Reportér na tanku. Embedding a jiné pasti v knize bývalého zpravodaje na Blízkém východě

Nicméně ani v roli zpravodaje nemohl Szántó veřejnosti region představit tak, aby stále chaotičtější dění pochopila, nemluvě o tom, že ho přestávají chápat i seriózně se tvářící odborníci. Szántó se tedy pokusil to, co nelze vměstnat do dvouminutové televizní reportáže, sepsat v knize nazvané Za oponou války. Zpravodajem nejen na Blízkém východě (Argo 2018).

Na snahu zodpovědět otázku, co se to vlastně na Blízkém východě děje a jaké jsou příčiny krize rozprostřené od severní Afriky až po Irák, se nicméně koncentruje pouze jedna rovina knihy. Druhá rovina je velmi osobní, seznamuje nás s autorovou slabostí pro vše vojenské, líčí husarské kousky při natáčení reportáží, emoce při jejich odesílání do pražské redakce, vyzdvihuje trpělivost manželky, lásku k rodičům i smutek nad bolestí světa. Čtenáře může vést ke ztotožnění se s věčně někam utíkajícím autorem – anebo ho může po čase jistá sebestřednost unavit a od čtení odradit.

Nejpřínosnější je ale nakonec třetí rovina knihy, dávající nahlédnout do žurnalistické dílny válečného zpravodaje. Jakkoliv ji Szántó pojal jako atraktivně podanou mediální výchovu, jde zároveň o rovinu nejkontroverznější, protože otevírá méně známá a nedostatečně diskutovaná témata.

Kupříkladu takový embedding, tedy přiřazování novinářů k vojenským jednotkám. Embedding má dlouhou historii, nicméně skutečně masivně se podle autora rozvinul až po americké invazi do Iráku v roce 2003. Novináři od armády získávají zdarma servis v podobě ubytování, stravy, ochrany a dopravy obrněným vozem, vrtulníkem a při troše konexí i letadlovou lodí na místa, kde se něco děje. Dává jim to možnost reportovat aktuálně a přímo z první linie, vojákům zase jistou záruku, že v bojové zóně nebudou pobíhat civilisté „bez dozoru“. A západní veřejnosti pocit kontroly nad tím, zda její hoši v uniformách netropí něco nekalého.

Ostatně sám jsem absolvoval podobný embedding u policejních jednotek v amerických velkoměstech, který se rozvinul jako forma občanské kontroly policie poté, co se v jejích řadách rozmohla korupce a přílišná brutalita.

Szántó zmiňuje kritiku embeddingu hovořící o tom, že novinářské reportování může nepříteli nechtěně poskytnout klíčové informace o poloze, početnosti či vybavení jednotek. Nebo výtky zmiňující „vojenskou cenzuru“, kdy novináři vidí jen to, co jim armáda chce ukázat, a naopak nevidí to, co podle armády spatřit nemají.

Připomeňme za autora důrazně, že o mučení zcela nevinných Iráčanů držených americkou armádou v bagdádské věznici Abú Ghrajb jsme se vskutku nedozvěděli od embeddovaných novinářů. Stejně jako o civilních obětech amerického bombardování v Afghánistánu nebo toho izraelského v Gaze. Daleko větší roli při odhalování válečných zločinů sehrávají whistlebloweři, uniklé dokumenty na WikiLeaks, místní aktivisté nebo frajeřina pachatelů dokumentujících s pomocí mobilních telefonů své přečiny.

Problematických momentů je potom u embeddingu více, než Szántó přiznává. Co takhle nemožnost zachovat si kritický odstup od vojáků, na jejichž ochraně ve válečné zóně závisím životem, se kterými jím, spím, chodím na toaletu a mačkám se celé dny v tanku? Co autocenzura daná obavou, že pokud budu vůči armádě příliš kritický, příště již povolení připojit se k ní nedostanu? A lze být vůbec nestranný při reportování o činnosti organizace, která můj pobyt zajišťuje a platí?

Otázkou je i samotná smysluplnost záběrů z epicentra válečného dění. Sebeakčnější obrázky z první linie svou atraktivností stejně nebudou moci nikdy konkurovat hollywoodským válečným dramatům, hlavní je ale to, zda nám stále další a další reportáže – tu s jednotkou pyrotechniků, tu zase s chlapci od vojenské policie – mohou pomoci lépe pochopit daný konflikt.

Válečné reportáže z Afghánistánu nebo Iráku jsou dnes pro diváka zcela zaměnitelné – jakkoliv jsou oba konflikty zásadně odlišné. Novináři a redakce soutěží, kdo bude mít atraktivnější a aktuálnější záběry z boje, zapomínají však zmateným divákům vysvětlit příčiny a kontext konfliktu, takže lidé pak odpovědi hledají v konspiračních teoriích a na sociálních sítích.

Embedding nám například ne dá odpověď na klíčovou otázku, proč Západ na Blízkém východě vůbec je a proč tam dokáže tak snadno vyhrát válku, ale ne mír, tedy stabilizovat společnost, rekonstruovat zemi a vybudovat fungující demokracii. K tomu totiž potřebujeme znát nejen perspektivu západních armád, ale také povstaleckých skupin – a především místní populace. Jenže té se nám nedostává a embeddování novinářů u vojenských jednotek jejímu získávání nenapomáhá, ale naopak mu brání. Zahraniční novináři jsou totiž na Blízkém východě často vnímáni jako součást okupačních armád – a je s podivem, že se Szántó diví, proč se na novináře v regionu začínají pořádat hony.

Druhým zdánlivě nevinným fenoménem válečné žurnalistiky jsou fixeři, místní lidé nejrůznějších profesí placení zahraničními novináři za to, že jim dělají řidiče a tlumočníky, pomáhají se sháněním kontaktů, s průjezdem skrze check pointy a při zpravidla krátkodobých pobytech v jednotlivých zemích také s rychlým zorientováním se v tématu.

Szántó uvádí, že tím místní živí své rozvětvené rodiny, někdy mohou být motivováni i snahou ukázat světu svou zemi v celé její kráse i tragice. Nikde ale nezmiňuje, že perspektiva fixera, to, z jakého kmene či sociální a etnické skupiny v mimořádně fragmentovaných blízkovýchodních společnostech pochází, může následně ovlivnit i perspektivu samotného novináře.

Szántó nereflektuje ani to, jaký je vlastně podíl práce fixerů na výsledné reportáži, a zda by tedy neměli být v některých případech uváděni jako jejich spoluautoři.

Konečně, fixeři jsou součástí válečné ekonomiky, jež v každém dlouhotrvajícím konfliktu nahrazuje tu mírovou. Podstupují stejně jako zahraniční novináři nemalé riziko, ale na rozdíl od nich pracují v neformální ekonomice bez jasných standardů a bez zdravotního a sociálního pojištění. Jistě si na místní poměry vydělají nadprůměrné peníze. Je však otázkou, zda se tímto způsobem západní média, včetně těch českých veřejnoprávních, nepodílejí na vykořisťování obyvatel globálního Jihu podobně, jako to činí nadnárodní korporace, když privatizují zisky z natočeného materiálu, ale na ty nejzranitelnější mezitím přenášejí největší rizika.

Kniha Za oponou války rozhodně obstojí v konkurenci reportážního pokrývání Blízkého východu v podání Břetislava Turečka, Jany Andert nebo Lenky Klicperové. Szántó s nimi sdílí zaměření na dramatické dění a fascinaci soupeřením jednotlivých hráčů, jako jsou kurdští bojovníci, vojáci iráckých speciálních jednotek nebo protivládní demonstranti, a zároveň přehlížení toho, co není mediálně atraktivní a aktuální, ale co může být pro pochopení prohlubujícího se chaosu na Blízkém východě stěžejní. Tedy dlouhodobých trendů typu eroze funkcí tamních států, populační exploze, snižování kvality stále masovějšího školství, exodu obyvatel z venkova do měst nebo expanze nových médií schopných obcházet dosavadní cenzuru.

Tyto procesy stále zůstávají „za oponou“ současných blízkovýchodních střetů a novináři dosud nenašli způsob, jak o nich referovat, a chaos v blízkovýchodním regionu tak učinit o něco srozumitelnějším.

Recenzovaná kniha z dosavadní produkce naopak vybočuje tím, jak je osobní. A tím, že se nebojí nechat čtenáře nahlédnout do kuchyně válečného zpravodaje, a mimoděk tím otevřít otázky, podle jakých receptů jsou válečné reportáže upečené, zda by se náhodou neměly péct jinak a co by o detailech novinářského řemesla, v nichž se, jak známo, skrývá ďábel, měl vědět konzument pochutnávající si na výsledném produktu.

Karel Černý (1980) je sociolog, působí na Fakultě humanitních studií UK.

Jakub Szántó

Jakub Szántó Za oponou války

Jakub Szántó Za oponou války Zpravodajem nejen na Blízkém východě

Argo