Radek Štěpánek: Co se to děje v našich řekách? Literární reportáž z cyklu České bolesti

Před chvílí jsem šel kolem přítoku. V jeho ústí jsem vyplašil pár pstruhů, kteří jsou teď asi zrovna v nejdůležitější fázi rozmnožování, přesouvají štěrk a ukrývají do něj své jikry. Opatrně jsem místo přešel, abych trdliště nepošlapal, a pokračoval dál ke klidnějším a hlubším tůním.

Hledám jiné ryby: lipany. Ryby, které má ve znaku Český rybářský svaz a o jejichž chytání na umělou mušku se říká, že je to královská disciplína, vrchol rybářského umění. I kvůli nim jsem o muškaření odmalička snil a chtěl se ho naučit.

Dívám se do průzračné vody v tůni přede mnou a žádnou rybu nevidím. Je to tatáž tůň, kde jsem v roce 2006 lipany poprvé pozoroval zblízka. Tehdy jich tu žilo osm a v jejich čele stál veliký samec s obrovskou hřbetní ploutví, opravdovým královským praporem. Později, když jsem ho chytil, zjistil jsem, že se vyznačuje i tlamkou natrženou v jednom koutku, což byla zřejmě památka na nějaký z předchozích soubojů s rybářem.

Tenkrát jsem ještě lovit s umělou muškou pořádně ani neuměl. Ale stejně jsem nakonec přelstil i vládce tůně. Chytil jsem ho potom ještě jednou o rok později. Jenže od té doby on i celá jeho skupina z tůně zmizeli. A ačkoli se na Blanici jako svou domovskou a nejmilovanější řeku vracím končit sezonu každý rok, najít tu lipany je pořád těžší a těžší – a když už se to povede, přijde mi vlastně líto je chytat.

Když jsem se s lipany poznával, ještě jsem to nemohl tušit, ale právě rok 2006 byla doba, kdy se na Blanici, a také na mnoha dalších našich řekách, které tyto ryby obývají, začala razantně měnit situace.

„Protože právě v těch letech se na Blanici, ale i Volyňce či Vltavě objevili kormoráni,“ říká Tomáš Randák, ředitel Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického při Fakultě rybářství a ochrany vod ve Vodňanech. „Jeden kormorán je schopný spořádat více než půl kilogramu ryb za den. O úživnosti pstruhové Blanice pod Husineckou přehradou víme, že je v ní průměrně šest kilogramů ryb všech velikostí na sto metrů řeky. Znamená to, že desetihlavé hejno kormoránů zvládne za den zlikvidovat generační jedince i třeba ve třistametrovém úseku.“

Tomáš Randák zná v Blanici málem každý kámen a jejímu výzkumu se věnuje dlouhodobě, jeho ústav má navíc na této řece pod Těšovicemi svůj výzkumný revír.

Právě Blanice v obci Strunkovice byla místem, které se ještě na přelomu dvou milénií mohlo chlubit jednou z největších populací lipanů v Česku. Situace se tam ale začala měnit už v roce 1998, kdy v Prachaticích spustili novou čistírnu odpadních vod.

„Předtím, v osmdesátých letech, byl prachatický Živný potok, který je významným přítokem Blanice, vlastně takovou kalnou stokou. Voda se čistila špatně, navíc v Prachaticích fungovala mlékárna a další provozy, které do potoka vypouštěly odpadní vodu. Potok tak byl nevábný, byly v něm různé kaly a koláče bahna. Ale byl to zároveň ohromně bohatý zdroj potravy,“ vysvětluje Randák.

Ze záznamů je patrné, že před spuštěním prachatické čistírny měli na Blanici pod Těšovicemi pstruzi běžně okolo padesáti centimetrů, ale hlavně zde žily tisíce generačních lipanů. Měli totiž dostatek potravy – jakmile se až příliš úživná voda z Živného potoka naředila a obohatila čistou vodu Blanice, vytvořily dohromady prostředí ideální nejen pro ryby, ale především pro jejich potravu.

I to ale vlastně byla anomálie – můžeme jen spekulovat, jak řeka vypadala v době před vznikem velkého průmyslu, Husinecké přehrady a podobně.

Dnes je situace zase jiná. Čistírna v Prachaticích sice organické látky zachytí, takže je voda méně úživná, je ale dál bohatá na látky, s nimiž si čištění zatím dovede poradit jen málo – různá farmaka, čisticí prostředky, pesticidy, zbytky drog (ano, i jejich vlivem na zdejší pstruhy se Randák zabývá) – a na které ryby reagují negativně. Jsou omámené, mění své návyky, mají problémy s rozmnožováním. A mají méně šancí ubránit se predátorům.

Když jsem byl malý, pamatuju si na akci s názvem Lutra lutra, dětskou soutěž ve sbírání nalepovacích kartiček do alb, která měla upozornit na ohrožení vydry říční. Ta byla tehdy na pokraji vyhubení. Kormorána jsem znal jen ze zoologické zahrady. Volavky tenkrát ještě odlétaly zimovat na jih. Svět před dvaceti lety byl jiný, i když voda v Blanici na první pohled teče pořád stejně. Vidět dnes vydru je i při její plachosti snazší než zahlédnout lipana.

„Ten problém spolu souvisí. Vyder je dnes tolik, že jejich ochrana nemá žádné opodstatnění. Většinu roku se soustředí do míst, kde mají hojnost potravy, což jsou produkční rybníky plné kaprů. Když potom tyhle vody zamrznou, vydají se vydry hledat potravu jinam. A většina řek dnes už vlastně nezamrzá. Proto jsou terčem i pro kormorány. A zatímco pstruzi se dokážou před predátory alespoň částečně skrýt v kořenech a podemletých březích, lipani jsou ryby volné vody a takové strategie nevyužívají,“ pokračuje Randák.

Vzpomínám si, jak mi v roce 2014 zavolal hospodář husinecké rybářské organizace Milan Sucharda, abych se zajel podívat přímo do Husince. Byla půlka dubna. Zastavil jsem hned na mostě uprostřed města a díval se dolů do vody. V ní se míhaly temné stíny a narážely do dna. Občas tak prudce, až mělká voda zavířila a prořízla ji fialově žíhaná ploutev. Řeka přímo pod kostelem a nedaleko pomníku zdejšího nejvýznamnějšího rodáka mistra Jana Husa byla trdlištěm, místem, kam se ryby z celého okolí sjížděly rozmnožovat. Byla to úchvatná podívaná, tím spíš, že se odehrávala uprostřed města. Co jiného by mohlo být větší demonstrací nespoutanosti přírody?

„Jenže tenkrát to byla vlastně labutí píseň. Zatímco dříve jsme každoročně z řeky chytali dvě stě lipanů k umělému výtěru, abychom stavy ryb podpořili, když projdeme celý úsek teď, chytneme možná dvě dospělé ryby,“ popisuje Milan Sucharda současný stav.

Co se to tedy s Blanicí – a dalšími podobnými řekami v celém Česku – děje?

Razantním tempem v nich ubývá původních ryb. Nejen lososovitých, ale i dalších, které velkým pstruhům sloužily za potravu. Čistírny zachytí látky, jež dříve úživnost řek zvyšovaly, neumějí ale úplně odfiltrovat různou chemii z lidské produkce, která je pro život ve vodě ohrožující. K tomu se připojují pesticidy, jež jsou plošně používány na našich polích.

Tento chemický koktejl poté mimo jiné významně ovlivňuje hmyzí společenstva. Různé druhy hmyzu a jeho vývojových stadií, která se vyvíjejí ve vodě, představují nejdůležitější složku potravy pstruhů i lipanů. Tím, jak klesá množství vody, protože se mění též způsob, jakým u nás prší, a průtoky se snižují, je tento koktejl navíc pořád koncentrovanější. Mnoho malých potoků vysychá úplně. Silně nepříznivé pro chladnomilné lososovité ryby je i postupné zvyšování teploty vody v důsledku globálního oteplování.

Za dvacet let pak bezprecedentně přibylo predátorů. Ti decimují ryby, které se s tím vším ještě dokázaly vyrovnat. V Česku je navíc přes 300 tisíc sportovních rybářů, a i když na pstruhových vodách loví jen přibližně každý desátý, je to pro už tak zkoušené vody a jejich obyvatele velký tlak.

Existují ale ještě řeky, kde je situace lepší. Jedna z nich není od Blanice daleko – svými lipany je dosud proslulá Horní Vltava. Řeka protékající Národním parkem Šumava je podle Tomáše Randáka jedním z mála míst, kde ještě v roce 2022 existuje stabilní populace lipanů.

„Faktorů, které to způsobují, je mnoho. Řeka teče mimo hustěji osídlené oblasti, častěji zamrzá, takže je proti predátorům odolnější. Navíc není, na rozdíl od jiných řek, členěna jezy a dalšími překážkami. Ryby tak mohou desítky kilometrů migrovat, pokud je k tomu něco donutí. Osobně bych byl pro to, aby tam byl rybolov ještě více omezen a regulován. Ostatně i v revírech národního parku je už rybolov zakázán,“ připomíná Randák.

Horní Vltava je živý a funkční ekosystém. Takových řek je ale u nás dnes málo. Skladbu ryb na většině ostatních revírů ovlivňuje hlavně vysazování, které mají na starost rybářské organizace. Objevují se tam proto primárně ryby cenné pro rybáře a ty, které se snadno a lacino odchovávají. A menších toků si nevšímá nikdo. Chtěl jsem psát o lipanech, ale nejen oni zasluhují pozornost. Důležité je všímat si i těch nejmenších ryb. Právě ony totiž podpírají celkovou stabilitu systému.

Když jsem s rybařením před čtvrtstoletím začínal, slýchal jsem, že nejkrásnější je učit se chytat ryby s ohnutým špendlíkem a nití. Možná to byl už tenkrát jen mýtus, já to však samozřejmě dělal. Chytal jsem okouny, plotičky, ale hlavně hrouzky. Tam, kde jsem se jako rybář zaučoval, ovšem už dnes nikdo takové ryby nechytí.

Hrouzek je nádherná ryba. Má protáhlé vřetenovité tělo a tlamku uzpůsobenou ke sbírání potravy ze dna, kolem ní potom frajerské vousky. I svou barvou připomíná nejvíc malou parmu. Dříve se hrouzkům říkalo řízci a žili v každém potoce včetně úplně nejmenších, co tečou každou vsí. Kam se poděli? Narazit na ně se dnes rovná zázraku. Člověk spíš chytí hotové monstrum, třeba desetikilového kapra, než hrouzka, který je velký jako dlaň.

Podobně zmizely střevle, vranky, mřenky. Slyšeli jste o nich někdy vůbec? Kdysi se jim říkalo grundle, balily se do mouky a pražily na prudkém ohni. Bylo to úplně obyčejné jídlo pro ty nejchudší. Dneska se nám o něm může jenom zdát. Jsme tím bohatší?

Loňský rok patřil řece Bečvě a kauze spojené s její otravou z roku 2020, největší v našich porevolučních dobách. To, že dosud nebyla vyšetřena, ponechám stranou. Neměla by ale zastínit to, co se děje na všech našich řekách bez velkých otrav, obav i pozornosti.

„Blanice před revolucí zažívala nějakou otravu poměrně často. Byla však ve stavu, kdy se s tím i přes úhyny ryb dokázala vždy vyrovnat. Dnes jsou na tom řeky, ale i prostředí obecně mnohem hůř. A nepomáhají tomu ani různé ochrany vybraných druhů, které obvykle sledují jen úzké zájmy. Když se chrání vrcholní predátoři na úkor živočichů, kteří jim slouží za potravu, nemůže to dopadnout dobře. Cílem musí být komplexní ochrana ekosystému, aby byl životaschopný a odolný,“ dodává Tomáš Randák

To, co se děje našim řekám, se navíc odehrává i na loukách a polích, v sadech, křovinách i lesích, byť tam zatím snad pomaleji. Krajina kolem nás chudne, její obyvatelé se nám ztrácejí před očima, chřadnou a společnost na to reaguje vlažně. Mizí hmyz, ptáci, savci, ti nejobyčejnější z obyčejných, ti nejmenší z malých a na první pohled málo zajímaví, na nichž však stojí všechno ostatní. Je snadnější zahlédnout káně než vrabce, bobra než zajíce.

Je to prostě jen proto, že jsme ke všemu, co se netýká přímo nás, lhostejní, že pro oči přestáváme vidět, a nemocná krajina je tak odrazem naší vlastní strádající duše? Pokud ano, musíme se změnami začít u sebe.