Článek
A koupili jim letenky na sedm ráno. Dobrodružství jménem LITERAToUR tak začíná rvaním příručního zavazadla do příliš úzkého rámu na českém letišti a následným bezpečnostním vysvlečením téměř do naha.
Mým spolucestujícím je spisovatel Tomáš Zmeškal (mohl si nechat ponožky) a společně máme představovat v Německu exotiku – tedy dvojici spisovatelů z Česka, kteří píšou o Kongu a o Kubě. O těchto zemích jsou totiž naše povídky pro německou antologii Die Horen a my teď jedeme tamnímu publiku předvést v přímém přenosu, jak je současná česká literatura plná výprav do nečeské reality. Což se Němcům zamlouvá, protože i v jejich současné literatuře je plno takových exotických nálad, i když spisovatelé, kteří je tam vnášejí, se zpravidla nenarodili v Německu, ale v bývalé Jugoslávii, Bulharsku nebo Turecku.
Prvním kulturním šokem je útulná jídelna hamburského hotelu. Ten totiž kamarádí se zdejším literárním domem a k jídlu si tak můžete otevřít některou ze slavnými autory podepsaných knih. Nechybí Zadie Smith, Ljudmila Ulickaja, Sjón nebo Rafik Schami. Přemýšlím, jestli si Zadie Smith dala k snídani taky ten báječný preclík s mákem jako já.
Uhlazený číšník, který roznáší kávu, působí velmi hispánsky. Ukáže se, že je to Kolumbijec, stejně jako slečna kuchařka. Vesele si s nimi zaštěbetám španělsky, ale pak už se celý den snažím mluvit německy a v praxi uplatnit své vědomosti získané během dvou měsíců studia v pražském Goethe Institutu. Lidé však na mé koktání odpovídají zásadně anglicky a jeden příjemný prodavač slovanských rysů mi dokonce zdvořile nabídnul, že můžeme mluvit polsky. V hamburských ulicích, kde to vypadá jako v nějakém latinskoamerickém, polském nebo tureckém městě, mi to nakonec ani nevadí, protože proč se v multikulturním Babylonu snažit zapůsobit na něčí národní hrdost, že.
Když se vrátíme z nepovedeného lingvistického nácviku do hotelu, čekají tam na nás překladatelé a moderátoři našich čtení: Mirko Kraetsch a Sophia Marzolff. Nejvíc se těším na Mirkovy stopky. Jsou značky Cartier, spí ve vyklápěcím koženém pouzdře a znám se s nimi tři roky, protože Mirko, kdykoli jsme spolu v Německu na čtení, je pokaždé slavnostně vyklopí z pouzdra a položí na stůl. Stopky se probudí, odtikávají neúprosně můj čas a já na ně fascinovaně celé čtení zírám.
Sophia má podobnou legrácku také – červený, plastikový budík. Moderátoři nám sdělí, že nám nesdělí, na co se během čtení budou ptát. Odpovědi na otázky mají prý být spontánní a bezprostřední a já se začínám spontánně a bezprostředně potit hrůzou. Aby mě uklidnil, naučí mě Mirko hamburský lidový pozdrav Mooin, Mooin!. Prý si jím snadno a rychle získám publikum na svou stranu. A taky že ano. Publikum se zcela spontánně rozřehtá a já spontánně odpovídám na moderátorské chytáky a chvíli mi připadá, že němčina je nádherný jazyk, v němž můj text zní mnohem lépe a exotičtěji než v češtině.
Po čtení na mne opět všichni mluví anglicky, kromě jednoho Argentince, který v Hamburku pracuje a pravidelně dochází na literární čtení českých autorů. A pak že multikulti ist tot.
Tomáš Zmeškal při LITERAToUR
Cestou z literárního domu, který kdysi býval útulkem pro padlé slečny, o cosi klopýtnu. To je Stolperstein, vysvětlí mi Sophia. Podívám se na kostku z betonu přečuhující z dlažby. Na malé kovové destičce se dá přečíst jméno a datum. Jméno židovské ženy, která tady bydlela, a datum jejího odvlečení do koncentračního tábora. Musíte o tohle zakopnout, abyste věděli, že Hamburk nebýval vždycky jen svobodomyslný přístav plný proplétajících se jazyků a nadějí na lepší život v zámoří. Česky se těmhle vyčnívajícím kostkám říká Kameny zmizelých. Navrhl je Gunter Demnig a dodnes prý vzbuzují velké polemiky. Některá města totiž považují projekt za skvělý nápad, v jiných ale nechtějí vzpomínat, případně po vzpomínkách šlapat špinavýma botama.
Já jsem ale pro takové klopýtání o špatné svědomí a otírání duše o noční můry, které proletěly temnou nocí lidstva a u kterých nikdo neví, kdy se mohou vrátit. Na podobnou, zvláštně znepokojivou upomínku jsem narazila před nedávnem ve Vídni, na ulici Servitengasse. Pod korunou košatého stromu je lavička, na kterou se můžete posadit a v klidu se zahledět pod své nohy. Leží tam pod prosklenou deskou desítky starodávných klíčů – jsou od židovských bytů, v nichž teď bydlí bohabojní Vídeňané, protože původní majitelé se nikdy nevrátili z transportů. Možná právě tohle zbývá z cest, i z těch po literárních domech. Pocit, že jste o něco zavadili, o něco, co vám nedá spát.
Ještě jedna věc mi z LITERAToUR zbyla. Ost vzpomínky. Máme je společné, překladatel Mirko, já i Tomáš. Mirko vyrostl ve východoněmeckých Drážďanech a v létě jezdíval s rodiči na odborářskou rekreaci ke studenému moři do Warnemünde. Pokaždé se toužebně díval na lodě, které mířily do Dánska, a myslel si, že se tam sám nikdy nepodívá. Když padla berlínská zeď, ze všeho nejdřív se rozjel právě do Warnemünde. Žádná loď do Dánska sice zrovna neodplouvala, ale pro něj to bylo stejné, jako když jsem já v roce 1989 poprvé s rodiči vyrazila do vánoční Vídně. Bylo to tam přesně takové jako v rakouských reklamách, které jsme pokoutně chytali v naší staré televizi. Nic pořádného jsme si ve Vídni nemohli koupit, ale na ten pocit, že jsme v zakázaném městě a ne v komunistickém obýváku, se nedá zapomenout. V orgiích ostnostalgie pokračujeme všichni vespolek i v hotelovém baru, po posledním čtení v Lipsku. Začne s tím Tomáš Zmeškal. Zeptá se: „A pamatujete si na pana Vajíčka?“ Já si na něj pamatovala, dokonce i na paní Vajíčkovou, ony surrealistické průvodce totalitní reklamou, vedle nichž jsou Monthy Pythoni trapní nudaři. Mirko nás ale hladce trumfnul – v jejich východoněmecké televizi totiž nepouštěli v přestávkách mezi pořady skotačící koťátka a klanící se vajíčka, ale akvárium s rybičkami nebo plápolající krb.
V německých literárních domech často vržou navoskované, starodávné parkety a plápolá oheň. I když je třeba ten v Rostocku postaven na troskách bývalého domu německo-sovětského přátelství, můžete se v něm ohřát. O vědomí, že literatura může být důstojná činnost a spisovatel nemusí umírat hlady u posledního pangejtu nebo kvůli obživě psát televizní seriály. Může totiž jezdit po literárních domech a v teple vzpomínat na těžké časy.
