro nic za nic.
Co si myslíte o rušení vystoupení ruských umělců a zákazu vstupu ruských sportovců?
Plně podporuju zákaz vstupu pro ruské sportovce. Do Česka ruští turisté nemají přístup, tak proč by ho měli mít sportovci? Často se opakuje, že se nemá míchat politika a sport. To, co se děje, ale není politika. Je to válka. Teoreticky by vstup do Evropy měl být umožněn jen těm občanům Ruska, kteří utíkají před nebezpečím. Jenže i to je mnohem složitější… Minimálně dvě stě ruských sportovců změnilo občanství. Putinovi vyvolenci jako tyčkařka Jelena Isinbajevová žijí dávno v luxusu mimo Rusko, mají občanství jiných evropských zemí… Tedy koho sem vlastně nepouštíme?
Knížku Paní S. uzavírá kapitola psaná z pohledu ukrajinské uprchlice. Ten pohled je pro českého čtenáře nelichotivý, nepříjemný. Z čeho jste při psaní vycházela?
Především z vlastní úzkosti. Jela jsem jednou večer do Prahy vlakem a pak přímo z metra vstoupila do nitra obchodního domu – a tehdy mě překvapilo, že se vlastně nic nezměnilo, že všechny obchody jsou stále otevřené, že chodby obchodního domu jsou vytopené, že žijeme dál a válka nás nezajímá. Co by mohl pocítit člověk, který přichází z války? Jakou bolest, jakou zlost? Zatímco se tu lidé bezstarostně procházejí, kdesi nedaleko jsou bombardovány porodnice, školy, divadla…
Zvykám si, že nemůžu domů, říká ruský umělec a performer Andrej Kuzkin
Neměla jste obavu, že takový pohled negativně ovlivní vztah českých čtenářů k Ukrajincům? Anebo takové ohledy do literatury nepatří?
Literatura je buď dobrá, nebo špatná – a ta dobrá by měla zneklidňovat. Chtěla jsem psát literaturu, která jde na krev, na dřeň. Ale stejně jsem si nedokázala na psaní vytvořit prostor. Nejdříve jsem měla malé děti, pak jsem chodila do práce. A když už jsem urvala nějaký čas, ptala jsem se sama sebe: Jak můžu psát něco takového? Jakým právem dělám z lidských životů text? A zase jsem přestávala. Paní S. je vlastně spíše svědectví o mém nepsaní. Jenže jinak než bez ohledů nemá smysl psát.
Zapochybovala jste někdy o smyslu psaní tváří v tvář válce?
Pochybnosti jsou pro mě typické v každé době. V psaní tváří v tvář válce mi spíše chyběla radost, že píšu, neslyšela jsem slova v hlavě jako dřív, myslím, že i ta závěrečná, „ukrajinská“ část knihy tomu odpovídá; je to jen strohý záznam čehosi, spíše zapsání než psaní.
A máte představu, jestli a jak na válku reaguje současná ruská literatura?
V Rusku je plně potlačena svoboda slova, včetně toho uměleckého. Dokonce i Ljudmila Ulická, které je osmdesát let, musela opustit zemi. To myslím hovoří za vše.
