Rebelství mám v krvi, říká fotografka Libuše Jarcovjáková

Mám za sebou několik sebedestruktivních období, ale nijak dlouhých. Souviselo to samozřejmě i s dobou: totalita byla destruktivní sama o sobě. A ty periody byly podmíněny i mými neúspěšnými pokusy dostat se na FAMU. Taky za nimi byly neléčené deprese. A souviselo to též s tím, že jsem od devatenácti do čtyřiceti dělala víceméně podřadnou práci, jakkoli je slovo podřadná problematické. Vždycky to byla reakce na nějakou překážku zvenku.

Navzdory tomu jsem ale měla velký pud sebezáchovy, takže jsem se z těch propadů pokaždé dostala. A vyvíjela jsem se. Četla jsem, stýkala se se zajímavými lidmi. Ano, neměla jsem za sebou často příjemné věci, ale zaplaťpánbůh, že jsem žila, jak jsem žila. Kdybych se někam poslušně zařadila, nenafotím, co jsem nafotila. Z dnešní perspektivy to celé považuju za logický vývoj a nevnímám to špatně.

Nejvíc jsem trpěla, když jsem se ocitla v nějaké klidné středostavovské komunitě, když jsem pracovala v normálním zaměstnání – to jsem se mohla zbláznit! Rebelství mám v krvi. Mám problémy s autoritami a dobrodružnou povahu. A kvůli tomu pak vyhledáváte určitý typ podniků, určitý typ lidí.

Třeba ty menšiny, to pro mě bylo ohromné dobrodružství. Dneska musíte za dobrodružstvím do Papuy Nové Guiney, tehdy jsem jinakost a exotiku nacházela všude okolo. Začala jsem s Romy, jako každý český fotograf, ale pak jsem zašla dál: cestovala s nimi na východní Slovensko, bydlela v romských osadách.

To je asi nejdůležitější aspekt mé povahy: empatie. Já se dokázala natolik adaptovat, že jsem někdy měla pocit, že se v té společnosti rozpustím. Oni mě přijímali, protože jsem mezi ně dobře zapadla.

Dokonce jsem uměla ty společnosti střídat v průběhu dne. Dopoledne jsem učila Vietnamce česky, odpoledne jsem byla na návštěvě u Romů a večer zapadla do gay klubu. Vnímala jsem to pozitivně, byla to v té totalitě taková barevnost. Když mi někdo řekne, že to muselo být těžké… Nebylo, bylo to naopak zajímavé.

Romové mě naučili žít v přítomnosti. Viděla jsem všechny jejich sociální problémy i neschopnost je vyřešit, ale jejich způsob života mě fascinoval. A líbili se mi vizuálně, byli to krásní lidé, taky jsem milovala jejich hudbu.

Vietnamci sem přijeli s naivní představou, že nám budou pomáhat budovat socialistické hospodářství. Byli vázáni na podnik, co si je objednal, žili v jeho ubytovnách. Měli zajištěný tříměsíční intenzivní jazykový kurz, pak nastoupili do podniku. Můj úkol byl naučit je česky. Ale neměli jsme pomůcky: chyběly slovníky, učebnice, metodika. Byla to moje první zkušenost s učením. A ukázalo se, že mi to neuvěřitelně jde.

Reagovali šíleným rasismem a odmítáním, což dopadalo i na mě. Když jsem s Vietnamci jela v tramvaji, tak nás lidi napadali. Když jsem přišla do hospody, kam jsem chodila normálně, řekli mi, hele, tady neseď, kdo ví, cos od nich chytila za nemoci.

Čechy na to nikdo nepřipravil. Prostě to byla nějaká záhadná akce, kdy tady byly najednou desetitisíce Vietnamců. Navíc vypadali všichni stejně, protože dostali přidělené oblečení.

Je to ale silný a flexibilní národ, vytvořili si brzy vlastní šedou ekonomiku a způsob, jak přežít, což nějak pokračuje dodnes. Na rozdíl od tehdejších Romů měli ambice něco dokázat.

Takže sociální a lidský problém a jinakost, to bylo to, co mě na lidech z menšin zajímalo.

Ve vzpomínkách mám Berlín jako studené a temné místo, ale byly to především moje vnitřní pocity. Já jsem si sice Berlín v polovině osmdesátých let naordinovala, protože jsem cítila, že se musím někam posunout, ale najednou jsem se ocitla ve městě, kde jsem nikoho neznala. Všichni, za kterými jsem původně jela, se mezitím odstěhovali.

Byla jsem bez prostředků, neuměla jsem německy, a zároveň jsem nemohla zapadnout do systému podpory emigrantů, protože jsem z Československa vycestovala legálně. Bylo to tvrdé, ale taky proto, že jsem se v tom systému, v němž se musíte postarat sami o sebe, neorientovala.

Já tam nicméně šla s rozhodnutím, že si budu psát deník a fotit, takže to zase bylo ideální jeviště a experiment. Z těch fotek je cítit, jak mi bylo. Ale taky jsem se naučila za tři měsíce jazyk a hrozně jsem vyrostla. Nakonec jsem zůstala šest let.

Emigranti, disidenti měli základní podporu, tu já neměla. Vůbec jsem třeba nevěděla, že první, kam mám jít, je úřad práce. Prostě jsem se spoléhala, že mi někdo nějakou práci nabídne.

Měla jsem kamaráda Čecha, který uklízel v kině, a bylo mi slíbeno, že tam budu moct pracovat taky, ale protože on hodně pil a byl nespolehlivý, tak ve finále dalšího Čecha nechtěli. Jen když někdy nepřišel, vzala jsem to za něj. A po několika měsících jsem začala dělat pokojskou. Mohla jsem si zaplatit kurz němčiny a pokračovat k dalším metám.

Když jsem v Berlíně končila, měla jsem krásný byt, výborné zaměstnání, publikovala v novinách, dělala i fotografickou práci.

Nikdy! Já se tenkrát šíleně zamilovala, bylo jasné, že musím hned zpátky. Navíc jsem v Berlíně měla splněno. Já to brala od začátku jako cestu na zkušenou, ne jako emigraci.

A teď to město miluju. Jezdím tam pravidelně, fotím, je to část mého domova. Velký objev je pro mě bývalý východní Berlín, kde najednou pociťuju to, co jsem zažívala v Kreuzbergu, když tam ještě byli vetešníci, uhlíři, staré knajpy, a hlavně Turci. V domě, kde jsem bydlela, bylo obrovské zelinářství – to vše je dnes pryč.

Byla to trochu i moje vina. V sedmdesátých a osmdesátých letech tu pro podobné fotky nebyla platforma a ve škole moje věci považovali za neumětelství. Já tak ale fotit musela, byl to pro mě vnitřní motor, dávalo mi to odpověď na otázku, kdo jsem, co jsem. A i proto pro mě publikum a publikování přestaly být podstatné.

Já si ani v tom Berlíně aktivně nehledala fotografické kontakty. Až zpětně jsem si z vlastního deníku připomněla, že jsem měla schůzku s berlínským radním přes kulturní záležitosti, a našla tam, že se mu moje fotky líbily a že mi řekl, ať nafotím Berlín a přinesu mu to ukázat – a to já už neudělala. Navíc jsem si zapamatovala, že mě odmítl.

Nezkusila jsem se prosadit pak ani tady. Začala jsem v roce 1992 učit fotografii, měla jsem pověst výborné pedagožky, ale že mám obrovský archiv fotek, nikdo nevěděl. Nikam jsem se netlačila, i když musím říct, že svým fotkám jsem vnitřně vždy hodně věřila.

Rozhodnutí nemít děti opravdu vycházelo z mého rodinného zázemí. To bylo na jednu stranu inspirativní, oba rodiče byli umělci, ale zároveň nebyli na rodičovství vůbec připravení.

Otec byl velmi dominantní a maminka byla sama z rozvrácené rodiny a vždy trochu nepřítomná. Podporovala jsem ji proti otci, ale rozvolněný vztah k mateřství a k rodině měla v genech. A já si nedokázala představit, že bych vychovávala dítě podobným způsobem.

Navíc žádný můj vztah nebyl dost silný na to, abych chtěla vybudovat rodinu. Pamatuju si, jak se maminka snažila urvat každou volnou chvilku, aby mohla tvořit. A já byla svou prací zaujatá, a taky jsem byla hodně nezávislá.

Takže když jsem poprvé otěhotněla, vše v mém těle se bránilo; věděla jsem, že každá žena nemusí být matkou. Nezažila jsem tu strašnou touhu po mateřství.

Na začátku jste mi hezky nahrála s tím, jak složité je hledat exotiku v dnešním světě, kdy máme pocit, že už jsme vše viděli. Ale co vy? Co můžete dnes ještě „jiného“ vyfotit?

Já si myslím, že ta jinakost je v totální obyčejnosti. Připravuje se o mně filmový dokument, který je plný mých fotek obyčejných ulic, a já si jen říkám, proč jsem jich nenafotila víc. Zpětně si uvědomuju, že exotika je v tom, co mizí. Máme kolem svět, který vůbec nevnímáme, protože je šíleně hutný, a proto si neuvědomujeme, jak rychle odchází.

Takže se soustředím na věci, které jsou blízko nás, osobní věci, osobní styky a to kolem, co se tak rychle mění. Často o tom mluvím se studenty, říkám jim, ať si všímají obyčejných věcí, svých blízkých.

Dnes mi psala studentka: Před týdnem jsem konečně vyfotila pejska – a dneska zemřel.