Článek
Vážený pane profesore,
v eseji Od reálného socialismu k reálnému kapitalismu (SALON č. 645 z 19. 11. 2009, zde) píšete: „Výrazem reálný socialismus jsme označovali systém, jehož rozpory jsme považovali za demokraticky neřešitelné.“
Občan starší 40 let, který žil v ČSSR před rokem 1989, by se automaticky měl zeptat: Kdo je to my? A kdy se tak dělo? Jakkoli by chtěl toto Vaše tvrzení brát symbolicky, tak to „nefunguje“.
Tedy pokud my jsou lidé v emigraci, pak ano, ale v Československu a v celém „táboře míru“ před rokem 1989 to slovo patřilo k orwellovské novořeči mocenského systému. Od poloviny 70. let bylo povinnou výbavou stranických materiálů a příruček a nové oživení výrazu přinesla léta 1977–1979, kdy ho sovětský systém kampaňovitě začal používat k propagandě směrem do mezinárodního dělnického hnutí, neboť se tak pokusil vymezit se na jedné straně vůči eurokomunismu, na druhé straně proti čínské variantě socialismu a na straně třetí proti všem podobám socialismů, jež si do svých programů dávaly různé strany států třetího světa. Protože – jak by možná napsal Václav Havel – mnoho socialismů je zajícova smrt. Mimochodem Michail Gorbačov už reálný socialismus „neznal“, i když u nás bylo o něm slyšet stále.
Jenže Vy jste to samozřejmě myslel jako dnešní popis toho minulého, abyste si mohl vytvořit „srovnání“ s výrazem reálný kapitalismus. Ale ta dvojice není vyvážená a rovnocenná. Zatímco výraz reálný kapitalismus je jasné, jednoznačné sdělení, reálný socialismus je sdělení víceznačné. A pokud ho chceme použít konkrétně, tak je třeba – domnívám se – vysvětlit, jak to myslíme, i za cenu edukativní odbočky.
Vladimír Trojánek
Milý kolego,
Vaše svědectví o rozdílné historické sémantice formule reálný socialismus je velmi poučné. V italských a španělských diskusích sedmdesátých a osmdesátých let formule reálný socialismus znamenala především toto: je to socialismus, nastolený komunistickou stranou, která revolučně ovládla stát a získala hegemonii ve společnosti. Každému turistovi po zemích socialistického tábora bylo nicméně brzy jasné, že je to lež. Komunistické strany zde měly sice monopol moci ve státě, ale ne kulturní hegemonii ve společnosti, pokud to slovo vykládáme ve smyslu, který mu dal Gramsci – zájmy a hodnoty vládnoucí třídy, považované většinou od nedostatku osvobozené společnosti za „univerzálně platné“.
Formule eurokomunismus naopak označovala socialismus, který by měl být nastolen spoluprací levicových stran uvnitř demokratického politického systému, založeného na pluralitě politických stran a hnutí, v jejichž vzájemném potýkání se teprve může prosadit „reálná hegemonie socialistických idejí ve společnosti“, tedy hegemonie nevynucená mocí. Tento bod je klíčový: eurokomunismus odmítá monopol moci, který by měl předcházet kulturní hegemonii, protože by to vedlo nutně k násilí – hovořilo se v tomto kontextu také, poněkud groteskně, o „nadstavbové cestě k moci“. Pro ortodoxní komunisty na obou stranách železné opony byl takový eurokomunismus ovšem nereálný, protože v jejich očích nutnou podmínkou nastolení komunismu je monopol moci komunistické strany.
Pro mě a skupinu lidí, s nimiž jsem spolupracoval, znamenal výraz reálný socialismus především to, že na demokratizaci socialismu je už pozdě, socialistické ideje nezískaly kulturní hegemonii, protože nefungují, demokratizace proto povede k jeho rychlému konci. A to se i stalo. Jaký byl terminální rozpor reálného socialismu je zřejmé: mezi socialismem a demokracií bylo třeba si zvolit demokracii a nechat na občanech rozhodnutí, v jakém systému chtějí žít.
Šli jsme v naší liberální argumentaci ještě o krok dále: každý socialismus bude nakonec „reálným socialismem“, protože stát není racionálnějším vlastníkem statků než soukromník. Zespolečenštění vlastnictví nemůže být postaveno na „zestátnění“, tato varianta je horší než tržní ekonomika. Václav Klaus dokonce definuje jako „reálný socialismus“ každé pojetí ekonomiky, v němž „trh není považován za autonomní systém, ale za nástroj v rukou vyvolených k produkci ekonomických statků“ (LN, 29. 4. 2009).
Na otázku, jaké jsou efektivní formy zespolečenštění soukromého vlastnictví, odpověď zatím nikdo nezná. Platí ale v každém případě, že kapitalismus a demokracie se od sebe rychle vzdalují a že stále častěji jsme v situaci, v níž je nutné si zvolit kapitalismus, nebo demokracii, soukromé vlastnictví, nebo lidská práva, růst ekonomických ukazatelů, nebo lidský smysl našeho podnikání na Zemi. Kapitalismus nás postavil ve svém rozvoji před problémy, které nelze řešit v jeho rámci, potřebujeme demokracii, abychom našli nový rámec. Odtud etická legitimnost iniciativ jako squaterství, protestů v Seattlu nebo Kodani, iniciativ zpochybňujících legitimnost soukromého vlastnictví v podmínkách „planetárního kondominia“ a také různých pokusů o to, založit podnikání výslovně na solidaritě mezi lidmi a spravedlnosti.
Václav Bělohradský
