Článek
Dnešní vzhled získal dům v letech 1920–1922 přestavbou v novoklasicistním stylu. Novoklasicismus se před první světovou válkou i brzy po ní prosazoval po celé Evropě, a to hlavně jako projev touhy po nadčasovém a obecně platném architektonickém jazyku, jehož zdroj tehdejší architekti hledali v antice nebo v empírovém klasicismu z počátku 19. století. Pro mnoho staveb tohoto směru bývá typický vysoký sloupový nebo pilastrový řád procházející všemi patry fasády. Dům na Václavském náměstí vypadá, jako by takový řád také měl. Použití sloupů nebo pilastrů se však jeho autor vyhnul. Navodil pouze dojem jejich přítomnosti pomocí vysokých plastických rámů, do nichž vložil okna od prvního do třetího patra. Mezery mezi rámy vypadají jako pilastry, a přece jimi nejsou. S takovým obratným úskokem se na jiných pražských novoklasicistních stavbách nesetkáme. Rozhodně svědčí o mistrovství svého autora.
Tento autor – nebo spíše autoři, jak brzy uvidíme – rovněž ukázal, že dovede přemýšlet o celém prostoru Václavského náměstí. Stojí-li domy v jeho dolní polovině na nároží příčných ulic, mají skoro všechny věž. Domy blízko Národního muzea však jejich autoři věžemi nevybavili – nemá ji ani palác Fénix/Blaník od Josefa Gočára, ani Dům módy, ani jiné stavby v horní části náměstí. Jejich projektanti totiž věděli, že by věžovým motivem konkurovali kupolím a věžím Národního muzea, jehož dominantní postavení v čele Václavského náměstí musí zůstat zachováno. A první architekti, kteří si tuto jednoduchou zásadu uvědomili a řídili se podle ní, byli právě autoři domu na nároží Opletalovy ulice. Dali domu klidnou vodorovnou siluetu, jejíž dopad umocňuje působivá kapotáž posledního patra ze zeleného plechu. Skleněná stavba, která má jejich dům nahradit, však věž zase dostane! To se mi zdá být nepochopitelné. Na co myslel magistrátní sbor expertů a na co myslel Zdeněk Lukeš, když tento projekt nové skleněné stavby posuzovali a schvalovali?
Hlavním autorem dnešní podoby domu byl nepochybně architekt Bohumír Kozák. Známe ho jako projektanta dnešní Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči i mnoha dalších pozoruhodných staveb z doby první republiky. Plány domu z roku 1921 však podepsal i architekt Josef Zasche. Právě on s Kozákem přinejmenším konzultoval formu ukončení domu bez věže. Zasche byl průkopníkem novoklasicismu v českých zemích. Jeho krásným žulovým průčelím budovy Vídeňské bankovní jednoty na Můstku z roku 1908 začínají dějiny tohoto směru v pražské architektuře. Byl to jablonecký rodák a později příslušník okruhu pražských architektů německého jazyka, jejichž zapomenutý odkaz před devíti lety připomněla Lukešova záslužná výstava Splátka dluhu ve Fragnerově galerii. Nemusím snad dodávat, že demolicí domu od Bohumíra Kozáka a Josefa Zascheho se žádný dluh nesplatí.
Krása Václavského náměstí spočívá v různorodosti jeho architektury. Najdeme dnes na něm zástupce všech stylů, jaké se v Praze vystřídávaly od osmnáctého po jednadvacáté století. Naše doba by k nim samozřejmě mohla něco přidat. Má se však stát obětí této touhy po pokroku právě dům od Bohumíra Kozáka a Josefa Zascheho? Myslím, že nemá. Pokrok, který likviduje kulturní hodnoty včetně dobré architektury, je totiž nanic.
