Rezidence Podbaba: Tady nejsem člověkem. Literární reportáž Terezy Semotamové z cyklu České bolesti

Dnes se rozhodnu jít jinam, než běžně chodíváme. Říkám si, že nějaké hřiště by přece mohlo být na tom sídlišti za obrovským hypermarketem, co má dvě patra a ztratit se v něm není nic složitého. Plna optimismu cpu dítě do kočáru a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

Měla bych upřesnit, že terminologií současnosti nejde o sídliště, ale rezidenci. Nese název Podbaba – podle čtvrti, kde bydlíme. Baba je kopec nad námi, kde dříve byla vinice, dnes už jen její pozůstatky.

Když do „rezidence“ vstoupím, nemám zrovna slavnostní pocit. Cesta kolem hypermarketu není nijak spektakulární a poté, co chodník vedoucí do rezidence skončí, ocitnu se jakožto bezprizorní chodkyně na silnici. Vidím pouze vjezd do garáží, parkovací místa a nad nimi domy.

První pocit, který mám z Rezidence Podbaba, je tedy ten, že autor developerského projektu upřednostnil pohodlnost automobilistů před pohodlím chodců.

Vydávám se proto po silnici, řidiči kolemjedoucích aut se na mě dívají jako na blázna. Ale já jdu a říkám si, že tady za rohem bude určitě nějaké hřiště anebo aspoň vnitroblok, kde se všichni scházejí, pijí spolu kafíčka, hrají pétanque a rozjímají o světě. Tam dítě vypustím z kočáru a bude se moct v klidu a bezpečí projít.

Procházím kolem prvních domů. Všímám si výběhů, které mají byty v přízemí. Jedná se o malý prostor, kam člověk vyleze z bytu, aby byl na vzduchu. Zároveň ten prostor je jen jeho, od společných prostor sídliště jej odděluje bytelný plot. Na těchto pláccích vidím trampolíny, hodně trampolín. Ano, každý zde musí mít tu svou. Pak tady bývají nějaké mrzké pokusy o zahradničení, našinec přece touží po sepětí s přírodou. Ale ve výsledku přírodu zastupují tak maximálně jablka z hypermarketu.

A psí bobky. Proč? Z neznámých důvodů zde na všech veřejných pláccích panuje zákaz venčení psů, který je označen výraznými cedulemi. Takže když zajásám nad prvním společným veřejným prostorem v podobě dvou laviček na malé zatravněné ploše, okamžitě posmutním a říkám si: Proč tu ty psy tak nenávidí? Totéž si pomyslím opodál, kde je zatravněný plácek se stromy a s podivným cihlovým komínem. I tady je velká cedule zakazující vstup psům.

Přitom psi tu evidentně žijí, jinak by zde těžko prosperoval psí salon, kde nabízejí kromě dentální hygieny i ozonoterapii či stříhání. Přes matné sklo pozorujeme psa s culíčky, kterak absolvuje lázeňskou proceduru. Téměř mu závidím, taky bych si ráda podobnou péči dopřála. Psí salon se nachází hned vedle cukrárny, realitní kanceláře a posilovny, opodál je obchod s vínem. Takové služby se tu evidentně mají šanci uživit.

Žádné centrum ani náměstíčko zde neexistuje. Jediné místo, které splňuje aspoň dvě podmínky náměstí: prostor pro sdružování a svébytný vzhled, je plácek s kontejnery na tříděný odpad. Lidé sem pravidelně chodí a celý prostor připomíná uměleckou instalaci: odpadky se válejí po zemi, protože někdo první asi něco omylem hodil mimo kontejner a ostatní nenapadlo nic jiného než v tom freestylu pokračovat.

Všude kolem „náměstíčka“ jsou potom poházené vánoční stromky, které pět až deset let rostly jen proto, aby týden mohly stát v nějakém obýváku, nasávat hořkosladkou rodinnou vánoční atmosféru a pak skončit tady: na náměstí odpadu.

Jdu dál, trochu mimo prostor sídliště, a všímám si cedule Komunitní zahrádka. Zajásám! Tak přece jen někdo trochu přemýšlel.

Jenže když jdu ještě dál, vidím, že se jedná o velmi malý, nepraktický pozemek ve svahu. Přitom na sídlišti je tolik špatně využitého prostoru!

Proč se vlastně ve městě povětšinou sázejí stromy, které nic neplodí? A křoví, jehož jediný účel je dělat křoví. Ano, říkáte, o ty plodící stromy a keře by se musel někdo starat. Ale třeba by se našel člověk, kterého by to bavilo a zajímalo.

Rozhlédnu se. Ne, cílem je takový zájem vůbec nevzbudit. Zde má totiž každý buď balkon, nebo výběh o rozloze pár metrů čtverečních. Víc netřeba. Tady je cílem vlastnit a mít od všeho pokoj. Hlavně nic nesdílet.

Sociolog Pavel Pospěch píše ve své knížce Neznámá společnost o kultuře privatismu: „Privatismus se obecně popisuje jako stažení se do soukromé sféry: privatisty se stáváme, když se naše úsilí a naše hodnoty upínají k rozvoji a naplnění cílů v oblasti soukromého vlastnictví. (…) Privatismus posunuje těžiště našeho zájmu dovnitř. V podmínkách privatismu se naše identita neopírá o příslušnost ke skupině či ke společnosti, nýbrž o to, co se vejde do prostoru uzavřeného stěnami nebo živými ploty našich obydlí. Průvodním jevem privatismu je proto i stažení se z veřejné sféry a nezájem o veřejné problémy.“

Tohle sídliště je prostě dělané tak, aby se nikdo s nikým přirozeně nescházel. Existuje pojem férově sdílený veřejný prostor, jenže tady nikdo nic nesdílí. Cílem je hladký příjezd automobilem do podzemní garáže či na parkovací místo, které mám vždy k dispozici, zavřít dveře a mít klid. Ale na co vlastně?

Když na náměstíčku odpadu potkám ženu s kočárkem, odvážím se zeptat: „Máte tu nějaké hřiště? Kam si chodíte hrát?“

„No jinam, tady nic není.“

„A jak se vám tady bydlí?“

Mladá žena se jen tak podívá a řekne: „Máme opravdu hezký byt, takový jsem si vždycky přála.“

„A znáte se tu s někým, s kým si vaše dítě může hrát?“

„Ne, to ne. Občas zahlídnu někoho s kočárkem, ale není tu kde se scházet. U domu máme takový plácek s lavičkou, ale dítě se tam po chvíli nudí. Když projdete tudy, dojdete na takový maličký pískoviště.“

Paní ukazuje, kde už jsem byla, směr Komunitní zahrádka. Jenže jedná se o cestu vyšlapanou lidmi. Developera nenapadlo, že by tudy mohl chtít někdo procházet.

Paní rozhodí rukama a odchází zpátky do svého života, do svých čtyř zdí, které se vysnila. Být majitelem či majitelkou nemovitosti je přece v této zemi meta nejvyšší. Divím se, že se to ještě nepíše do životopisů, byť míra vlastního přičinění na tomto faktu je mnohdy pouze taková, že se někdo uměl narodit do správné rodiny a dědit. Nebo si bejvák „koupit, když to ještě nebylo tak drahý“.

Zavírám oči a představuju si tenhle prostor jinak: tak zaprvé by tu nebyly ty schody mezi jednotlivými ulicemi sídliště. Domy by byly rozmístěné organicky, ne rozsypané nelogicky po prostoru jako jablka, když je vysypete z koše. Bylo by tu přirozené centrum, kde se dá hrát, cvičit, mít rande, odpočívat v trávě, hrát pétanque, trhat rybíz nebo jablka, grilovat… Na balkoně toho přece tolik nesvedete.

Připadá vám všechno tohle nemožné? Ano, projektantům Rezidence Podbaba to tak taky připadalo.

Jak se později dočtu na internetu, Rezidence Podbaba se nachází v místech, kde dříve stála sladovna, která měla zásadní vliv na průmysl v Praze na sklonku 19. století. Byla považována za největší sladovnu v Evropě.

Komíny sladovny byly součástí architektonických plánů, kolem jednoho malého cihlového jsem šla, ale ostatní se ze záhadných důvodů zachovat nepodařilo. I když možná to zase taková záhada nebude, nejspíš zabíraly moc místa, na kterém se dal vytřískat další dům plný bytů za mnoho milionů.

Nebo se je podařilo jen dokonale zakamuflovat? Kdo ví.

Dočtu se mimo jiné, že se jedná o developerský projekt, který byl realizován v letech 2003–2009, a to se o férově sdíleném veřejném prostoru u nás ještě moc nemluvilo. A pořád se mluví málo.

Rozpadem přirozených společenských vazeb a nejužší rodiny se naše soužití stává čím dál individualizovanější, což není synonymum pro „osamělejší“, ale leckdy to tak může být. Představuju si, že jediný, komu stávající podoba sídliště na Podbabě může vyhovovat, je člověk, co ráno odjíždí do práce a večer přijíždí domů. Jenže svět je pestrý.

Historička architektury Klára Brůhová ve svém článku Město pro všechny. Veřejný prostor by měl být férový pro web Heroine píše: „Když jde o rovný přístup k užívání městského veřejného prostoru, je potřeba vzít v úvahu i příjem, etnicitu, věk, zdravotní stav, pohyblivost nebo třeba nutnost péče o druhou osobu.“

A proč vlastně město, jehož zástupce si volíme, dopouští stavbu bytů, aniž by požadovalo vznik funkčního prostoru pro všechny?

Možná se v tomto ohledu za ta léta leccos zlepšilo, ovšem jen letmá procházka Rezidencí Podbaba ukazuje, jak nepříjemný prostor může vzniknout.

Malé děti si nemají kam jít hrát, větší děti, které se potřebují někde scházet s partou nebo prostě jen bloumat, taky nemají moc možností vyžití, o jejich rodičích a prarodičích nemluvě. Ale ani pokud nemáte děti, není tu žádná přirozená možnost žít v místě svého bydliště jinak než ve svých čtyřech zdech – a individualizovat se tam.

Můžete si říct, co si to tu vymýšlím. V ulici opodál přece trochu toho písku s malou průlezkou je, děti pak chodí do školy a do kroužků, potom jsou v pubertě, nic je nebaví, dospívající si žijí vlastní život a dospělí zrovna tak, no a seniory už většinou taky nic nezajímá.

Ale co když ne? Představte si veřejný prostor, který se snaží lidi přirozeně sdružovat, a ne je oddělovat. Prostor, kde nejste jen doma, ale i venku. Kde můžete zajít do komunitního centra, kde někdo někomu spravuje mixér, někdo plete a učí to někoho jiného, kde můžete cvičit, tančit, děti si hrají, promítají se tu filmy, je tady polička, kam můžete odložit knihy a oblečení, které už nepotřebujete a někoho jiného potěší.

Potěší, to je to slovo. Z Rezidence Podbaba odcházím nepotěšená. Nakonec jsem ráda za blízké nádraží, přirozený veřejný prostor, kde dítě konečně vyndávám a ono může něco zažít. Křenit se na kolemjdoucí, mávat vlakům, chytat zajíce v podchodu, kde se rozběhne. Pozorovat svět, v němž se něco děje. A pak zase zalézt domů.