Rozpoutat revoluci sám v sobě. Petr Fischer nad filmem Fabrika

TINA, there is no alternative, neexistuje žádná alternativa, píší dnes na zdech svých facebooků minulí revolucionáři, kteří se o změnu snažili, ale kapitalistický samopohyb – abychom použili pojem Václava Havla převzatý od filosofa Josefa Šafaříka – byl silnější.

Ruský režisér Jurij Bykov se snaží zachytit toto napětí věčné revoluční nerozhodnosti ve svém novém filmu Fabrika (v českých kinech se hraje od minulého týdne). Zápletka je prostá: dělníci, kteří pracují za pár rublů ve staré dosluhující a podivně zprivatizované továrně, se od majitele, místního oligarchy Kalugina, dozvědí, že se provoz zavírá, není na výplaty, peníze budou až za půl roku. Sedmička dělníků se následně rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou, oligarchu unést, zavřít ho v továrně a domoci se splátky dluhu násilím.

Že se všechno trochu zvrtne, je organickou součástí žánru politického thrilleru, Bykov se ale soustředí především na své figury-herce a v aristotelské jednotě místa, času a děje rozehrává drama na téma revoluce, v jehož podloží leží slavná hegelovská dialektika Pána a Raba.

Vzpoura proti samopohybu továrny je nejprve vedena čistě ekonomickou potřebou a jistým morálním, či spíše právním nárokem. Když se z ní však stane boj za lidskou důstojnost, který nebezpečně ohrožuje celou strukturu a míří přímo na její hlavu, na oligarchu ovládajícího všechno a všechny, začíná síla povstání chřadnout. Důstojnost, peníze i morální satisfakce jdou stranou, protože v ostrém boji v obklíčené fabrice je třeba si zachránit prostý život, obyčejné lidské bytí.

Bykovova alegorie osudového akronymu TINA však není úplně bezútěšná. Nekončí pouze bolestným zjištěním, že revoluce není možná, protože otroci, šroubky v Systému, my všichni se neumíme vzbouřit, neboť strach z obětí, násilí, chaosu a smrti je silnější. Je zde i naděje. V boji na život a na smrt, v němž se střet mezi Pánem a Rabem historicky odehrává, totiž dochází k proměně jednotlivých aktérů. Jen to není proměna masová, ale individuální.

Z vůdce vzpoury Šediváka, který se bezohledně dere za svým cílem zničit oligarchu Kalugina a pomstít se za svůj nesmyslný život, se sice nestává nový majitel a vůdce Systému, ale zbaví se tíhy minulosti a osvobozuje se od fixace na Pána. Je tak poprvé sám sebou. I Pán, oligarcha Kalugin, zřejmě poprvé zažije existenciální strach ze smrti, který může být cestou k navázání vztahu k druhým; byť Kalugin sám sebou není, protože zůstává závislý na otrocích, jež ovládá, a kterými právě proto opovrhuje.

Bykov výborně vede herce, již proměnu nejen hrají, ale opravdu žijí. Ta vrcholná se děje v Antonovi, veliteli oligarchovy ochranky, který se nejen změní z otroka v pána sebe sama, ale nakonec se stává i osamělým dědicem revolučního Šedivákova vzdoru. Ten sice během noční smršti událostí v uzavřené tovární hale ulpí na všech, ale jedině v Antonovi zůstává uložen jako kletba existenciální nemožnosti a nerozhodnutelnosti, která je však k hodnotnému životu, k nalezení smyslu toho všeho, jako reálně vykonatelná možnost přece jen nějak nutná. Bykov ponechává naději v osobním vystoupení ze samopohybu. Ta zůstává i v lesku očí těch, kteří zastupují Systém v roli jeho ochránců (vojáků, policistů), jako nekonečná touha.

Film Fabrika má sice půdorys velkého dramatu, ale je to i svižná akční podívaná plná překvapení a zvratů, do níž vstupuje rovněž aktuální sociální rozměr a reflexe reality současného Ruska; jakkoliv sám autor tvrdí, že jde o sci-fi, o metaforu toho, jak to s námi jednou může dopadnout, jestli „něco“ neuděláme. Všechny tyto vrstvy dokážou hrát spolu, což je mimo jiné i účinkem vtahující industriální hudby kovů a strojů, skvěle ale funguje i každá vrstva zvlášť. Cesty interpretace se množí a množí. Bykov je v tomto směru dobrý žák Umberta Eca, protože jen málokterý film dnešní produkce dokáže tak přesně naplnit to, čemu Eco říkal opera aperta neboli otevřené dílo.

Revoluce se v naší pozdní době nedá očekávat, sděluje nám Bykovova Fabrika. TINA je TINA. Kapitalistický samopohyb jede dál. Ale rozpoutat revoluci každý sám v sobě, to udělat můžeme, možná dokonce musíme, chceme-li si sami sebe vážit a zachovat si důstojnost. S tím rizikem, že při tom padneme za oběť a skončíme kdesi v ústraní. Pán se nerodí jen tak, neroste z peněz ani majetku či politické pozice, vlivu a moci, ale z rizika a velikosti sázky, která musí být doslova životní.