Článek
„Prožíváme bezprecedentní éru, nikdy předtím nebylo tolik lidí vyhnáno ze svých domovů kvůli ozbrojeným konfliktům, útlaku a potlačování lidských práv,“ říká mi o pár dní později v uprchlickém táboře Moria Boris Češirkov, který na Lesbu působí jako mluvčí Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. „Přes 60 miliónů lidí z celého světa opustilo své domovy. Jen konflikt v Sýrii, který trvá už pět let, má za následek přes 4 milióny uprchlíků, z nichž většina zůstává v uprchlických táborech v Libanonu, Jordánsku a Turecku. Na Evropu vychází za rok 2015 asi milión lidí. Velká většina příchozích cestuje přes Řecko a víc než polovina z nich přes Lesbos.“
Spolužák Juan se nezměnil vůbec. Pochází ze španělské Valencie, ale před lety se usadil na Lesbu v horské vesnici Agia Marina. Žije v domku nad kostelem, na dvorku má mandloň, dýně i růžové keře a snaží se živit jako návrhář užitého umění s motivy středomořských rostlin a živočichů. Ze dvorku je přes střechy ostatních domů vidět na moře i na turecké břehy.
„Evropa chce dát Turecku tři miliardy eur, aby zlepšilo ochranu hranic,“ hlásím večer Juanovi novinky z internetu.
„Jestli to Evropa udělá, budou to vyhozené peníze,“ odpoví Juan v kostkovaném županu, zatímco vyrábí pohlednici s obrázky mandarinek. „Turci na převaděčských mafiích vydělávají, posílat jim teď peníze je jako někomu, kdo ukradl mandarinku, dát celou tašku mandarinek, aby se polepšil. Proč myslíš, že většina uprchlických člunů jezdí v noci? To je kvůli turecké pobřežní stráži, aby mohla říct: Byla tma, my jsme nikoho neviděli.“
Juan netrpí předsudky, domluví se turecky, jezdí na čtvrteční trhy do Ayvaliku (odkud opačným směrem vyplouvají čluny s uprchlíky) a má řadu tureckých přátel. Nevěří ale vládám – turecké, řecké ani těm ostatním. Namítám, že Turci už na pomoc uprchlíkům dali 8 miliard a nějak je zkrátka motivovat musíme.
„Všichni, my i oni, tu krizi musíme řešit jako lidské bytosti, na základě ideálů humanity, jinak to nejde,“ odpovídá. „Jediné řešení je, aby Evropa mluvila jednotným hlasem, který by bylo dostatečně slyšet po celém světě. Aby ho slyšeli i ti, kteří se ještě nevydali na cestu.“
Pláž Kratigou na řeckém Lesbu
„V říjnu sem přijelo 135 tisíc uprchlíků a někteří ekonomičtí migranti… Proč rozlišuji uprchlíky a migranty?“ ptá se Boris Češirkov řečnicky; ví, že každý novinář by se dřív nebo později zeptal. „V médiích se to téma často objevuje. Z velké většiny sem přicházejí skuteční uprchlíci – přes 92 % lidí, kteří dorazili do Řecka, pochází z desítky nejohroženějších zemí. Polovina je ze Sýrie, třetina z Afghánistánu, desetina z Iráku. Mimochodem v posledních dnech přijíždí mnoho iráckých jezídů, což je poslední roky těžce pronásledovaná etnicko-náboženská skupina. Takže ano, k uprchlické vlně se přidávají i ekonomičtí migranti, ale jsou v naprosté menšině.“
Juan mi ukazuje, co našel na pobřeží – marocký pas, letenku z Casablanky do Istanbulu a rezervaci v tureckém hotelu, sám později nacházím na pláži roztrhaný pas z Íránu.
„Doklady zahodí hned po výstupu z člunu a pak říkají, že jsou ze Sýrie a že pas utopili v moři,“ vysvětluje Juan. „Vědí, že Syřani mají dveře do Evropy otevřené.“
Takové případy by měli odhalit odborníci z Frontexu, evropské agentury koordinující ochranu vnějších hranic Evropské unie, kteří uprchlíky na Lesbu registrují – využívají k tomu i rodilé Syřany, kteří lidem bez dokladů kladou otázky například ze syrského místopisu.
Na pláž Kratigou, kam připlouvá hodně uprchlíků a kde lze pod vrstvou odhozených záchranných vest najít různé pozoruhodnosti, nás veze fotograf Nikos – současnou migrační vlnu dokumentuje od začátku a zaměřuje se mimo jiné právě na pohozené doklady.
„Našel jsem pasy osmi různých zemí včetně Íránu, Maroka, Libanonu, Indie nebo Turkmenistánu,“ říká a na jaro chystá výstavu svého uprchlického cyklu v jedné athénské galerii.
Ptám se Nikose, jak migrační vlna poznamenala místní obyvatele.
„Čekávám s foťákem na uprchlické čluny a často je tam vyhlížejí i další lidé,“ vypráví. „Někteří chtějí pomoct, někteří naopak. Nedávno mi nějací Řekové vyhrožovali nožem, ať je nefotím – zřejmě přišli krást. Další den pak policie našla tři uprchlíky ubodané a okradené.“
Když připluje pašerácký člun, musí se zničit, aby ho nešlo dál používat. Podnikaví Řekové z něj obratem vezmou motor, který někdy dokonce v Turecku prodají zpátky pašerákům, a gumu z člunu použijí ve svých hospodářstvích třeba na stavbu přístřešků pro ovce.
„V centru Mytilény je kavárna, kde mají dvojí ceny – láhev vody, kterou si Řek koupí za padesát centů, tam uprchlíky stojí deset eur,“ pokračuje Nikos. „Zároveň však uprchlická krize v lidech probouzí to dobré. Ve většině lidí, řekl bych.“
Jedna z fotografií Nikose Simantirise, který současnou migrační vlnu dokumentuje od začátku.
„Je tu obrovské množství dobré vůle – a to nemyslím jenom dobrovolníky a neziskové organizace, ale taky místní obyvatele. Řekové jsou mimořádně štědří a srdeční, velká část počáteční pomoci uprchlíkům přichází právě od nich,“ říká Boris Češirkov. „Řeky sužuje ekonomická krize, a přesto zůstávají pohostinní, což je potřeba ocenit zvláště dnes, kdy v Evropě sílí xenofobní a radikální názory.“
Juan chodí vařit do komunitního centra pro uprchlíky Pikpa. „Soustředíme se na nemocné nebo zraněné lidi, novorodičky a podobně,“ vysvětluje mi Giannis, jeden z řeckých dobrovolníků. „O konkrétních případech se dozvídáme z místní nemocnice nebo z neziskovek.“ V Pikpě se shromažďuje humanitární pomoc, rozdává se oblečení uprchlíkům a hlavně se vaří – nejen pro místní společenství, ale taky pro oficiální uprchlické tábory. Pracují tu Řekové i cizinci, překvapivě často Američané – mládež, co si sem odskočila z cesty kolem světa, i lidé v důchodovém věku, kteří na ostrově pobývají dlouhodobě. Všechny náklady si hradí sami, takže mimoděk podporují i místní ztýranou ekonomiku.
Pomáhám montovat šteláře pro uskladnění oblečení, když přichází mladý uprchlík. Nejdřív se dívá, pak přidržuje, co je potřeba, potom dostává vlastní nářadí a vzápětí nás zastíní svou zručností. Nemáme společnou řeč, tak se nedokážu zeptat, jestli byl doma mechanikem nebo čím, ale rozumím aspoň tomu, když nám po práci nabízí svoje cigarety.
Vzor tradičního damašského koberce kilim, vytvořený ovšem z motivu květů lesboských divokých orchidejí – Juanova metafora současné migrační vlny.
„První země, do níž uprchlíci přicházejí, je Libanon, který má 4,5 miliónu obyvatel. Teď je tam 1,1 miliónu registrovaných uprchlíků,“ vypočítává Boris Češirkov. „Představte si tlak na infrastrukturu té země, představte si politické, sociální a ekonomické důsledky. A co si má Libanon pomyslet o Evropské unii, která má 508 miliónů obyvatel, je zřejmě nejbohatším společenstvím na světě, a nezvládne přijmout milión lidí. Jedna z věcí, které zdůrazňujeme, je, že tento pohyb by šlo omezit, kdyby existovaly smysluplné a legální cesty do Evropy – například žádosti o azyl by se mohly vyřizovat už na území Libanonu či Turecka. Protože v současné situaci lidé riskují své životy a vydávají se všanc převaděčským mafiím. Proto taky už 3500 lidí cestou zemřelo nebo se pohřešuje ve Středozemním moři.“
Na Lesbu jsou dva uprchlické tábory, kde se příchozí registrují, než si koupí jízdenku na trajekt do Athén a pokračují dál do Evropy. Tábor Kara Tepe slouží syrským rodinám s dětmi a zvenčí připomíná jarmark – u silnice parkují taxíky, plot z ostnatého drátu lemují kiosky s občerstvením, své stánky tu mají dopravní společnosti nabízející lístky do Athén i banky a telefonní operátoři. Rodiny, které už mají po registraci, se tu volně procházejí a krátí si čas do odjezdu na mytilénské přístaviště.
Oslovím dvě mladé ženy s pěti dětmi.
„Jmenuju se Khadija,“ představí se jedna z žen. „Utíkáme se sestrou a dětmi z Damašku. Chceme do Francie, protože tam máme příbuzné.“
„Kolik jste dali za cestu z Turecka sem?“ ptám se na krátkou trasu, za niž Řekové i Turci platí asi patnáct eur.
„Tisíc dolarů za osobu,“ odpoví. „Děti pět set.“
Člun s kapacitou dvacet míst naplňují pašeráci zhruba padesáti lidmi a často se stává, že přetížený člun nabere vodu, což vyřadí z provozu motor. V noci a v neklidném moři pak pasažérům nezbývá než doufat, že je řecká pobřežní stráž najde včas.
„A to cestujete samy, bez mužů?“ zeptám se, i když odpověď tuším.
„Manžela mi zabili ve válce,“ odpoví Khadija.
Bavím se i s dobrovolníky, kterých je tu snad víc než uprchlíků a pocházejí z celého světa. Vesměs se shodnou, že podmínky v táboře se výrazně zlepšily a taky systém registrací funguje efektivněji.
„Ale registrace se i padělají, podvodníci prodávají uprchlíkům nejrůznější falešné lístky a potvrzení,“ vysvětluje Henri z Francie, který hlídá vchod do „registrační“ části tábora. „Nedávno se sem dostali rumunští cikáni a směňovali uprchlíkům falešné peníze. Mafie se na ně lepí celou cestu, vrhnou se na ně i v Athénách hned po výstupu z trajektu.“
Suzanne z Izraele pomáhá u registračního pultu. „Nevědí, že tímhle budou muset projít v každé zemi, kam přijedou,“ kývne směrem k uprchlíkům, kteří si radostně odnášejí svou registraci. „Vlastně vůbec nevědí, co je čeká.“ Představím si jejich překvapení, až dorazí k makedonské hranici, která se zrovna uzavřela všem uprchlíkům. „Možná je dobře, že to ještě nevědí,“ dodá Suzanne.
Jeden z nápisů Uprchlíci, vítejte...
„Požádat o azyl je univerzální lidské právo,“ zdůrazňuje Boris Češirkov. „Je to něco, na čem jsme se shodli jako celosvětové společenství, a i když formální struktura byla vytvořena až po druhé světové válce, ta myšlenka existuje už tisíce let. Musí to samozřejmě být důvěryhodný proces, a kdo na azyl nedosáhne, má být vrácen do své původních země. Problém je, že prostředky pro humanitární pomoc dramaticky poklesly, náš program pro Sýrii je zafinancovaný jen ze 40 procent a naše sesterská organizace World Food Programme musela minulý rok vynechat polovinu lidí, kterým v Libanonu a Jordánsku distribuovala jídlo. O Africe nemluvě. A teď musíme přesunout zdroje do Evropy a pomáhat zemím, jako je Řecko, ačkoli tady by měla být schopná pomoci Evropská unie.“
Moria je největší uprchlický tábor na Lesbu, určený pro Syřany bez dětí a všechny ostatní národnosti, a opřádá ho strašidelná pověst dějiště humanitárních katastrof. Stejně jako v Kara Tepe se ale i tady podmínky oproti předchozím měsícům výrazně zlepšily, působí tu Lékaři bez hranic, jedna německá neziskovka opatřila stany dřevěnými podlahami, takže do nich nejde vlhkost, jsou tu zóny vyhrazené dětem a ženám, dostatek záchodů i pitné vody, a dokonce zóna s wi-fi připojením.
Moria má kapacitu 1500 míst, přičemž denně na Lesbos připlouvají tisíce uprchlíků – není divu, že dokud systém odbavování nefungoval, jak funguje teď v prosinci, čekalo se na registraci i dva týdny a tábor příliv lidí nezvládal. V posledních dnech počet příchozích mírně klesá – za což ovšem může spíš rozbouřené moře než dohoda s Tureckem – a uprchlíci v táboře tráví obvykle nanejvýš několik hodin.
Na Lesbu je celá řada míst, kde se přes příliv uprchlíků nic nezměnilo...
Nakonec se Borise Češirkova zeptám, zda sleduje debatu o uprchlících, jak probíhá ve střední a východní Evropě. „Jistě, sám pocházím z Bulharska,“ usměje se. „Vedení naší ortodoxní církve před měsícem vyzvalo vládu, aby nepřijímala žádné další uprchlíky. Je důležité právě teď ukázat evropské klíčové hodnoty, důvod, proč jsme Evropané. Upřímně, uprchlíci jsou nejstatečnější lidé, jaké jsem v životě poznal. Prodělat takovou cestu, překonat hrůzy války – to je něco, co nedokážu ani pochopit.“
Novináři nejraději píší o mimořádných, výjimečných věcech, přitom stejně důležité je psát o tom, co zůstává stejné. Ve vesnici Moria staří pánové sedají v kafeniu, pěstují olivovníky a chovají ovce, a kdyby přes náves občas neprojelo auto s dobrovolníky, snad by si ani nevzpomněli na uprchlický tábor za humny. Taky v Mytiléně jsou kavárny plné a hraje se v nich tavli, i kdyby na nájem nebylo. Když Juan odchází z domu, pořád nechává klíč v zámku zvenčí a dveře zavírá jenom kvůli toulavým kočkám. Hospodářská krize na ostrov nedolehla tolik jako na pevninu, protože hodně lidí tu má vlastní dům a domácímu rozpočtu pomáhá tím, co vypěstuje nebo urybaří. V přístavišti čekají na trajekt stovky uprchlíků, ale i když tu v zářijových volbách jako všude v Evropě posílila radikální pravice, nikdo ze zdí nesmazal nápisy „Uprchlíci, vítejte“.
