Článek
Jak jste se od politiky dostal k filmu?
Dostal jsem se k němu právě proto, že jsem byl politikem. Film mi vždycky připadal jako vhodné médium, skrze nějž lze mluvit o společnosti a hlavně se zapojit do dění v ní. A bylo jedno, jestli jsem zrovna žil na Haiti, v Kongu, v Evropě nebo v Americe. Když jsem jako mladý černý kluk z Haiti chodil do kina, nikdy jsem tam nenarazil na nic, co by připomínalo můj vlastní příběh. A tak teď bojuju za to, aby vznikaly právě takové příběhy, v nichž se lidé jako já mohou najít.
Zatím jste se věnoval především událostem a osobnostem 20. století. Proč jste se nyní obrátil ještě dál do minulosti, k Marxovi?
Vyrůstal jsem ve světě, kterému jsem rozuměl. Byl přehledný, méně zmatený, nebyl v něm Facebook, Twitter ani chytré telefony. Měl jsem čas na čtení knih, na studium. Dnešní mladí lidé jsou nuceni se orientovat ve světě, který je přeplněný možnostmi, který vypadá jako nikdy nekončící reality show, který se vám snaží namluvit, že úspěch je jen otázkou správného načasování a správných známostí… A já se je ve svém filmu pokouším vrátit zpět k základům, k Marxovi, který nám kdysi ukázal nástroje, jak analyzovat naši společnost. Žijeme v době kapitalismu, víme, kdy začala, nevíme, kdy skončí, ale i díky Marxovi je nám jasné, že můžeme věci, které se nám nelíbí, pojmenovat a změnit.
Takže Marxovy myšlenky jsou podle vás platné i v tom našem zmateném světě?
Pořád platí, že kdo má peníze, má moc. Je to jako matematická rovnice, která se v čase nemění. A byl to Marx, kdo ukázal, že kapitalismus produkuje na jedné straně bohatství, ale vedle toho i chudobu a utrpení. Právě o něj se dnes opíráme, když zkoumáme, kdo a proč volil Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách… Nebo si vezměte finanční krizi roku 2008 – už Marxovy rané texty jako Komunistický manifest ve své kritice kapitalismu trefně popisovaly mechanismy, které nás k ní o 160 let později dovedly.
Jenže Marxův obraz se během 20. století dost proměnil.
Ano, stal se z něj padouch. Unesli ho a vytvořili z něj něco, čím nikdy nebyl. A byl to ten největší filosofický únos v dějinách lidstva.
Do filmu jste zahrnul i debatu, v níž Marx tvrdí, že Rusko rozhodně není vhodnou zemí pro revoluci.
Při psaní této scény jsem takřka doslova vycházel z dobové korespondence ruského literárního kritika Pavla Annenkova. A ano, celá ta debata o Rusku, že jde o rozvojovou zemi, kde revoluce nikdy nemůže proběhnout a kde se bude dařit populistům, je ode mě samozřejmě myšlena jako kritika toho, co se pak stalo v Sovětském svazu. Rusko nebylo na revoluci připraveno. Podle Marxe a Engelse musí kapitalismus dojít na určitou úroveň, aby mohl vyprodukovat vlastní smysluplnou opozici. V Rusku by ty dva nejspíš popravili už v prvních týdnech revoluce – mysleli moc kriticky a svobodně.
Stefan Konarske (vlevo) jako Engels a August Diehl jako Marx ve filmu Mladý Karl Marx
Marx s Engelsem vždycky říkali, že emancipace celé společnosti je možná pouze prostřednictvím emancipace jednotlivce. Neviděli v tom rozpor. Na rozdíl od pozdějších vlád východoevropských zemí či Číny nebo třeba od Pol Pota. To už ale nemělo se skutečným Marxem nic společného.
Proč jste se ve filmu zaměřil na Marxe, jeho ženu Jenny a Engelse v období několika let před revolučním rokem 1848?
Protože tam někde se rodí předpoklady pro vznik dnešní levice. Ustavuje se dělnická třída. Před Marxem byli dělníci považováni doslova za zvěř. Průmyslová revoluce z nich učinila otroky bez jakýchkoliv práv. Engels s Marxem tohle poznali zblízka. Nakonec se rozhodli vstoupit do Ligy spravedlivých, která do té doby fungovala jen jako jakési utopistické sdružení laskavých srdcí usilující o dobro lidstva, a udělat z ní organizaci bojující proti tehdejšímu kapitalistickému systému.
Jste přeci jen známější jako dokumentarista, proč jste se o Marxovi rozhodl natočit hraný film?
Dva roky jsem na Marxovi pracoval jako na směsici dokumentu a hraného snímku, než jsem se rozhodl, že nejlepší bude ho pojmout coby hraný životopis. Jde totiž o takový politický buddy movie, jemuž budou diváci rozumět. Chtěl jsem ukázat tři mladé lidi z 19. století, kteří se střetnou s utrpením a odhodlají se s ním něco udělat. Nejen planě protestovat, ale především si sednout, číst, přemýšlet, snažit se porozumět světu, v němž žijí, a nakonec najít reálnou strategii odporu. Nic se nestane jen tak, samo od sebe, demonstrovat nestačí. Proto třeba hnutí Occupy Wall Street ve finále ničeho nedosáhlo. Chyběli mu zkušení lídři, kteří by byli schopni zanalyzovat celý problém, jeho strukturu, a najít účinný postup, co dělat dál.
Sám jste zmínil, že váš film vypráví o třech mladých lidech. Proč se tedy jmenuje Mladý Karl Marx?
Protože Marx je mezi nimi ten klíčový, on byl tím géniem.
A jak do přátelství obou slavných mužů zapadá Jenny Marxová?
Pocházela z velmi bohaté rodiny, její nevlastní bratr se stal pruským ministrem vnitra, byl to konzervativec. Ale jinak se toho o ní moc neví. O manželkách se totiž tolik nepíše, politika je primárně vnímána jako problém mužů. Když jsme v šedesátých letech dělali revoluci my, ženy nám taky hlavně vařily kafe, i když jsme počítali, že jejich postavení časem změníme – ale až po revoluci.
Nicméně je jasné, že Jenny byla toho všeho pevnou součástí. Nešlo jen o lásku, rozhodla se Marxe následovat, být mu pravou rukou. A byla jí po celý život. Abychom aspoň trochu poznali, jak přemýšlela, museli jsme se vrátit k její korespondenci a najít nejen její milostné dopisy, ale i ty, v nichž naštvaně píše, že chce kapitalistickou společnost svrhnout.
