Článek
Navštívila jsem malé soukromé galerie, kde lze většinou nalézt to nejčerstvější z domácí scény, i veřejné instituce. Dojem byl podobný. Často jsem se ptala sama sebe, nakolik je zajímavé vidět na opačné polokouli průměrné západní umění. Co asi místním přináší na bok převalený traktor amerického umělce, který nikdy nebude s to překonat Duchampa? Jak může být podnětné prezentovat ve výstavních síních instalaci lightů stého následovníka Dana Flavina? Proč v místních galeriích převažují průměrné variace na světové trendy, když sami Australané disponují skutečně neopakovatelným uměním?
Řeknu vám, setkání s vizuální tvorbou aboriginských umělců pro mě znamenalo změnu v hodnocení umění vůbec. Doposud jsem se nezabývala tím, odkud autor pochází, jaké médium používá (nicméně konzervativně lpím na tom, aby mělo dílo estetický přesah a punc autorovy řemeslné práce), zajímalo mě zkrátka jen, co a jak říká a jestli je způsob, jímž to říká, kvalitní, nebo třeba zbytečný. Zhlédla jsem takto desítky evropských výstav a řadu veletrhů. Prezentované umění tam bylo skvělé, zajímavé, průměrné, někdy hloupé a někdy šlo o kýč. To hloupé bylo možné běžně zahlédnout jako evropský nebo americký import také v australských galeriích. Naštěstí v nich ale před třemi desítkami let, kdy vrcholila emancipace původních obyvatel, začaly vznikat i expozice věnované umění původních obyvatel kontinentu.
Dnes se nám jejich ornamentální malby vybaví jako jeden ze symbolů Austrálie, ale ještě před čtyřiceti lety to tak rozhodně nebylo. Tradice jednotlivých kmenů byla téměř zdevastovaná agresí kolonizátorů a politikou převýchovy. Byla doba, kdy přežívalo pouhých 150 tisíc domorodců. Je to vlastně div, že i po tom všem stále existuje silné jádro, které v alkoholem zdevastované komunitě původních obyvatel dokáže vytvářet skutečně kontinentální umění, klenoty, které zvládnou zastínit většinu produktů globalizovaného uměleckého světa.
V Australian National Gallery v Canberře nebo v National Gallery of Victoria v Melbourne jsem si v úžasu prohlížela malby vycházející z tradiční kmenové ornamentiky. Aboriginští umělci je od sedmdesátých let vytvářejí nejen na netrvanlivý materiál, jako byla kůra nebo pohřební totemy tutini, ale pod vlivem trhu i na plátno – někdy přírodními pigmenty, někdy olejem či akrylem. Tato díla pak nabízejí nejen estetický požitek z koloristicky a ornamentálně přesvědčivého artefaktu, ale i bohatý obsah. Slovníkem západního umění: jsou vynalézavě konceptuální, byť jsou abstraktní. Pomocí starobylých vizuálních vzorců zachycují mýty kmenů, z nichž dnes přežívají pouze jednotlivci, znalosti uchovávané pouze ženami, nebo naopak výhradně muži či praktické rady důležité pro život v buši. Přitom ale tyto malby neulpívají pouze v tradici. Současní umělci přebírají tradiční tvarosloví, aby s jeho pomocí vyprávěli nové příběhy. Ty nejsugestivnější pocházejí právě od autorů „ukradené generace“, která dnes přesahuje vyšší střední věk. Ve svých malbách tematizují vytržení z jádra kmene, ztrátu identity, touhu dopátrat se svých kořenů. A přestože je jejich jazyk vizuálně abstraktní, seznámíme-li se s významy jednotlivých symbolů, je víc než výmluvný.
Vítězka ceny čtenářů Knižního klubu Kateřina Tučková
Aboriginské umění je zkrátka silné a ojedinělé a také dokladem, že je někdy lepší zaměřovat se dovnitř, k vlastní identitě, než ven, těžit ze specifik, než se za každou cenu snažit vyrovnat světovým trendům. To nejcennější máme leckdy přímo před nosem.
