Raději mám idealisty než cyniky. Martin Groman napsal knihu o Františku Krieglovi

Ve svém eseji o Krieglovi z roku 1988 píše Václav Havel, že by se měl jednou vyprávět celý příběh tohoto politika a lékaře – aby mladí lidé viděli, že byli i komunisté, kterých si lze vážit. Havel tehdy Kriegla srovnával s papaláši pozdní normalizace, a to srovnání pro ně vyznívalo dost nekompromisně. Nejsem si ale jistý, zda bylo přesné. Kriegla si lze za mnohé vážit. V mnoha jeho postojích a krocích to ale zároveň na nějaké ohromné vážení není, a to zdaleka nejen kvůli únoru 1948 a jeho podílu na vzniku Lidových milic, který se občas zmiňuje.

K těm méně známým patří třeba podíl na volební kampani v roce 1946 v Praze a ve středních Čechách. Byl vlastně volební manažer komunistů a dost jejich povedenému výsledku pomohl. Nebo působil jako předseda ÚV Národní fronty v roce 1968, kde bylo viditelné, že sice podporoval reformu KSČ, ale vznik, povolení nebo etablování jiných politických sil už byly mimo jeho perspektivu. Byla to jednak otázka politické reality, kterou respektoval, ale i otázka jeho vlastního vidění věci. Skutečnou politickou soutěž připustit nehodlal.

Ano, v sedmdesátých letech reflektoval osmašedesátý pravdivě, hluboce a systematicky. Řešil, kde se stala chyba, proč to tak dopadlo a jestli to nemohlo dopadnout jinak. A při tom musel nazřít i konkrétní viny režimu. Obětem padesátých let se dokázal omluvit nejen plošně, ve stylu „byla to chyba“, ale i tváří v tvář. Víme třeba, že před karmelitkou Annou Magdalenou Schwarzovou, vězněnou v padesátých letech, poklekl a prosil o odpuštění. Jak sama řekla, to se nedalo odmítnout, když byl tohohle schopen.

Těžko. Jeho život je jedno velké drama. Mládí v Haliči na konci první světové války, odchod do Prahy, španělská občanská válka, druhá světová válka na frontách v Číně, Indii a Barmě, únor 1948, politické procesy, kubánská revoluce na počátku šedesátých let, reforma komunismu u nás uzavřená okupací a únosem do Moskvy, vyhození ze strany, disent, Charta 77… Málokdo byl ve 20. století u tolika zásadních momentů.

S redaktorem knížky Viktorem Bezdíčkem jsme si říkali, že druhá půlka Krieglova života se hodně odehrávala na schůzích. To jako drama nezní. Když o vás ale v padesátých letech jednají jako o trockistovi a diktátorovi, tak to drama je. Stejně jako když na vás v letech sedmdesátých donášejí StB nejbližší přátelé a vy to nevíte.

Před Castrem nebylo kubánské zdravotnictví nijak rozvinuté a navíc po komunistickém převratu odešly dvě třetiny tamních lékařů do Spojených států. Takže Kriegel coby poradce z druhého konce světa v letech 1961 až 1963 zakládá místní lékařské vzdělávání, zavádí očkování, ustavuje odborná periodika, rozjíždí fungování ministerstva. Vybudoval tamní zdravotnictví od základu dle tehdejších východoevropských standardů, které značně převyšovaly realitu Latinské Ameriky. Ještě v devadesátých letech byli na Kubě britští experti a divili se, jak funkční zdravotnictví tam mají.

Během tří let v jeho případě opsal svůj obvyklý kruh – od okouzlení k realismu. Když přijíždí na Kubu, vidí naději na konečně pořádnou socialistickou revoluci a Castra uznává jako lídra, obdivuje jeho nasazení. Když z Kuby odjíždí, má deníky plné poznámek o krachu ekonomiky, budování kultu osobnosti, o Castrovi jako člověku závislém na drogách.

V devadesátých letech se u nás občas objevovalo, že se Kriegel s Castrem dobře znal, že byli přátelé. To je nesmysl, viděli se za ty tři roky dvakrát.

Blíž měl k Che Guevarovi, oba byli ostatně lékaři. Ale ani tady nelze mluvit o přátelství. Vzájemná setkání probíhala spíše z náplně funkce a někdy byla úplně mimoběžná, každý mluvil o tom svém.

Už na prvním setkání v lednu 1961 se Kriegel snažil Guevarovi vysvětlit, co je třeba udělat s kubánským zdravotnictvím. Ten se ale místo toho zajímal, co si Kriegel myslí o riziku americké invaze…

Takhle o něm mluvila komunistická propaganda v sedmdesátých letech. Jeho povaha ale nebyla dobrodružná vůbec. To, jak se do těch situací dostával a jaký k nim měl poměr, myslím nejlépe vystihuje jeho odchod do španělské občanské války na sklonku třicátých let. On tam nejde s romantickými představami, nejde hledat velkou pravdu nebo ideál. Jde pomáhat jako lékař na frontu, protože věří, že se ve Španělsku bojuje o demokracii v Evropě a proti nacismu. To není nijak dobrodružný postoj. Výsledek ale dobrodružný byl.

Začínal jako internista, ale už dva roky po promoci odešel do Španělska a k běžné lékařské praxi se vrátil vlastně až v roce 1952, poté co se na čas ocitl mimo politiku. Měl logicky obrovské zkušenosti z traumatologie, frontové medicíny, zabýval se transfuzní problematikou. V padesátých letech se zaměřil na revmatologii.

Medicína a politika u něj de facto splývaly – v obojím viděl praktický prostředek k tomu, jak pomáhat konkrétním lidem. Myslím, že to je jeden ze základní klíčů k jeho příběhu.

Stihl jsem ji ještě poznat osobně. Dělala dost pro to, aby zůstala v pozadí. Což je u žen „velkých“ mužů v této generaci poměrně časté. Takže o Rivě se toho zjistí o dost méně než o Krieglovi. Po válce pracovala v aparátu strany, na krajském výboru v Praze, starala se o stranické vzdělávání – tam toho moc zajímavého nebude. Samozřejmě její válečný příběh je jiné kafe. Byla o poznání tvrdší než Kriegel, a že on nebyl zrovna mastek.

Například po válce nosila zásadně krátké nebo tříčtvrteční rukávy, aby bylo vidět číslo z koncentráku. Když pak byli v sedmdesátých letech pod dozorem režimu, ukazovala ho i esenbákům, aby věděli, koho hlídají. S takto nastaveným člověkem, který přečkal mnohé a dost za to obětoval, bylo těžké pořízení.

Dá se to říct. Vždy ale zdůrazňuju, že to není ojedinělý moment. Když Kriegel něčemu uvěřil, postavil se za to celou osobností. A nebyl pak s to ustoupit pragmaticky nebo účelově, když se ukázalo, že se k vytčenému cíli nejde aktuálně dopracovat.

Pražské jaro je typický příklad. Kriegel nebyl největší reformista ze všech, byl velmi střízlivý v posuzování možného a varoval před unáhleným vývojem. Říkal, že je to, jako když se v kotli přehřeje pára; musí se pomalu upouštět, jinak to bouchne – a na to Moskva čeká. Přesně to se pak stalo, pára utekla moc rychle a nešlo couvnout. Nebyl z vývoje pražského jara nadšený, obával se úpadku strany a jejího vlivu.

Když ale došlo na okupaci, postavil se za pražské jaro plně a trval i v Kremlu na tom, že pokud máme přijmout nějakou mezinárodní dohodu, která se dotkne osudu státu, musí to být skutečně dohoda, ne diktát, navíc z československé strany podepsaný skupinkou politiků bez elementárního oprávnění takový krok učinit. Zachoval si integritu reformního komunisty, nezahodil své přesvědčení ani proti okupační realitě.

Ano, se samotnou KSČ se ale rozešel, na její proměnu už nevěřil. Dokonce nevěřil ani v možnost reformy jinde ve východním bloku. Měl ho za prohnilý a výsledek desítek let budování reálného socialismu označoval jako bankrot. Přesto byl přesvědčený, že socialismus spojený s demokracií je jediná cesta pro budoucnost. Naději v sedmdesátých letech viděl třeba v eurokomunismu. V marginálních komunistických stranách západní Evropy, které se snažily dostat k moci nikoli revolucí, ale parlamentní cestou a de facto měly program blízký sociální demokracii.

Jak správně konstatuje Havel, Kriegel socialistou byl a zůstal až do konce, ale socialismus mu byl především synonymem pro lepší svět. Kriegel skutečně nebyl nijak zapálený nebo kovaný ideolog. Mnohem více v něm rezonovaly pojmy jako pravda, spravedlnost – a hlavně důstojnost. O tu mu šlo celoživotně. O důstojný život pro lidi. Tady narážíme na prvotní motivaci, která ho k socialismu dovedla: na sociální nejistotu a vyloučení, které zažíval v mládí.

Těžko říct, ale nejspíš by nepatřil mezi nostalgiky vracející se k pražskému jaru, mezi lidi jako Čestmír Císař nebo Alexander Dubček. On se k nim vlastně moc nehlásil už od doby, kdy pražské jaro svými činy na podzim 1968 a v roce 1969 sami pohřbili. Otevřeně jim to tehdy vytknul.

Spíše mi potvrdil s věkem narůstající skepsi. Krieglova zápalu pro jednu ideu už bych schopen nebyl a mám za to, že je to dobře. Ale zároveň mě jeho příběh utvrdil v přesvědčení, že bychom měli mít víc pochopení a snad někdy i obdivu k idealistům. Oni sice nakonec shoří jako papír, ať jsou jakkoli vzdělaní, schopní, zkušení, nebo odvážní, ale mají odvahu svůj ideál hájit a něco tím změnit. Je to lepší než vypočítavě obdivovat cyniky, kteří žádný ideál nepotřebují, protože by jim jen zbytečně hatil cestu na vrchol.