Článek
Východiskem vaší nové knihy je odsun brněnských Němců v noci ze 30. na 31. května 1945, jejich cesta z Brna do Pohořelic a dál do Rakouska. Tyto události se však do povědomí národa příliš nezapsaly...
Právě. Naše generace o vysídlení Němců moc neví, protože o tom prarodiče nemluvili a ve školách se zmiňovalo pouze to, že byli Němci odsunuti, což neobsahuje konotace, které s tím souvisely. Starší generace odsun v podstatě popřela a režim dané téma tabuizoval. Já se k němu dostala asi před čtyřmi lety během náhodného rozhovoru s Davidem Kovaříkem, mým kamarádem a historikem na Akademii věd, který se na tyto události specializuje. Šokovalo mě to. Všichni jsme tak nějak věděli, že Brno patřilo mezi německá města, ale jakým způsobem bylo se zhruba čtvrtinou obyvatel naloženo, jsem opravdu netušila.
Zmínila jste vzpomínky prarodičů – jejich generace má často, z pochopitelných důvodů, na Němce pouze negativní názory. Nechala jste se ovlivnit výpověďmi pamětníků?
Celou dobu jsem se díky tomu, že byl blízko mě historik, zajímala především o reálie. Ale odkázal mě samozřejmě i na pamětníky. Mluvila jsem s nimi, ale hlavní zdroj pro mě představovaly různé materiály, pomocí kterých jsem se snažila získat objektivní názor. Četla jsem sborníky, které na toto téma po revoluci vyšly a kde byly příspěvky nejen z české, ale i z německé strany.
Snažila jsem se dopátrat archivních materiálů, třeba záznamů velitelů celé akce, z nichž vyplynulo, že brněnské vyhnání byla sice živelná a spontánní akce, ale částečně také tajná operace. Příkazy ale byly převážně ústní, písemných materiálů lze dohledat minimum. Reflektují navíc spíše až chvíli po odsunu, protože 1. a 2. června vyjely na cestu, kudy byli Němci vyháněni, kontrolní jednotky mapující situaci. Jejich reakce je dohledatelná, ale písemné příkazy k samotnému odsunu neexistují.
Je v Brně česko-německá otázka stále tabu?
Od roku 2000, kdy organizace Mládež pro interkulturní porozumění vyzvala město k omluvě svým německým občanům, už vlastně není. Magistrát tehdy vyjádřil politování nad traumatem, které bylo způsobeno odsunutým občanům, tedy těm, kteří za to nemohli – ženám, dětem a starším lidem.
To je případ hrdinky vaší knihy, Gertrudy...
Přesně tak. Moje kniha je svědectvím o životě Němců, tedy lidí na „špatné straně“, ale těch Němců, kteří na válečném konfliktu sice neměli žádný podíl, ale jeho následky si s sebou nesli celý život. Samozřejmě, že i v Brně byli nacisté, kteří přispěli ke katastrofě druhé světové války, ale zároveň tam žili normální lidé, kteří se na politickém poli neangažovali, morální bezúhonnost si zachovali nebo dokonce do věku, kdy by se mohli na čemkoliv podílet, ani nedorostli. A o těch je z převážné většiny moje kniha. Pokud někdo interpretuje její obsah jako příspěvek k popření kolektivní viny, má pravdu.
Došlo nakonec k omluvě? Podobný cíl měl už v roce 1995 i Ludvík Vaculík, který tenkrát v souvislosti s masovým hrobem u Pohořelic podal žalobu na neznámého pachatele.
Po přezkoumání odbornou komisí k omluvě v roce 2001 nedošlo. Pouze sdělili politování, což je taková filištínská formulace. Dál se nic nedělo. Podobně v roce 1995. Tehdejší komise dospěla ke stejnému závěru, jako je v archivní zprávě z roku 1945, kde je konstatováno, že dva občané německé národnosti byli zabiti násilně a zbytek zemřel na úplavici a tyfus. Všeobecně se ale ví, že to nemohla být tak úplně pravda, když tam stříleli opilí šestnáctiletí kluci ze Zbrojovky. Navíc Němce nahnali do jednoho tábora a nechali je bez hygienického zaopatření. A že si ruští, respektive rumunští vojáci nebrali vůči ženám servítky, vám řeknou i české ženy. Ale přesný počet zemřelých a důvody jejich smrti dnes už nikdo nezjistí. Ani já, přestože jsem vycházela z řady materiálů jak českých, tak i německých a ze vzpomínek pamětníků.
Držela jste si v knize objektivní pozici, nebo převládalo ztotožnění s Gertrudou?
Zúročila jsem oba pohledy. Snažila jsem se k odsunu přistupovat bez emocí a osobní zaujatosti, sama mám s česko-německou otázkou málo společného. Nemám německé předky a s němectvím v Brně mě pojí snad jen to, že bydlím v domě, kde Němci žili. Šlo mi o silný příběh, srozumitelný pro mou generaci. Samozřejmě jsem se občas projektovala do Gertrudy, její dcery Barbory či do vnučky Blanky. Ale o žádné z postav se nedá říct, že by vystihovala mě nebo mé názory. Každá je extraktem nejen řady německých osudů, které jsem zaslechla nebo vyčetla, ale také osob, které osobně znám.
Třeba postavě Hermíny jsem přiřkla zkušenosti a vzpomínky mé maminky, která musela v 80. letech pracovat v kravíně. Jsou to její vzpomínky, v nichž se dojí krávy, zavádí se automatizované dojení, nebo se pracuje na poli.
Postavy v příběhu také demonstrují, jak se osudy vyhnaných lidí dál odvíjely. Na Gertě lze vidět, co se posléze dělo, zůstal-li někdo v Československu. Na postavě Terezy, která utekla do Rakouska, zase lze vidět, jak těžce se vyhnanci protloukali v zahraničí, kde byli na obtíž.
Vytýkal vám někdo, že se pouštíte do věcí, které jste ve svém věku nemohla zažít, ani pochopit?
No, ano. Že je to zbytečné, že jsem placená Němci, nebo že za to určitě něco chci. A hlavně, že je nesmysl omlouvat národ, který způsobil evropskou katastrofu. Taky jsem mluvila s lidmi, kteří se ptali: „ A víš vůbec, o co šlo v holocaustu?“ Samozřejmě, že ano, odpovídám, ale já zkrátka svůj román nezaměřila na popis holocaustu. Při popisu válečného Brna optikou dívky z česko-německého smíšeného manželství zkrátka nemohu zohledňovat utrpení Židů, i když pochopitelně vím, že bylo strašlivé. A námitkám, že píšu o něčem, co jsem nezažila, jsem také čelila. Ale co na ně říct? Samozřejmě jsem to neprožila, ale to ani žádný jiný autor, který píše o tématech minulosti. Jinak by vůbec nemohla existovat kategorie historických románů.
Kateřina Tučková
Kateřina Tučková Vyhnání Gerty Schnirch
Host 2009