Článek
Proč máte z ceny za nejlepší komedii takovou radost?
Ve Švédsku mě považují za dystopistu, co točí nehybné filmy s tragickými hrdiny s nabělenými tvářemi… Fakt, že ve světě chápou, že točím komedie, bude Švédy dráždit. A budou se kvůli té ceně cítit trochu trapně. Doma jsem myslím poněkud podceňován. Ale už mě to netrápí, když vidím zájem zbytku světa.
Možná Švédům připadá Holub moc hořký.
Není víc hořký než realita kolem nás. Asi narážíte na scény mučení Afričanů, nad nímž se ostatní postavy baví. Tak to ale opravdu bylo. Vyšší třída odnepaměti zneužívala druhé, aby si zajistila pohodlný život, v Africe se tihle lidé měli obzvlášť dobře. A někteří o takovém životě pořád ještě sní…
K vašemu dílu se hlásí řada mladých švédských režisérů. Co v mládí inspirovalo vás?
Tehdy procházel evropský film svým vrcholným obdobím – od konce padesátých let do začátku let sedmdesátých. Zažil jsem všechny ty nové vlny: ruskou, polskou, italskou, francouzskou i tu českou s Jiřím Menzelem, Evaldem Schormem a samozřejmě Milošem Formanem.
Z Anderssonova filmu Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě (2014)
Jako dítě jsem podobně jako ostatní chtěl být nejdříve policistou, hasičem, pak inženýrem, abych mohl vymyslet perpetuum mobile. Potom jsem se ve škole potkal s literaturou, pocházím totiž z dělnické rodiny a moc knih jsme doma neměli. Tak jsem se rozhodl, že nebudu inženýr, ale spisovatel. A když jsem později zhlédl všechny ty skvělé evropské snímky, stal jsem se filmařem. Pamatuju si, že Zloděje kol jsem viděl poprvé asi ve třinácti letech v domě mládeže. Humanismus toho snímku mě už tehdy dojal.
Jak je na tom podle vás evropský film dnes?
Stojí před výzvou znovu promyslet, jak vůbec točit. Připadá mi, jako by se vývoj kinematografie zastavil, nejen v Evropě. Může za to i technický pokrok, natáčet filmy je dnes příliš snadné a lidé k tomu nepřistupují s takovou odpovědností jako dřív. Jen vzácně narazíte na snímky, které dosahují kvality běžné produkce z let šedesátých. Chybí mi v nich ona zvláštní umělecká kvalita, jakou měli třeba Zloději kol, Felliniho A loď pluje nebo Antonioniho Noc. V té je scéna, kdy hrdinka odchází znuděná z večírku, jde sama Milánem, pozoruje banální věci, které se ale právě díky jejímu pohledu stávají zajímavé. Přesně jak to napsal ruský esejista Viktor Šklovskij, běžné věci se prostřednictvím umění mohou stát poutavými. Na to myslím dnešní kinematografie zapomíná.
Vyprávíte pomocí viditelně stylizovaných dlouhých záběrů. Jak jste došel právě k takové formě?
V dělnickém prostředí, které mě formovalo, se, aspoň za mého mládí, oceňoval na prvním místě realismus. Po letech práce u filmu, hlavně v reklamě, jsem ale najednou cítil, že už se realismem zabývat nedokážu, že bych musel s režií přestat. Došlo mi, že abstraktní jazyk toho může říct mnohem více. Opět budu citovat Šklovského, když řeknu, že v umění můžete spatřit svět zřetelněji než v realitě. To mě fascinuje. K realismu se tedy vrátit nechci, připadá mi nudný.
Váš celovečerní debut z roku 1970, Švédská lovestory, inspirovaný Formanovými ranými filmy, byl ale dost realistický a stále je považován za jeden z nejlepších švédských snímků všech dob.
Jo jo, to už jsem slyšel mnohokrát.
Připadá vám zpětně taky nudný?
Ne, ale dnes už jsem někde jinde. Chci svůj náhled na život sdělovat abstraktnějším způsobem, chci, aby byly moje filmy trochu jako kreslené příběhy, které dokážou to pravdivé předat, možná paradoxně, jednodušeji a přímočařeji. O tu jednoduchost mi jde.
Holubem jste zakončil svou trilogii Living. Znamená to, že se novým filmem vydáte zase trochu jinam?
Uberu na bělosti make-upu, chci mít trochu jinou scénu a taky to bude ještě o něco víc komedie. Pořád ale nehodlám hýbat kamerou nebo stříhat, pokud to nebude nezbytně nutné. Scénami natočenými v dlouhých záběrech odkazuji k výtvarnému umění. Když se podíváte na dobrý obraz, dojde vám, kolik se toho dá říct v jedné scéně. Někdy režisér a producent nemají dost peněz, trpělivosti, případně talentu – a tak začnou stříhat film na malé kousky. Já chci myšlenku v celé její bohatosti udržet v jednom záběru.
Roy Andersson s Evropskou filmovou cenou
Budeme na nový film čekat dlouho?
Ne, už jsem začal. Máme i něco natočeno, abychom mohli zažádat o finanční podporu. Bude to o nekonečnosti. Tedy ne o vesmíru a astronautech. Ale o nekonečnosti lidských bytostí. O tom, o čem sníme, s čím se potýkáme, generaci za generací, jak se nám to vyjevuje v románech, filmech a poezii. Mám moc rád peruánského básníka Césara Valleja. Psal verše jako: Milovaný buď, kdo spíš na zádech. Milovaný buď, kdo si skřípneš prsty do dveří. Můj nový film bude o nekonečnosti toho, co život obsahuje. O tom, jak každá generace miluje, jí, nenávidí. A bude reflektovat i to, že teď zrovna žijeme v dost depresivních časech, zvlášť když si vezmeme, jak se dokážeme chovat k druhým. Doufám, že i filmy to mohou pomoci změnit. Akorát abyste divákům dokázala proměnit jejich názory, musíte jim lichotit, bohužel asi hlavně jejich povrchnosti.
Což vy odmítáte…
Ano. Věřím, že časem vyhrajeme i bez toho, abychom se museli zaprodat. Jsem poslední dobou trochu idealistický…