Režisér Robert Sedláček o seriálu Život a doba soudce A. K.: Soud je hlavně továrna na rozsudky

Pro mě je pozorování soudu a jeho verdiktů způsobem, jak uchopit současnost. V soudní síni se nahlas a veřejně vyslovují morální odsudky, vytyčují se hranice, kdy jsme ještě lidmi a kdy už jen dobytek. I loajalita občanů ke společnosti jako celku je mnohem víc než žvásty z úst politiků dána momenty, kdy zástupce spravedlnosti řekne „jménem republiky“ je tohle ještě možné a toto už ne. Proto tak velké emoce vzbudila Klausova amnestie. Zároveň jsou soudci jen úředníky a soud je především továrnou na rozsudky. A mě zajímá, jak si v takové fabrice uchovat lidství.

Předlohou pro titulní postavu Adama Klose byli mladí, idealističtí soudci většinou z prvoinstančních soudů, kteří se v nedávné době vzepřeli zavedené justiční mafii – jako mladý Cepl. Postava matky, protřelé právničky, to je zase takový Tomáš Sokol v sukních, Klosovi říká: „Moc dobře víš, že tvůj verdikt nemá vůbec žádný význam, buď se odvoláme my, nebo oni, ty to rozhodovat nebudeš.“ A on jí na to řekne: „Já vím. Ale rozhodnu tak, abych mohl dobře usínat.“ Klos a jemu podobní usínají dobře. Jak usínají Sokolové, je otázkou. To by byl mimochodem dobrý název filmu: Jak usíná Sokol.

Sám říká to, že ztělesňuje spravedlnost, jen s velkou ironií. Na prvním místě není spravedlnost, ale člověk ve své profesi. Kdo říká, já jsem stát, já jsem spravedlnost, já jsem zákon, popírá svou lidskou, osobní odpovědnost a přestává pro mě být člověkem – stává se kreaturou. Mocenské systémy jsou plné kreatur. Vojáci si vraždění omlouvají bojem s nepřítelem. Politici licoměrnost a zrazování svých nejbližších prací pro stát. Ale narazíš i na normální lidi, jako je Adam Klos. Proto tenhle seriál vznikl a proto jsem k němu přizval Bohdana Slámu, protože on má pro zachycení lidskosti jako filmař cit. Já beru, že jsou povolání, v nichž musíš rozhodovat, a musíš dokonce vědomě ubližovat, ale důležité je, aby sis i v takové pozici zachoval sebereflexi. Ti, kteří to dokážou, mě ještě zajímají.

Ano. A proti mně stál zrovna Sokol. Rok nějaký feťák jezdil načerno na mou občanku, o níž jsem předtím na hlásil, že je ztracená. Od Sokola vždycky na jednání soudu jen poslali papír, který si pak řádně vyúčtovali. Celé se to táhlo, nemohl jsem na to dohlížet, byl jsem nějaký čas v zahraničí. A nakonec jsem musel zaplatit sedmdesát nebo osmdesát tisíc. Po tíž celého toho systému je, že se ho vždycky někdo zmocní a nastaví si ho pro svůj prospěch. Z vymáhání pokut se v těch zabordelených devadesátých letech, kdy nikdo neplatil nikomu, stal byznys, kdy z tebe vytáhnou peníze bez ohledu na okolnosti. To je podobný princip jako se solárními panely, biomasou, řepkou. Dobré myšlenky se někdo zmocnil, nastavil si ji pro sebe, zprivatizoval a začal na ní vydělávat s tím, že z jiných lidí dělá pitomce, otroky, hadr.

Věděl jsem, že sám bych třináctidílný seriál, vzhledem k souběžně natáčenému Českému století, nezvládl. Chodil bych točit jako do fabriky, chyběla by mi energie. Původně se to mělo odsunout, ale když se výroba v televizi posune, nemusí taky ve finále vzniknout vůbec nic, bude jiná doba, změní se podmínky. Tak jsem začal hledat, s kým do toho půjdu. A vybral jsem si tři mně nejbližší filmové režiséry, v jádru hodné, ale v něčem tvrdé kluky. Jenže na televizi byli čtyři lidi na jeden seriál moc, měli obavy, jestli to vůbec bude fungovat, báli se toho. Nakonec jsem ustoupil, že tedy budeme tři. A pak jsem to musel Petrovi Markovi zavolat, doteď mám z toho telefonátu nepříjemný pocit. Dělá k seriálu aspoň hudbu, ale vím, že ho to stejně trochu uráží.

Řeknu ti veselou historku. Když se Jaroslav Plesl dozvěděl, že nemá hlavní roli, že jsem vybral Švehlíka, tak mně rozkurážený pozdě v noci volal: „Vy tři jste u mě skončili! Tři borci, co si doteď hráli na pankáče, obsadí do hlavní role televizního seriálu Davida Švehlíka!“ Tak jsem zatelefonoval Slámovi a říkám mu: „Hele, já to asi dělám proto, že tě jako hlavně filmového režiséra potřebuju taky trochu ušpinit televizní tvorbou.“ Sláma měl dobrou náladu a odpověděl mi se smíchem: „Já celou dobu čekám, až mě někdo ušpiní.“

Možná je trochu rozdíl ve vedení herců. Já je držím na hodně krátké šňůře, až je mi to někdy vyčítáno. Špaček má zase tu šňůru na můj vkus moc dlouhou. Celkově to ale podle mě funguje, žádné švy nevidím. Asi bylo důležité, že jsem obsazení tří hlavních postav vybíral sám, teprve u ostatních měli kolegové volnou ruku. Byl jsem dokonce se Švehlíkem dohodnutý, že kdyby začali Sláma a Špaček na place vymýšlet něco mimo rámec jeho charakteru, že se má zaseknout.

Žádný takový moment nenastal. Klos je pořád Klosem, zato soudní síň má díky našemu prostřídání pokaždé jinou energii. Kdybych je dělal jen já, vypadaly by všechny stejně, svoje režírování nepředěláš. Takhle do toho Špaček vnesl karneval a Sláma svůj nenapodobitelný casting, folklór a cynismus trochu jiného typu.

Ne, pro mě jsou občanské spory přitažlivější, protože v nich má každá ze stran vlastně pravdu, jsou nejednoznačné. Jen na zákony se v nich spolehnout nejde, neobsáhnou barevnost reality. A soudce musí nějak rozhodnout. Pak vidí rozvádějící se manžele, jak popisují společný život. Nevěřícně kouká, jak vedle sebe mohli tihle dva žít. Že spolu mohli slavit narozeniny, souložit. Přijde domů a na ráz má podobný pocit u svého vztahu s rodiči. Taky se musí ptát: „Na co jsme si to tady čtyřicet let hráli?“ Lidské žití je bídné a já ho nelakuju narůžovo, nechci v televizi oslavovat celoživotní přetvářku, ve které žije český měšťák. Co měšťák! Taky se přetvařuju. Dělám drobné sviňárny, aby mi druzí dali pokoj – už tím se zababráváš. Pak se jednou za čas ohlídneš za svým životem a je ti trochu úzko.

S Robertem Sedláčkem jsme probírali i nově natočené díly Českého století. Podobně jako loni se tak můžete těšit na salonní rozhovorový Seriál o Českém století, který uvedeme, stejně jako televize pokračování cyklu, během podzimu.