Článek
Pod vlivem konzumu, reklamních agentur, moderních médií a špatných politiků se u mnoha dnešních lidí prosadila mentalita žít a užít a nemyslet už na to, co přijde ve stáří a po smrti. Takoví lidé ztrácejí touhu po sobě zanechat něco dobrého. Trpí tím i dnešní architektura. Právě architektura totiž dovede udržovat památku na své autory a objednavatele třeba věčně. Když se však z lidí touha po takové věčné památce vytrácí, nestojí pak ani o služby její architektonické nositelky.
Mentalita žít a užít, propojená s neschopností pečovat o nesmrtelnost, nezasahuje jen jedince, nýbrž celá společenství. A čím je společenství větší, tím se situace zdá být horší. Kolik významných staveb po sobě například zanechá dnešní český stát? Jaká architektonická díla odkáže svým budoucím občanům hlavní město Praha? V pražském případě si spíše vybavíme krach soutěže na Národní knihovnu a bezvýsledné debaty o nové koncertní síni a o pavilonu pro Muchovu Slovanskou epopej. Jsme to tak my všichni, všichni Češi, všichni Pražané, po kom žádná významná architektura nezůstane. A jsme to zase my, kdo se neuměl na stavbě takového památníku pro budoucnost domluvit.
M1, Jan Hájek: sportovní hala v Líbeznicích
Na pravidlo, že čím je společenství větší, tím je situace horší, se lze naštěstí podívat i z opačného konce. S radostí můžeme pozorovat, jak se dnes, na rozdíl od státu nebo od velkých komunit, daří stavět menším společenstvím na venkově. V malých obcích se dnes rodí jedno pěkné architektonické dílo za druhým. Kladu tu důraz na fakt, že vesměs jde o budovy nebo o úpravy prostranství, které slouží celým těmto společenstvím, a že se celá tato společenství napřed musela na jejich stavbě shodnout. A věřím, že při tom mnozí jejich příslušníci mysleli na budoucnost; na okamžik, kdy se jich budoucnost zeptá, co dobrého po sobě zanechali.
Ze všech dnešních obcí na českém a moravském venkově se zatím nejlépe naučily stavět Líbeznice. Kdekdo už slyšel o jejich nové okrouhlé škole od pražského ateliéru Projektil nebo o chytrých přestavbách místního domu služeb a obecního úřadu, které pro Líbeznice navrhl jiný pražský ateliér – M1. Nyní se líbezničtí obyvatelé můžou těšit z nové sportovní haly, elegantní podlouhlé dřevostavby se zakulacenými konci. Architekti z M1 ji vyprojektovali tak, aby v ní občané mohli nejen sportovat, ale chodit tam i na koncerty, na velké schůze nebo třeba do kavárny s dětským koutkem.
Létající inženýři, Tomáš Havlíček: velký sál kulturního domu v Ratíškovicích
Pestrý rejstřík různých účelů odnedávna plní i dvě další novostavby na vesnicích: obecní centrum v Bílovicích nad Svitavou od brněnského ateliéru P. P. Architects a kulturní dům ve vinařské obci Ratíškovice, dílo architektonické kanceláře Létající inženýři. Ve srovnání s líbeznickou sportovní halou se pojetí obou těchto staveb zdá být na první pohled tradičnější, podobné starému vesnickému stavitelství. Když si však oba objekty obejdeme a důkladně prohlédneme, ukáže se, že i ony se jasně hlásí do dnešní doby. V Bílovicích zvlášť doporučuji návštěvu knihovny a nové pamětní síně spisovatele Rudolfa Těsnohlídka. V Ratíškovicích mě ohromil velký polyfunkční sál, stavící na odiv svou důmyslnou dřevěnou konstrukci.
Rostislav Švácha (1952) je historik architektury, působící v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Z rozhovorů s občany i starosty všech tří obcí vím, že se jim nové stavby líbí. Skrývá se v tom záruka, že všechna tři architektonická díla nějakou dobu vydrží a že budou připomínat památku všech, kdo se o jejich vznik zasloužili. K úspěchu všech zmíněných staveb ostatně přispěla i snaha obecních rad zapojit občany co nejvíce do rozhodování, zda se má stavět a jak to pak má vypadat. Pocit, že příští době něco dobrého odkázal, tak může mít skoro každý.
