Článek
Sufražetku jste připravovala skoro deset let. Co vás během té doby pohánělo?
Vášeň pro tento příběh a údiv, že ho ještě nikdo na plátně nevyprávěl. Během rešerší jsem přitom zjistila spoustu překvapivých věcí. Šokovalo mě, kam až byly ty ženy schopny kvůli svému boji za volební právo zajít, brutalita, jíž čelily ze strany policie a vlády, průběh jejich hladovky, kdy je krmili násilím. V jejich osudech jsem také našla různé ozvěny současnosti, dnes po světě opět vzrůstá feministický aktivismus, objevují se osobnosti jako afghánská politička Malalai Joyaová, které vystupují proti utlačování žen…
Existuje hodně studijního materiálu o britských sufražetkách?
Musíte dost pátrat. Historici většinou ve svých knihách sufražetky redukují na pár řádek. Ani mezi lidmi není tohle hnutí nějak široce známé. Většina si pod pojmem sufražetka představí postavu matky z Mary Poppins.
Čím to je?
I knihy o historii většinou píšou muži. Oslavujeme hlavně mužské dějiny. Není to zase takové překvapení, že film o sufražetkách vzniká až teď. Trvalo roky, než se dějiny žen dostaly jako téma na univerzity, a ještě déle, než pronikly do školních osnov. Navíc asi bylo nutné, aby se na to sešel ženský filmařský tým. A režisérek zas tak moc není.
Co jste si z historie sufražetek pro sebe vzala?
Uvědomila jsem si, jak daleko jsme my ženy došly, kolik toho dlužíme těm, které nám dláždily cestu. Teprve poté, co ženy získaly v Británii volební právo, část v roce 1918, všechny pak o deset let později, mohly začít usilovat o další důležité věci: rodičovská práva, možnost zasednout v porotě u soudu, stát se právničkami. Ale také jsem si samozřejmě připomněla, kolik cesty nám ještě zbývá, kolik žen v jiných částech světa stále bojuje za základní lidská práva, a že bychom neměli podléhat lhostejnému uspokojení ze současného stavu. Podívejte se na web everydaysexism.com, kde Laura Batesová popisuje způsoby, jakými jsou ženy každý den ve svém běžném životě ponižovány. Nebo na to, jaké kritice, a dokonce výhrůžkám smrtí a znásilněním čelila Caroline Criado-Perezová za svou kampaň, aby byly na britských bankovkách více vyobrazeny i ženy.
Prý se váš film měl původně jmenovat Zuřivost, tedy Fury.
Ano, ale pak se objevil ten film s Bradem Pittem se stejným názvem, a tak jsme ustoupili. Jak typické.
Váš snímek nicméně onu poměrně explicitní zuřivost žen ukazuje…
Tehdejší násilí z jejich strany je především známkou toho, jak zoufalé byly, jak velké nerovnosti čelily. Víc než čtyřicet let to zkoušely klidnou, mírovou cestou, jenže se o žádné jejich petici zcela záměrně v novinách nepsalo. Aby mohly uspět, musely pro sebe sufražetky nejprve objevit sílu občanské neposlušnosti. Bylo zajímavé sledovat jejich cestu, co je postrčilo k vyhlášení otevřeného boje s mocí, ostatně tyhle věci jsou stále relevantní, u každého politického hnutí.
Ženská zuřivost je překvapivá, nečekáte ji. Nebudou ji asi čekat ani diváci našeho filmu. Ale my je chtěli překvapit, proto jsme Sufražetku nenatočili jako běžné kostýmní drama, v němž by sledovali pohlednou historii hezky z odstupu. Chtěli jsme diváky dostat přímo na ulici, aby cítili, jaké bylo být ženou v roce 1912. Herce jsme nestylizovali, měli působit co nejvíce realisticky, nenuceně. Jejich kostýmy jsou skutečné šaty z té doby, často tedy méně kvalitní a pohodlné, než by bylo oblečení nově ušité přímo pro film.
V posledních dvou letech se mimo jiné i v Hollywoodu začalo nahlas debatovat o postavení žen v rámci kinematografie a nedostatku žen-filmařek. Zažila jste vy sama někdy diskriminaci?
Nedokážu odhadnout, zda jsem některým problémům čelila jen proto, že jsem žena. Režie je obecně náročná profese a já znám jen svou vlastní zkušenost. Ale určitě platí, že je filmový byznys mužským prostředím. Je v něm jasně daná hierarchie a je velmi neobvyklé, aby někde na vrcholu té pyramidy byly ženy. Taková pozice vyžaduje hodně sebevědomí, jemuž myslím ženy od dětství neučíme. Prostředí, v němž jsem vyrůstala, mě nijak nepřipravovalo na to, abych byla schopna lidem říkat, co mají dělat. Teprve když jsem se po svých dvacátých narozeninách začala dívat na filmy natočené jinými ženami, odvážila jsem se vůbec přemýšlet o vlastní režijní kariéře. Proto jsou tak důležité vzory. Díky nim zjistíte, že něco vůbec jde, a začnete věřit svým možnostem. Ženy by si měly začít dávat vyšší cíle. To, že se dnes o těchto věcech vede veřejná debata, je určitě dobře. Snad se dokonce i něco začíná měnit.
Byla byste pro systém kvót určující, kolik žen má na tom kterém filmu pracovat?
Po zkušenosti se Sufražetkou bych se ráda zapojila do kampaně za větší diverzitu za kamerou. Ženy tvoří 51 procent populace a kupují víc než polovinu lístků do kina, filmy by jejich životní zkušenosti měly reflektovat. O kvótách přemýšlím. Někdy to může být dobrý způsob, jak změnit status quo. Věci, které naruší rovnováhu, někdy musíte zavést zákonem. Ale podle mě jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout změny, třeba prostřednictvím větší informovanosti a aktivního zaměstnávání žen.