Roky plynou a poučení nikde. Klára Vlasáková nad románem Virginie Woolfové Roky

Roky byly posledním románem, který Woolfová před svou sebevraždou vydala. Z jejích deníkových zápisků je patrné, že ke knize zaujímala značně nejednoznačné stanovisko. V jeden moment ji považovala za tak mizernou, že dokonce požádala manžela Leonarda, aby rukopis spálil a vůbec ho nečetl. Leonard Woolf však – tak jako tolik jiných blízkých v literární historii – přání své ženy neuposlechl.

Roky sledují početnou viktoriánskou rodinu Pargiterových v průběhu zhruba padesáti let. Stejně jako v románu K majáku je i tady v čele rodiny patriarcha, který (podobně jako otec samotné Woolfové) poskytne formální vzdělání synům, nikoli však dcerám. Ty se pak snaží získat postavení a alespoň nějakou stabilitu ve světě, který se pod nástupem modernity prudce mění.

Woolfová původně zamýšlela k Rokům přistoupit jako ke kombinaci forem románu a eseje, přičemž by esejistické pasáže reflektovaly právě postavení žen. Roky však nakonec zůstaly „pouze“ románem a své postřehy o ženském a mužském světě autorka zúročila zejména ve slavné eseji Tři guineje. V té se zaměřuje především na otázku vzdělání žen a odmítá koncept neustálého soupeření a vyvyšování nad ostatní, které je právě na školách pěstováno a podporováno. Woolfová požaduje, aby vzdělávací instituce podporovaly naopak spolupráci a pomoc těm, kdo v životě neměli takové štěstí.

Roky přistupují k ženské otázce nenápadněji, než jak o ní psala Woolfová ve svých esejích – v průběhu let se ženské postavy zvolna mění z pasivních hostitelek v osoby, které mohou své životy směrovat, kudy uznají za vhodné. Číst Roky pouze jako román o emancipaci a odcházení starého světa imperiální Británie by nicméně bylo zjednodušující. Woolfová tu totiž završuje své autorské zkoumání jak v literatuře zachytit čas, a to nikoli jako ohraničené, měřitelné lineární plynutí, ale jako nekonečné množství vrstev sahajících z vnějšího světa do niter hrdinů a hrdinek.

V Paní Dallowayové jde o jeden den v životě několika postav, kdy se jim zásadně připomenou potlačené city či problémy. Odbíjení londýnského Big Benu prostupuje touto novelou jako odpočítávání posledních hodin vedoucích ke spáse, či zatracení. V románu K majáku je neuskutečněná výprava k majáku bodem, kolem kterého se točí celá rodinná historie, a čas tak vnitřně imploduje. V Orlandovi se čas rozpadá na vlákna, která lze libovolně splétat, a měnit tím svůj životní příběh. A pokračovat by šlo dál…

Čas se v pojetí Woolfové stává něčím, co naše životy nezkracuje, ale co je naopak neustále prohlubuje a paradoxně jim dodává nesmrtelnost.

S tím souvisí autorčino zaměření na každodennost – kromě první kapitoly Roků zachycují všechny zbývající jeden den v životech členů rodiny Pargiterových. Jedná se o dny, které nejsou zdánlivě ničím zvláštní, a přece v sobě ukrývají gesta, rozhovory a myšlenky, jež jsou pro hrdiny určující.

To, co dělá Woolfovou skutečně velkou spisovatelkou, je právě tahle odvaha odmítnout velké události a velké hrdiny a udělat úkrok do každodennosti, do vnitřních pochodů svých postav, které jsou pošetilé, tápající, unavené, lítostivé, zlostné, dojemné, trpící, ale nikdy ne nezajímavé, protože každá si – tak jako my všichni – nese svou vnitřní pravdu, jež dává v daný okamžik perfektní smysl – aby se vzápětí klidně rozpadla na tisíc kusů, které k sobě nepasují.

Českou literaturou se čas od času přežene zlostná otázka, zdali je možné, aby se v současných českých kulisách odehrávaly velké příběhy, anebo je nutné si pro ně eskapisticky sahat do jiných krajů a dob. Na Rocích se ukazuje, jak je tahle otázka špatně položená – velký, ve smyslu podstatný příběh nedělají kulisy, geografické ani historické, ale především hloubka ponoru, kterého je autor schopen.

V jednom svém deníkovém zápisku Woolfová píše o strachu, jestli nejsou Roky svým zaměřením na každodennost banální. Systematické ohledávání všednosti však může o dané době, jejích hodnotách a rozporech vyjevit více než ztvárnění velkých dějinných událostí, které danou epochu sice do jisté míry formují, ale zároveň jsou ojedinělé, neopakovatelné a rozhodování o nich se týká jen úzkého okruhu lidí.

Roky tak ukazují na slábnoucí moc Británie coby koloniální velmoci, osamostatňování žen a rychlou modernizaci, zároveň se však jejich postavy nevyhýbají předsudkům, které nám z dnešního pohledu připadají nepřípustné – třeba když mluví o nájemníkovi, se kterým sdílejí koupelnu, označují ho jako „žida“ a „zvíře“ a jsou znechuceny tím, že po sobě nechává ve vaně špinavý proužek a vlasy.

Roky o konci 19. a první třetině 20. století řeknou ve svém zaměření na všednost o mentalitě tehdejších Britů a Britek často víc než povinné připomínání dobových milníků.

Literární ohledávání každodennosti klade řadu překážek – výsledek může být skutečně seznamem banálních úkonů, rozhovorů a polovičatých postřehů, ale zároveň může čtenáře postavit do pozice, kdy se musí popasovat se svými dosavadními představami o dané éře.

Taková kvalita přichází samozřejmě s časovým odstupem, přičemž Woolfová se v popisu minulosti dovedla vyhnout pasti nadutosti, kdy je snadné líčit uplynulou dobu jako podřazenou žité současnosti; ta musí být za každou cenu brána coby rozvinutější a poučená z předešlých chyb, protože jedině tak mohou ti, co v ní žijí, chápat sami sebe jako lepší, než byli jejich předkové.

Roky navíc vyvracejí ještě jednu zásadní věc, ke které se často upínáme, a sice přesvědčení, že se lze z historie poučit. Tuhle útěšnou lež si říkáme zejména proto, abychom se ujistili o správnosti svého jednání: viděli jsme, zhodnotili a posunuli se.

Woolfová však tvrdí něco jiného – historie není nic ohraničeného, co si můžeme prohlížet jako okoralý dort za vitrínou; je to živá, neustále se měnící matérie, která na nás neustále děsivě doráží a kterou nedovedeme zkrotit.

Tohle uvědomění nevede k tomu, že bychom historii pochopili nebo snad rozklíčovali; namísto toho otevírá možnost přijmout ji, a to je často nejtěžší a zároveň nejdůležitější.