Článek
Po silnici, která se vine okolo kopce jako jeden z hádků, jací odedávna žijí ve stěnách kopanických chalup, se suneme k historicky prvnímu literárnímu čtení v Žítkové a hned z knihy, která si tuhle ves vypůjčila nejen do názvu.
„Možná dojdú aj rypáci,“ přivítal nás místní organizátor pan Šuránek. Příkop mezi tím, jak se sami vidíte, a tím, co o vás napíšou především na základě archivních dokumentů, může být překvapivě hluboký. A „rypáci“ jsou ti, kterým se to nelíbí, a možná dnes najdou odvahu se do spisovatelky opřít.
„Bohyně byly ženy, které si po generace předávaly z matky na dceru vědomosti o účincích bylin, o fungování lidského těla a psychiky. Vyrůstaly v těsném sepjetí s přírodou a vlastně denně pomáhaly a radily všem potřebným, kteří si o pomoc řekli. Některé prý navíc dokázaly vidět budoucnost či odhánět ošklivé počasí,“ vysvětluje sama Kateřina Tučková, kdo to ty bohyně vlastně byly. Zřejmě poslední z nich, Irma Gabrhelová, zemřela v roce 2001. Jenže je tu ještě její dcera.
„Věděla jsem o ní, že žije na kraji Žítkové, a kdysi jsem se k ní také vypravila,“ říká Kateřina. „Ale nepřijala mě, byla už stará a vypadalo to, že se o své matce nechce vybavovat s neznámým člověkem. Chtěla jsem tehdy vědět, proč se od ní bohování nenaučila. Ale neřekla mi to. Od vzdálených sousedů jsem se pak dozvěděla jen to, že Štefina přece jen někdy čaruje, že něco zná – ale jestli to byly věci převzaté od Irmy, nebo jen hra na léčitelství, to si nebyli jistí.“
Ze spisovatelky je před čtením cítit nervozita. Je na cizím území. Dost možná nepřátelském. My skeptici dumáme nad tím, čeho se „rypáci“ chytnou. Napsat cokoli, byť je to román, znamená realitu ohýbat, často zjednodušovat. Tak třeba – Kateřina Tučková svým postavám dala fiktivní jména, jenže chtěla zachovat ráz místních pojmenování, takže si vyšla na kopanický hřbitov a pár jich z náhrobních kamenů opsala. Bude tohle předmětem sváru?
Mezitím se dovídáme, že měla dnes pohřeb paní Štefina. Kdo? Aha, ta dcera Irmy Gabrhelové, která prý pokračovala v tradici bohování. Aže jí co? Zavraždili? „Prý to udělal manžel ženy, kterou léčila. – Asi to opravdu byla bohyně,“ zní davem šumivě se šířící hlas. „Byla, určitě, sousedce jednou pomohla s moc těžkým trápením. – A taky jako jiné bohyně i ona zemřela násilnou smrtí. – Ten Slovák ji umlátil přímo v její kuchyni, nad miskou s vodou, do které rozpouštěla tavený vosk kvůli věštbě. – A pak to, co se stalo na pohřbu!“
Ztratil jsem kontakt s dalšími větami, přehlušilo je samotné čtení. Z knihy jen vím, že žádná z bohyň neodcházela do hrobu poklidně. My skeptikové ale trváme na tom, že zcela poklidně neodchází do hrobu nikdo.
Vítězka ceny čtenářů Knižního klubu Kateřina Tučková
Během toho, co Kateřina v přecpaném sále předčítá, se mi zdá, že většina publika vzala román na milost. I když možná jen proto, že když už vznikl, nenapáchal moc škod a teď snad bude na Kopanicích zase klid. To ještě tahle většina netuší, že se tu bude brzy natáčet film, jemuž kniha poslouží jako předloha. My skeptikové už vidíme neúprosné filmaře, co prošlapávají stezky, které mají zůstat zarostlé. Tady se ale diskuse soustředí jen na ony menší škody.
„Podle vašeho románu se u nás pořád jen pije.“ „Jaká negramotnost? Víte, že tu byla škola už za první republiky?“ „A jedno mi vysvětlete, proč je hlavní hrdinka homosexuální? Víte, tady na Kopanicích nic takového nemáme.“
Teprve s poslední výtkou spisovatelka konečně ožívá, tohle téma máme ona i my skeptikové z městských kaváren natrénováno.
Je po čtení, k inzultaci nedošlo. Zajímá mě teď už jen jedno. Co se stalo na tom pohřbu? Čečery, ženský folklórní soubor, který celou diskusi prokládal na smířenou písněmi, zrovna cosi popíjejí stranou. Jak to tedy bylo? „Ne, ani paní Štefina neodešla v pokoji. Zrovna uprostřed pohřbu vypadly pojistky, zasrčely jiskry a vše se ponořilo do tmy. I ona byla bohyně! A ne, že ne.“
