Článek
Pak jsem pochopila, že o ně nejde, šlo o připomínku, že tu vůbec něco bylo. Vesnice už nikdo nepostaví, tak alespoň kamenná deska a na ní jméno a datum. Hřbitov, kolem něj zeď a široko daleko jen luka a les, jako dítě jsem si myslela, že doba hřbitovů skončila. Žádné nové hroby nebyly ani na těch nezarostlých, podél cestiček se tam stavěly zídky s mnoha schránkami, kam lidé dávali už jen fotku a jméno, ani řádek navíc. Podobalo se to panelákům, které tehdy pronikaly i na vesnice.
Nikdy bych si nepomyslela, že může být hřbitov, který je větší než celé město. Že někde může být víc hrobů na hřbitově než domů v ulicích. A pak jsem přijela do Černovic. Do města, jež je metropolí Bukoviny, země, která byla svého času habsburská, ale taky turecká, ruská a rumunská, okupovaná Němci, potom zase rumunská, pak ukrajinská sovětská a dnes samostatně ukrajinská. Na jednom návrší tu stojí fantastická cihlová budova – někdejší rezidence pravoslavného metropolity, kterou postavil náš Josef Hlávka a kde dnes sídlí univerzita. Na protilehlém návrší jsou hřbitovy a cestou k nim se na obrovské ploše rozkládá trh.
Viděli jsme na chodníku prodávat náhradní díly, nádobí, které se mi zdálo být k ničemu, oblečení, které, podle mě, nikdo nebude nosit. Řekla jsem si, jestli někde budou nabízet zavírací nůž, že ho koupím, ale nic tak užitečného tam neměli. Zato prodávali živá zvířata, od koťátek až po rybičky. Zeleninu a ovoce promíchané kvality ve velkých hromadách, pytle lilku, cibule, brambor, hory melounů a dýní. Trhovci nic nenabízeli, neoslovovali kolemjdoucí, ke svému kšeftu se chovali naprosto pasivně.
Trh pozvolna přechází ve hřbitovy, vlevo židovský, vpravo křesťanský. Podél zdi na chodníku ještě sedí zelináři, ale uvnitř je svět zarostlý lebedou. Hroby s nápisy německými, rumunskými, ukrajinskými, některá jména i česky, polsky, maďarsky, latinkou i azbukou. Kámen, litina a sochy, ale někdy jen křížek svařený z lešenářských trubek. Když chtějí být ozdobní, tak k nim přivaří kroužky z trubky napříč rozřezané, které ramena kříže ozdobí trojlístkem. Na plechových cedulkách data z let padesátých.
Lidé se tu a tam o hroby starají, přinesou kytky, upravují cesty, ale lebeda vše přerůstá a většina pohřbených už tu nemá žádné pozůstalé. O jejich někdejší činnosti svědčí jen pečlivé nápisy na náhrobcích, popisy funkcí a živností. Není to jenom velký hřbitov jako třeba Olšany, je to obrovské pole Hakeldama svědčící o slávě a potupě města. O pýše mnohonárodnostní Bukoviny a o jejím úpadku v čase Sovětského svazu. Divíme se zde tomu, co na Středním východě nebo v severní Africe přijímáme jako samozřejmost – jemná panská kultura padla a nahradila ji primitivní, životaschopnější, ale hrubá. Lešenářská trubka místo mramoru. Není v tom ale odsudek, člověk myslí na to, jestli vůbec bylo možné rozvíjet a zachovat, co tady lidé zdědili, takovou zátěž, vždyť tomu nerozuměli, nic nevěděli, byli rádi, že žijí. Vlastně je divné, že tolik zůstalo, že po válce nebylo víc zničeno, rozchváceno.
Na židovském hřbitově roste lebeda ještě vyšší a je odsud nádherný výhled na město. Vstoupíme do obřadní síně s hebrejským nápisem a myslíme na to, že alespoň tu by mohli opravit, dát najevo, že si váží i těch obyvatel, kteří už nejsou nikde v sousedství, ale pro tohle město měli zásadní význam. Ale nejsou zde žádná blikající světla ani veselé květiny, jen vše přerůstající lebeda a ve dne rozptýlené světlo s částečkami prachu, v noci tma. Z tohoto místa se život dole jeví jako čistá biologie, silné se dere vzhůru a drobné se ztrácí v buněčných pletivech a pohybu částic, který se míhá, až oči přecházejí.
Cestou zpátky vidíme trhovce, jak balí neprodané zboží, jeden chlap naložil železářský čarapákový arzenál, navázal to do balíků na konstrukci s kolečky a veze to domů trolejbusem. Možná za celý den neprodal nic, asi by měl raději dělat něco užitečnějšího, ale ví člověk, co je tady užitečné? Nikdo se nezlobí na tyhle pouliční vetešníky, že zdržují, že zabírají chodník, že překážejí v trolejbuse, je vidět, že takhle to tu chodí. K tomu míhání patří i naše návštěva, jež se však na životě města nijak neprojeví.
