Článek
Mrakodrapy vysoké od osmdesáti do sta metrů budou dobře viditelné ze všech míst, odkud se rádi díváme na historické centrum hlavního města – z rampy Pražského hradu, z Letné i z Petřína – a budou vystupovat nad pražský horizont.
Veřejnost v Olomouci zase už deset let sleduje snahu developera Richarda Morávka postavit pětasedmdesátimetrový bytový mrakodrap Šantovka Tower v ochranném pásmu památkové rezervace.
Siluetu obou největších historických měst České republiky tak mají změnit soukromé podnikatelské záměry developerů.
Věřím, že taková změna podoby historického města odporuje platnému zákonu o památkové péči. S napětím proto čekám, jak se k tomu postaví ministerstvo kultury, které by dodržování tohoto zákona mělo vymáhat. Myslím si však, že se na věc nemusíme nutně dívat jen z odborného hlediska památkářů, abychom poznali, že vstup nových mrakodrapů do jejich historické siluety nepřinese Olomouci ani Praze prospěch.
Aktuální verze projektu mrakodrapu Šantovka Tower, snímek pořízený na zasedání olomouckého zastupitelstva v červnu 2019
Siluety historických měst se formovaly stovky let a tvoří je dnes různorodá skladba věží kostelů a radnic. Právě proto, že vznikaly tak dlouho, nenajdeme u nás ani jinde ve světě dvě historická města se stejnou siluetou. Každá je jedinečná a vtiskuje svému městu jeho nezaměnitelnou identitu.
Jakmile však do hry vstoupí mrakodrapy, jedinečnost se začne stírat. Nepomůže, když se je architekti budou snažit osobitě tvarovat. Osobitosti starých kostelních a radničních věží totiž sotva dosáhnou, a to zase proto, že tyto věže vznikaly ve velmi dlouhém časovém průběhu. Historická města bez mrakodrapů se vždy liší jedno od druhého, ale jedno město s mrakodrapy se od druhého města s mrakodrapy tolik lišit nebude. Mrakodrapy zestejňují.
Opravdu stojíme o to, abychom si při cestování z jednoho města do druhého připadali, že jsme pořád na stejném místě?
Přesně před takovým zestejňováním měst a jejich staveb varoval před čtvrtstoletím své české přátele angloamerický historik moderní architektury Kenneth Frampton. Myslel při tom také na takzvanou městskou krajinu, symbiózu staveb s jejich terénem, protože věděl, že na její modelaci mají mrakodrapy špatný vliv. Stojí-li totiž mrakodrap na kopci, opticky ho snižuje, stojí-li pod kopcem, zakrývá ho. Mrakodrapy tedy města nejen zestejňují, ale také zplošťují.
Rostislav Švácha (1952) je historik architektury, působící v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Historická centra Prahy i Olomouce se rozkládají v krásně utvářeném terénu, mrakodrapy zatím jejich městskou krajinu vážně nepoškodily. Frampton ale tušil, že to tak nemusí zůstat. „Když ztratíte krajinu, ztratíte vše,“ kladl nám na srdce. Věděl totiž, co špatného můžou nové mrakodrapy s městy udělat. Co se utvářelo stovky let, se může v jednom krátkém okamžiku nenávratně zkazit.
Krádež obzoru
Bytové mrakodrapy na okrajích historických center si s sebou navíc nesou i jeden závažný morální problém. Před lety na něj upozornil Václav Cílek ve svých textech Komu patří horizont a Krádež obzoru. Chránit siluety starých měst je v zájmu všech, proto jsou koneckonců předmětem památkové péče. Zájem tyto siluety měnit dnes mají developeři se svými soukromými podnikatelskými záměry.
Nepochybuji, že byty v nových mrakodrapech poskytnou svým obyvatelům úchvatný výhled na historická centra. Majitelé apartmánů ve věžích od Evy Jiřičné budou mít pod sebou Prahu jako na dlani, s Petřínem a svatovítskou katedrálou na obzoru. A majitelům bytů v Šantovce Tower přinese výhled na Olomouc podobné potěšení. Drtivá většina společnosti však tuto radost sdílet nebude. Zůstane jí naopak pochybné privilegium dívat se, jak mrakodrapy v Praze na Žižkově nebo v Olomouci kazí historickou siluetu.
Má to však opravdu být tak, že horizonty historických měst budou patřit soukromníkům?
