Článek
Proč jste se chopili zrovna příběhu děčínského romského fotbalového klubu?
Rozálie: Vystudovala jsem romistiku a natočila dva filmy o romské problematice – a asi i proto mi zavolala producentka Pavla Kubečková, jestli vím, co se děje v Děčíně, že tam vznikla petice fotbalových klubů, které odmítají hrát s místním romským týmem. Jedni to zdůvodňovali tím, že jsou romští fotbalisté agresivní, jiní, že mají protekci a dostali speciální dotaci z města, což nebyla pravda, a někteří jen nechtěli nastupovat „proti cikánům“. Zaujala nás na tom ta paradoxní situace, že když s Romy nikdo nechtěl hrát, vyhrávali kontumačně, a hrozilo dokonce, že postoupí do vyšší soutěže. Jako téma pro film to vypadalo dobře, ale brzy mi došlo, že k sobě potřebuju někoho, kdo rozumí fotbalu. A tehdy jsme s Pavlou oslovily Tomáše.
Tomáš: Poprvé jsem se do Děčína jel podívat předloni v září, kdy se na podporu romského klubu pořádal benefiční zápas mezi ním a výběrem zahraničních ambasád. Přiznám se, že to na mě i přes dobré úmysly organizátorů nepůsobilo zvlášť sympaticky – způsob, jakým se té kauzy chopili novináři, aktivisté a trochu i ti samotní ambasadoři, mi přišel v něčem hysterický a předvídatelný.
Jenže pak jsem si všiml trenéra romského týmu Pavla, toho, jak koučuje, jak utkání až s dětskou vášní prožívá, jak úplně zapomněl na všechny věci okolo, že ho zajímá jen fotbal, že chce vyhrát zápas. Byl v něm cítit potenciál filmové postavy a také ta pro film důležitá základní dramatická potřeba – milujete fotbal, chcete si ho zahrát, ale z důvodů, které se podivně vznášejí v mlze a které vám nikdo nevysvětlí, to nejde.
Rozálie: Naši hlavní protagonisté – trenér Pavel a brankář Patrik – se nám docela brzy otevřeli a zjistili jsme, že mají i přirozený herecký talent. Mohli jsme si tak dovolit z jejich reality vybrat různé situace a nechat je tyto situace před kamerou přehrát.
Váš film jede podle scénáře, není to observační dokument, takže lze asi očekávat klasickou námitku ve smyslu, že nejste „objektivní“.
Tomáš: Ryze objektivní by snad byl jen nesestříhaný záznam z bezpečnostní kamery, i když i tam je to, co vidíme, závislé na úhlu záběru, který předtím někdo nastavil… Vždycky se snažím o pravdivost v hlubším slova smyslu, pravdivost výpovědi. To už je otázka autorského svědomí, zda je filmový obraz, který vytváříte, v základní shodě s tím, jak jste tu událost prožil. Ale pokud zachováte věrnost duchu reality, je v zásadě jedno, jestli váš film vzniká jako čistá observace nebo pomocí inscenace a znovuoživování minulých situací.
Když se na celou kauzu podíváte zpětně, pomohla romským fotbalistům její medializace?
Tomáš: Bohužel jim spíše uškodila. Bílá většina to četla tak, že ji někdo kárá, skandalizuje, obviňuje z rasismu – což vzájemné nepochopení jen prohloubilo. A když pak začal jednotlivé funkcionáře „bílých“ klubů obvolávat šéf fotbalového svazu Miroslav Pelta, někteří z nich se naopak zabejčili. Brali to jako možnost postavit se diktátu svrchu, být večer v hospodě před kamarády za hrdiny, že s nimi ani Pelta nehnul. To, že po čase několik týmů s Romy zase hrát začalo, podle mě se samotnou medializací nesouviselo, spíše se jim už nechtělo platit pokuty a ztrácet body v tabulce. Když se hraje o postup, jde všechno stranou. No a možná i někteří viděli, že s romským týmem v průběhu sezóny žádné opravdové trable nebyly.
Rozálie: Hráči FC Roma původně ani nechtěli, aby tam ti ambasadoři přijeli. Bylo jim jasné, že to v Děčíně vyvolá zbytečné emoce. Souhlasili jen proto, že si prostě zase chtěli zahrát fotbal, když jim to za normálních okolností nebylo umožněno. Z toho mediálního pozdvižení vážně žádné výhody neměli, jen starosti navíc. Na druhou stranu si myslím, že když se něco takového děje, tak by o tom média informovat měla, jen jinak, nepodporovat už tak dost silné stereotypy o vzájemném soužití.
TJ Junior Roma Děčín hraje třetí třídu s týmy ze stejného regionu. To ta ostatní mužstva nemají romské hráče?
Rozálie: Některá ano, klidně i dva tři. Stejně jako má náš romský tým pár bílých hráčů. Což je jeden z mnoha paradoxů, s nimiž jsme se během natáčení setkali. Stalo se třeba, že jedno mužstvo odmítlo nastoupit k zápasu, ale pak šli jeho hráči večer s Patrikem normálně na pivo.
Kouč Pavel a brankář Patrik ve filmu FC Roma
Tomáš: Může to být i tak, že chce člověk sám před sebou působit spravedlivě, ujistit se o vlastní velkorysosti, o tom, že umí rozlišovat. Jenom pak prostě ty své tři romské kamarády bere jako výjimku z pravidla. A to, že je tu „výjimku“ vůbec schopen vidět, dává sám sobě ke cti.
Když se na to podíváme obecněji, je negativní vztah mezi bílou většinou a romskou menšinou podle vás spíš sociální problém, nebo otázka českého nedospělého poměru k jinakosti?
Rozálie: Myslím, že se ty dvě věci doplňují. Do severních Čech přicházeli po válce Romové převážně z rurálního východního Slovenska, a nebyl ani zájem je nějak motivovat ke vzdělávání, stát je chtěl využít především jako dělníky v rozrůstajícím se průmyslu. Po roce 1989 to pak byli Romové, kdo dostal coby nekvalifikovaná pracovní síla vyhazov jako první.
Různé neziskové organizace už tehdy upozorňovaly, že se tím zakládá na průšvih, že Romové přechod ke kapitalismu bez pomoci nezvládnou a že začnou ve velkém vznikat sociálně vyloučené lokality, ale politici to vzhledem ke společenské atmosféře, která byla vůči jinakosti i kvůli čtyřicetileté komunistické izolaci nedůvěřivá, odmítali řešit. Je složité v tomto někoho obviňovat, ale třeba ČSSD měla jako vládní levicová strana pro vyloučené lokality už na konci devadesátých let udělat mnohem víc.
Tomáš: Je pro mě těžké uchopit tak komplexní problém, jednoduchou odpověď na to nemám. Jenom mi připadá, že Romové v naší společnosti bohužel často slouží jako nejdostupnější ventil nahromaděného hněvu bílé většiny. Nemyslím si, že by to, co se dnes Romům vyčítá, tedy drobná kriminalita nebo zneužívání dávek, bylo pro českou společnost nějakým zásadním problémem, trápí nás hned několik mnohem palčivějších věcí. Jenže Romové jsou jako skupina slabí, zranitelní a většinová společnost má obecně vždy tendenci hledat terč v někom, kdo se nedokáže účinně bránit. V téhle souvislosti je docela smutné, ale svým způsobem logické, že někteří mí romští známí z Děčína uvítali uprchlickou krizi. Ulevilo se jim, že to teď chvíli bude odnášet někdo jiný.
Film se zčásti odehrává v romském ghettu, konkrétně v paneláku, který obývají hlavně Romové. Působila na vás ta komunita uzavřeně, nebo vás hned přijala?
Rozálie: Nemám moc ráda výraz romské ghetto, protože implikuje jednak, že v nich bydlí jenom Romové, a taky, že Romové bydlí jenom v ghettech, což ani jedno není pravda. My se rozhodli, že nejlepší bude, když se do nechvalně proslulé části Děčína Boletic přestěhujeme. V tom paneláku, kde bydlí skoro samí Romové, kvůli nám uspořádali domovní schůzi, na níž trenér Pavel s majitelem domu všem řekli, že přijedou filmaři z Prahy a že jestli nám někdo zkřiví vlas na hlavě, tak poletí na minutu na ulici. Místní obyvatelé pak z nás byli asi trochu vyděšení, nechtěli s námi jezdit výtahem, vždycky nás pouštěli jako první a počkali na další.
Tomáš: Ke mně se v životě nikdo nechoval tak uctivě.
Rozálie: Jeden incident nás nicméně neminul. Večer jsme si pouštěli hudbu a bílí obyvatelé z protějšího baráku na nás zavolali policajty, kteří pak byli dost zaskočení, kohože to v tom „romském ghettu“ našli. No a taky jsme museli přesvědčovat naši producentku, že tam bude poměrně drahá filmová technika v bezpečí.
Jakou roli hraje ve filmu FC Roma sport? Pro vás Tomáši je to po Dva nula už druhý fotbalový snímek…
Tomáš: Jak u samotných hráčů, tak u diváků probouzí sport základní vášně, emoce, které to, co už v nich je, umocňují a zviditelňují. Vtom může být jako primární hybná síla zajímavý i pro filmaře, který se chce nenásilně dotknout společenských problémů. V FC Roma se nám tak snad podařilo přirozeným způsobem ukázat na některé obecnější souvislosti, jež by jinak asi vyzněly příliš šablonovitě a tezovitě. Sport dává naději, že to bude živější a autentičtější.
Rozálie: U sportovního filmu se mi líbí ta možnost na něčem jednoduchém a všeobecně přístupném ukázat něco složitějšího.
Ostatně chceme taky projekce FC Roma spojit s fotbalovými utkáními, pozvat lidi ze sídlišť na promítání zdarma, možná i s pivem a párkem, oslovit ty, co by se do pražského klubového kina na dokument nevypravili.
FC Roma je docela vtipný film. Snažíte se s humorem nějak pracovat?
Tomáš: U filmů, na nichž jsem se doposud podílel, to nikdy nebylo tak, že bych od začátku věděl, že vznikne „dokumentární komedie“. Humor se do nich vždycky dostal sám, zadními vrátky. Ono když dělá člověk realistický, autentický film v českém prostředí, tak už z povahy naší každodenní reality musí skoro nevyhnutelně vzniknout komedie.
Rozálie: Pevně věřím, že má FC Roma blíže třeba k Papouškovým snímkům československé nové vlny než k některým současným českým dokumentům, u nichž občas vidím tendenci ne ke smíchu, ale k výsměchu. My se smějeme s našimi hrdiny, ne jim.
Hlavně Patrikův humor je někdy dost ostrý a nekorektní…
Tomáš: Ale nepřijde mi zlý ani agresivní. Humor mu stejně jako Pavlovi pomáhá zvládat těžké životní situace a nehroutit se z nich. S Pavlem, Patrikem a lidmi kolem nich jsme strávili spoustu času a jejich problémy se s naší pražskou zkušeností vůbec nedají srovnat. Exekuce, potraty, konflikty s lichváři – s tím se my setkáme možná jednou dvakrát za život, ale pro jejich komunitu je to téměř denní chleba. A oni, což obdivuju, jsou pořád schopni o tom vtipkovat, i v té hrůze se na chvíli zastavit a zasmát. Já bych to nedokázal; pro ně je to nejspíš strategie přežití.
