Článek
Asi před třemi lety jsem byla na vašem čtení v Berlíně. Říkala jste tam tehdy, že k napsání krátké povídky musíte mít stejně informací jako pro román. A obě formy se podle vás liší jen tím, že psaní románu je o umění vyprávět, kdežto psaní povídky o umění toho co nejvíce zamlčet…
Žasnu, že jsem to už tehdy věděla a mezitím zase zapomněla! Právě totiž pracuji na své šesté knize. Má to být román a píše se mi velmi obtížně. Je pro mě mnohem těžší něco vyprávět než zamlčovat. Snáze se mi tvoří povídky. Ale věnovat se chci obojímu. Pro obojí toho musím hodně vědět o postavách, o nichž vyprávím. Rozdíl je jen v tom, kolik toho musím dostat na papír a kolik si toho smím nechat pro sebe.
Píšete romány právě proto, že je to pro vás větší výzva?
Bojím se, že ano. Není to dobrý důvod, zní to ctižádostivě a ctižádost si s psaním spojovat nechci. Ale něco na tom bude. A pak mám také pocit, že si někdy vyžaduje větší prostor příběh, který chci sdělit. Román mi také pomáhá se dále vyvíjet. Nechtěla jsem jen navázat na svou poslední sbírku Lettipark. Potřebuji změnu a té dosáhnu jen tím, že si uložím námahu spojenou s psaním delšího textu.
Můžete prozradit, o jaký příběh se jedná?
Ne. Určitě existují spisovatelé, tipla bych si, že spíše muži, kteří o rozepsaných knihách umějí sáhodlouze vyprávět. Já to neumím. Trochu je to i tím, že od začátku znám jádro příběhu, vím, jaké je jeho téma a jak k němu přistupuji, ale nevím, kam mě zavede. Jeho konec ještě neznám. Pokud bych o svém příběhu začala mluvit, vloudí se ke mně pochybnosti a bude to pro mě ještě těžší, než už to je.
Ono čím jsem starší, tím méně samozřejmé se mi věci zdají. Jak v životě, tak při psaní. Dříve jsem si prostě řekla, že napíšu knihu, a napsala jsem ji. Dnes se ptám, jestli má ta kniha vůbec vzniknout a o čem má být. Musím si svou tvorbu mnohem více obhajovat sama před sebou i před okolním světem.
Pochybujete o samotném smyslu psaní?
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší hloubit studny nebo sázet stromy. Ale odpovídám si, že dokud lidé čtou, smysl to má. Na tuto otázku je ještě snadná odpověď. Těžší je si ujasnit, do jaké míry se mám při svém psaní zabývat politickými, sociálními či ekologickými problémy světa, tomu, co je kolem nás v nerovnováze. Jak moc to smím pomíjet nebo jen mimochodem zmiňovat? Smějí mé postavy vůbec mluvit třeba pouze o tom, o čem snily minulou noc?
Když píšete povídku, musíte umět čtenáře rychle upoutat a na konci jej zase pustit, aniž by měl po přečtení krátkého textu pocit, že byl ochuzený nebo podvedený. Máte nějaké triky, jak toho docílit?
Nad psacím stolem Raymonda Carvera, který psal jen povídky a kterého velmi obdivuji, visel dlouho papírek, na němž stálo: Don’t write tricky – tedy Nepoužívej při psaní triky. To se mi moc líbilo a dodnes se tím řídím. Na jednu stranu píšu velmi věcně, rozumně a strukturovaně, podle zásad řemesla, které jsem snad ovládla. Také ale používám intuici. Zavřu oči, píšu a skončím, když mám pocit, že má příběh skončit a že už nemusím nic dodávat. Příběh mě sám zastaví a řekne: Už jsme tu!
Judith Hermannová
Jeden můj kamarád se zamlada vydal se svým nejlepším přítelem autem k Baltu. Dlouho jeli jednotvárnou krajinou, až dorazili na kraj borového lesa, za nímž se konečně rýsovalo moře. U lesa z auta vystoupili, přítel si sedl, opřel se o strom a prohlásil, že dál už nechce. Že je spokojený právě tam a že se nehne ani o píď. A taky se nehnul. S mými příběhy je to podobné. Ucítím, když mají skončit, napoví mi jejich postavy. Dlouho je vedu já, ale pokud to jde dobře, v určitou chvíli se to otočí a ony vedou mě. Mým úkolem je to zachytit, zůstat s nimi a poznat, kdy už dovyprávěly svůj příběh a chtějí být znovu samy.
Pamatujete si ještě, kdy a o čem jste napsala svou úplně první povídku?
Mou první skutečnou povídkou byla ta úvodní ze sbírky Letní dům, později. Jmenuje se Červené korále, odehrává se převážně v Petrohradě a v Německu a je to taková pohádka o potřebě vyprávět příběhy. Jako mantra se v ní pořád dokola opakuje věta: Mám v sobě hodně příběhů a chci je vyprávět, abych se z nich vypovídala a mohla jít dál. Sama vnímám vyprávění jako proces, kdy něco necháváme za sebou, opouštíme to a loučíme se s tím. Píšu proto, abych se s určitým tématem vyrovnala, zachytila jej a zároveň se od něj mohla oprostit. I když jsem mu třeba úplně neporozuměla, můžu jít dál. Mé psaní je velmi úzce spjaté s mým vlastním životem. Vyprávím o tom, co se mě dotýká. Jinak to neumím.
Sledujete při svém psaní směrem ke čtenáři nějaký cíl?
Spíše ne. Snažím se na čtenáře vůbec nemyslet. Podnětem k psaní je pro mě vždy něco velmi drobného, situace nebo okamžik, většinou něco, co se stane mezi mnou a někým jiným. Věta, kterou někdo řekne. Věc, kterou udělá. Podobné okamžiky mě zarazí, zaujmou. Vidím, že i zcela jednoduché situace mají dvojité dno a pod povrchem se odehrává něco zcela jiného. Chci psát povídky, v nichž je toto zachyceno. Abych to vyzdvihla, zamyslela se nad tím a třeba to i pochopila. Když píšu, myslím na člověka, kterému za daný okamžik vděčím. Právě jemu příběh vyprávím a zpravidla končím otázkou. Tu jako štafetu předávám čtenáři. Těší mě, když na ni hledá odpověď. Je pěkné, když o mé povídce někdo další přemýšlí.
Ve své poslední povídkové sbírce Lettipark pokrýváte mnoho různorodých témat. Jsou motivy, kterým se schválně vyhýbáte?
Jen obtížně se mi píše o sexualitě, ta se v mých povídkách nevyskytuje vůbec nebo jen v náznacích. Těžké je pro mě psát i o politice, brutalitě a násilí. Doslovné, podrobné popisy se mi vůbec příčí, celkem lhostejno, o jaké téma jde. Můžu jen naznačovat, to umím a dělám ráda.
Váš dosud jediný román Počátek veškeré lásky má násilnou, kriminální zápletku. Vznikal právě proto obtížněji?
Ano, bylo to pro mě složité téma. Nejdříve jsem o stalkingu chtěla napsat povídku, jejímž jádrem měla být eskalace, která přijde na konci románu: boj mezi dvěma muži a vítězství jednoho nad druhým. Opakovaně jsem to zkoušela, látka mi ale pořád unikala, nešlo to. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že příběh potřebuje větší prostor, že zkrátka nevygraduje během pěti stránek. Musela jsem jej prodloužit. Jako bych se pomalu přibližovala k silnému žáru. Šlo mi to ztuha, kvůli délce textu i jeho námětu.
Na vaší webové stránce stojí, že se to podstatné ve vašich příbězích odehrává mezi řádky. Musí se vaši čtenáři umět dívat za kulisy?
Myslím, že se člověk musí poddat mému textu tak, aby slyšel i to, co nezaznělo, a opravdu číst mezi řádky.
Když píšu, stavím domek z karet, podivně křehkou konstrukci. Když pracuji na poslední verzi, jednotlivé karty z domku vytahuji. Pozoruji, jestli zůstane stát. Snažím se karet odebrat co nejvíce. Končím teprve tehdy, když hrozí, že pokud vezmu ještě jednu, celé se to zřítí. Věřím ale, že na místech, z nichž karty zmizely, přece jen něco zůstalo. A když je čtenář pozorný, vycítí to. Krátké povídky je třeba číst pomalu. Ne hltavě a tělesně jako román.
Samozřejmě to všechno do své knihy nemůžu připsat jako návod k použití. Musím to nechat na čtenáři a psát tak dobře, aby na to přišel sám. Ale pokud čte rychle, příliš mnoho mu toho uteče.
V Německu dnes patří k životu spisovatele neodmyslitelně veřejná čtení. Vnímáte je spíš jako povinnost, nebo milá setkání se čtenáři?
Jsou pro mě náročná, ale také hezká. Znamenají, že se můžu setkat se čtenáři a alespoň částečně zjistit, co v nich mé povídky vyvolávají. Jsou protikladem soukromého čtení, při němž je člověk úplně sám, i když sedí v kavárně plné lidí. Mám moc ráda dialog s publikem, baví mě jeho otázky. Bohužel jich ale ubývá. Autorská čtení jsou v Německu poslední dobou vždy moderovaná. Moderátor se otázkám z publika brání a publikum si netroufá, když už mluvil on. Lidé se bojí, že položí hloupou otázku. Je to škoda, protože jejich dotazy bývají mnohem zajímavější a překvapivější než ty od placeného profesionála.
Máte ve sbírce Lettipark oblíbené povídky, které čtete vždy nebo často, nebo si schválně pokaždé vybíráte nějakou jinou?
Některé příběhy čtu velmi často, jiné jen velmi zřídka. A tu úplně poslední povídku, která se jmenuje Matka, jsem si ještě nikdy na čtení nevybrala. Nejspíš proto, že je velmi osobní a pojí se s mou rodinou. Psaní ostatně vždy něco odhaluje – a zároveň schovává. Spisovatelé jsou zvláštním druhem exhibicionistů. Chtějí toho o sobě hodně prozradit, ale současně i přibouchnout dveře.
Ráda ze sbírky předčítám povídku o Neilu Armstrongovi a třeba i hořký příběh o adopci ruského dítěte. Dobře funguje, je to skoro perfektní povídka, je mi ale podivně cizí. Je velmi studená, a ani jednu z hlavních postav nemám moc ráda – tak možná proto se ji nebojím vytáhnout i přímo před lidmi.
Judith Hermannová
Judith Hermannová Lettipark
Judith Hermannová Lettipark Přeložil Petr Štědroň
Větrné mlýny
Judith Hermannová: Lettipark
