Román není árijec. Bianca Bellová nad románem Fyzika smutku

Teď je společně s třinácti dalšími texty včetně mého románu Jezero v užším výběru soutěže Angelus pořádané v Polsku pro literaturu středoevropského regionu přeloženou do polštiny (přičemž definice střední Evropy je v tomto kontextu poměrně velkorysá, zahrnuje totiž autory od Balkánu po Rusko).

Jak by mě mohlo nezajímat, kdo je v tomto klání za favorita? Aniž bych si tedy sama dělala nějaké naděje; o vlastních textech nemám příliš vysoké mínění a jejich další osudy mi připadají přinejlepším kuriózní.

Román není árijec, říká Gospodinov ústy jednoho ze svých hrdinů a v části Noemův komplex dodává: Představuji si knihu, ve které budou všechny druhy a žánry. Od monologu přes Sókratův dialog po epos v hexametru, od pohádky přes traktát po seznam. Od vysoké antiky po návod na zabíjačku. Do téhle knihy může být vepsáno a nashromážděno úplně všechno. I to, i to, i to, ať je tam prostě všechno, jako Noemova archa, ať jsou tam všechna stvoření, malá i velká, čistá i nečistá, musí tam být všechny druhy i všechny příběhy. Čisté žánry mě příliš nezajímají.

A přesně tak Fyzika smutku funguje, jako fragmenty vyprávění a vzpomínek, kompilát mýtů, novinových výstřižků, filosofických a apokalyptických úvah, seznamů a vědeckých poznatků.

Vypravěčem je osoba postižená empatickou anomálií: dokáže se napojit na cizí vzpomínky a prožitky, a tak s různými protagonisty – svým dědečkem, otcem, růžovým keřem či slimákem – prožívá okamžiky jejich nejhlubší existenciální tísně, osamění, opuštění, zmaru a konce. Vypravěč pak ale svou schopnost s přicházející dospělostí ztrácí, a zůstává tak tragicky jen sám se sebou. Aby prázdnotu zaplnil, začne od cizích lidí kupovat a sbírat jejich příběhy. Hromadí je následně v textu, který funguje jako matematická matice – je prostupný v jednom směru časově a v druhém místně, čtenář jím prochází jako spletitou budovou.

Existuje toliko dětství a smrt, nic mezi tím, prohlašuje nesmlouvavě Gospodinov, jehož jméno, nomen omen, odkazuje v bulharštině k Bohu (Gospod) či pánu (gospodin).

Zdánlivě nesourodý text drží pohromadě prostřednictvím celé řady leitmotivů, z nichž hlavním je osud Mínotaura, napůl člověka, napůl býka. Gospodinovův cíl není nic menšího než obhajoba dítěte, které bylo svými rodiči odvrženo a uvrženo do doživotní izolace v podzemním labyrintu, aby ho všechny další generace zobrazovaly coby monstrum hodné vraždy. Každý z nás si nosí bolestně živou vzpomínku na okamžik, kdy nás matka odvrhla nebo zapomněla, na okamžik tak intenzivní, že nám nedovolil se ani nadechnout. Okamžik, který zformoval zbytek našich životů. Gospodinov se neustále navrací do dětství a jeho mentální i fyzické krajiny.

Zároveň s neskutečnou živostí mapuje různé éry v dějinách Bulharska 20. století se všemi jejich zvuky a pachy. Gospodinov je sečtělý vypravěč, jenž nám nabízí nenarativní požitek, který v nás zůstane jako tříska.

V úlevné katarzi se strádání všech hrdinů zahojí: jsou vysvobozeni, když v davu konečně zahlédnou tvář své ztracené matky. Matka je vítězným archetypem, stojícím nad všemi božstvy, ideologiemi i technologickými výdobytky. Ovšemže Gospodinov takhle polopatický není, je to Literát s velkým L a nechává čtenáře, aby si svůj kus práce tvrdě odpracovali. Pokud v říjnu mezinárodní cenu Angelus získá, bude to bez debat plným právem.