Článek
Nové stavby se podle ní mají vyhýbat extravagantním nápadům a chvilkovým módám a tíhnout místo toho k obyčejnosti a nevtíravosti. Toto stanovisko, z dnešního hlediska téměř šokující, mělo především v osmdesátých letech velký vliv na mladou generaci a později si ho rádi vštěpovali studenti Aleny Šrámkové na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
Šrámková dlouho hledala formy, které by tento eticky podložený postoj k tvorbě vyjadřovaly. Neuspokojovaly ji ani dramaticky rozeklané tvary brutalismu, ani velké skleněné plochy typické pro poválečný mezinárodní styl. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ji začala přitahovat představa obyčejného domu s normálními okny a normálními okenními formáty, k jaké tehdy směřoval průkopník evropské větve architektonického postmodernismu Aldo Rossi.
Šťastnou shodou okolností se Aleně Šrámkové a jejímu manželovi Janu Šrámkovi podařilo tuto vizi domu s okny brzy uskutečnit, když dostali za úkol vyprojektovat dům ČKD – dnes New Yorker – v Praze na Můstku.
Pro českou architekturu znamenala tato budova, realizovaná v letech 1976–1983, velký zlom a zjednala jí přímý dotyk s aktuálním děním ve světě.
S Janem Šrámkem a Janem Bočanem Šrámková dále postavila novou odbavovací halu pražského Hlavního nádraží, s Ladislavem Lábusem nákupní centrum Lužiny na Jihozápadním Městě. A třebaže paní architektka staví dodnes, korunou jejího velkého díla se před deseti lety stala budova Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích, jejíž projekt byl týmu Šrámková-Ehl-Koumar zadán po vítězství ve veřejné architektonické soutěži.
Rozumí se samo sebou, že i do forem této monumentální budovy se Aleně Šrámkové podařilo vnést její přísné pedagogické zásady.
Rostislav Švácha (1952) je historik architektury, působící v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR a na Univerzitě Palackého v Olomouci.