R.U.R. s pandemií za zády. Alena Wagnerová ke sto letům od premiéry slavné Čapkovy hry

Skromně vystupující autor se špatně uvázanou kravatou byl už ale v té chvíli na cestě k mezinárodnímu věhlasu. Jeho „kolektivní drama“ R.U.R. (zkratka z Rossumovi univerzální roboti), které mělo v Národním divadle v Praze premiéru 25. ledna 1921, mezitím začalo dobývat divadelní scény po celé Evropě.

Ještě v roce pražské premiéry uvedlo R.U.R. městské divadlo v Cáchách. Na tomto rychlém úspěchu nestandardní hry měl jistě svůj podíl i překladatel Otto Pick, stejně jako Max Brod, neúnavný propagátor české kultury v německém jazykovém prostoru. A zatímco Čapek přijímal v Praze potlesk publika za Věc Makropulos, mělo R.U.R. premiéru v newyorském Guild Theatre a o půl roku později bylo uvedeno také v Berlíně a Londýně. V roce 1928 pak už byla hra přeložena do třiceti jazyků a české slovo robot, odvozené od slova robota (nápad Josefa Čapka), přešlo do většiny světových jazyků jako označení pro umělého člověka.

Představou umělého člověka se lidé zabývali už staletí předtím. Jednou z těchto vybájených kreatur různého ustrojení byl i pražský Golem. Kolem roku 1580 jej měl s několika pomocníky z hlíny uplácat a zaklínající kabalistickou formulí oživit rabi Löw. Živ zůstal Golem několik staletí ve strašidelných příbězích z židovského města, až s největší pravděpodobností rozehrál i fantazii Karla Čapka.

Rychlý rozvoj moderní techniky ale dal na začátku 20. století starému tématu novou aktualitu a dimenzi. Byl to hlavně taylorismus se svým rozložením pracovních postupů na jednotlivé operace a úkony, jenž zásadně změnil vztah mezi člověkem a strojem. Člověk už neovládal stroj, stal se jeho přívěškem a určité úkony jen tupě prováděl podle strojem daného rytmu. Tímto technickým pokrokem se práce v továrně sice stala produktivnější, avšak ztratila kreativní charakter. Myslícího člověka už nepotřebovala.

„Tvořivý člověk,“ napsal sám americký inženýr F. W. Taylor, „je naprosto nevhodný ke zcela zmechanizovanému, stále se opakujícímu, únavně stejnému úkonu. Dělník, jenž se k té to práci nejlépe hodí, je zcela neschopen pochopit teoretickou stránku této práce.“

Taylorovu představu o dělníkovi, který má fungovat pouze jako mechanická součást výrobního stroje, si bratři Čapkové vzali na paškál již v roce 1908 prostřednictvím ironické, rozverné causerie Systém, která se ukázala být předstupněm R.U.R.

O naplnění a zároveň reformu Taylorových cílů se v Systému pokouší americký podnikatel Ripraton: „Dělník se musí stát strojem, prostě a jednoduše se jen točit. Každá myšlenka je porušením kázně… Celý taylorismus je soustavný omyl, neboť přehlíží otázku duše. Dělníkova duše není pouhý stroj; proto se musí odstranit.“

A tak Ripraton zaměstnává jen lidi, kteří prokážou, že nemyslí, necítí, nic nechtějí a nemají ani ponětí o poezii či politice. Ale především nemají žádný citový život.

Ripratonovi dělníci bydlí v kasárnách, a protože žena by se svými city byla pro celý systém nebezpečím, smějí své sexuální potřeby ukájet jen občas a v naprosté tmě, aby jejich uspokojení proběhlo bez jakéhokoliv estetického vzrušení. A právě to vede ke katastrofě. Když se stane, že v cele jednoho dělníka při kopulaci omylem svítí světlo, vzbudí v něm pohled na půvab ženy, jež k němu byla připuštěna, smysl pro krásu a vyšší určení člověka. Příští den se dokonce rozezpívá.

Jeho příkladu následují i ostatní dělníci, začnou uspokojovat své sexuální potřeby ve světle svíček, vést lidský život, vyžadovat kratší pracovní dobu, založí odbory a vyvolají stávku. Nakonec zapálí továrnu, která je zbavila důstojnosti, a zavraždí Ripratonovu ženu i děti.

Když ale lehkým perem napsaný příběh vyšel v roce 1918 ve sbírce raných textů bratrů Čapkových Krakonošova zahrada, nebyl už svět moderní techniky tématem pro ironii a výsměch. Světová válka v otřesném měřítku ukázala její odvrácenou tvář a ničivou moc; ohrožení, kterým byla pro člověka a jeho existenci na planetě Zemi.

Pro Karla Čapka byla katastrofa první světové války základním životním prožitkem a vybídla ho k přemýšlení o budoucnosti: Ovládne člověk techniku, nebo ona jej? A tato jasně a zřetelně formulovaná otázka po místě člověka v moderní civilizaci se ve své mnohovýznamovosti stala tím podstatným důvodem pro nečekaný mezinárodní úspěch hry R.U.R. od českého autora, do té doby za hranicemi zcela neznámého.

Ale neklademe si my dnes, sto let po Karlu Čapkovi, v podstatě tutéž otázku? Nebude člověka jeho zvídavost a technokratický rozum hnát stále dál a dál, až se jeho pánem stane umělá inteligence a o budoucnosti každého z nás bude rozhodovat algoritmus?

Současní Ripratonové už vědí, jak mohou podle svých potřeb genovými nůžkami upravovat DNA rostlin i zvířat. Je jenom otázkou času, kdy ve velkém dojde také na lidská embrya. A naši svéprávnost začíná jako temný mrak ohrožovat digitálními koncerny shromážděný kapitál dat o každém z nás s možností řídit člověka tím směrem, jak si to přeje politická nebo hospodářská moc.

Jestliže Ripraton chtěl člověka jen přizpůsobit stroji, pak v R.U.R. měl geniální filosof a vědec Rossum v úmyslu vytvořením umělého člověka z biologické masy sesadit Boha a ukázat, že člověk dokáže totéž co on. Jeho synovce, mladého Rossuma, ale nějaká metafyzika nebo sesazení Boha nezajímaly. Šlo mu o obchod. V těstu podobné hmotě, kterou vytvořil jeho strýc, spatřil šanci pro průmyslové využití v podobě produkce humanoidních robotů, vybavených vynikající pamětí, ale bez schopnosti myslet a cítit bolest. A na Rossumově osamělém ostrově, ne nepodobném Silicon Valley, začali roboty nejprve dělníci a později sami roboti vyrábět.

Řediteli podniku Harrymu Dominovi a jeho kolegům z vedení ale jde o něco jiného než o vydělávání peněz. Roboti mají lidstvo zbavit dehonestující dřiny a bídy, naplnit svět hojností zboží: „Člověk bude dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.“

Snaží se o tom přesvědčit i Helenu Gloryovou, která navštívila ostrov coby vyslankyně Ligy humanity, aby zde protestovala proti zotročování umělých lidí. A v jejich vzájemném hovoru, v němž Helena na počátku považuje i Dominovy kolegy za roboty, jsou rozehrány všechny aspekty technokratické vize robotizace světa, ve kterém už nebude třeba lidské práce. Člověka nicméně naplnění této vize neosvobodí, jen ho promění v poživačného konzumenta. Helenu však nakonec Domin přesvědčí svým nadšením – a ona se stane jeho ženou.

Na ostrov s ní však přišel nový element: soucit. Heleně je nemyslících a necítících robotů líto a požádá doktora Galla, který na zdokonalování jejich fyziologie pracuje, aby jim dodal i schopnost myslet a cítit. Chce pro ně udělat něco dobrého, tak jako Domin pro lidi.

Jenže její dobrá vůle se obrátí v opak. Jako se na určitém stupni vývoje technika vždycky stane něčím víc než člověk, tak se i zdokonalení roboti najednou cítí být nadřazeni lidem a vyhlásí jim válku, začnou dobývat jednu zemi za druhou a stejně jako kdysi Ripratonovi dělníci vraždit.

Obleženi ve svém domě bilancují zatím členové vedení továrny tváří v tvář smrti svůj život a práci – a najednou se v nich probudí touha po jiném, jednoduchém bytí s rodinou a dětmi a cítí v sobě tolik lásky k životu jako dosud nikdy.

Ale nebyl by to Čapek, kdyby divákovi nenabídl východisko. Stavitel Alquist, jediný, koho roboti nezabili, se stane svědkem lásky vznikající mezi dvěma mladými roboty – Primusem a Helenou. A láskou se z robotů stávají lidé. Alquist je coby nové lidské pokolení propouští do světa, a oni tak naplňují Čapkovu víru, že jen láska může zachránit svět a zaručuje věčnost života. V Platónově Symposiu si k tomu ještě můžeme přečíst, že láska je touhou po trvalém dobru. Ale můžeme tomu věřit i dnes? Není pro nás R.U.R. již jen hrou o selhání techniky?

Karel Čapek by s námi souhlasil i v tom. Už v roce 1929 napsal: „Učinili jsme měřítkem lidského řádu stroje, nikoli lidi; ale za to nemohou stroje, za to můžeme my. Tím nemluvím proti strojům z mosazi a železa; ani ve snu by mne nenapadlo tvrdit, že by nám bylo lépe bez nich… Ale věc vypadá docela jinak, tážeme-li se, pokračuje-li organizace a dokonalost lidí stejně bezpečně jako organizace a dokonalost strojů; nebo investujeme-li do úpravy lidských věcí stejně mnoho imaginace a důmyslu jako do mechanických vymožeností; řekl bych dokonce, investujeme-li do lidských věcí stejně mnoho zájmu.“

Neukazuje nám právě v posledních měsících hranice naší technické civilizace docela nepatrný virus? Ale Čapek by nám možná i dnes mohl dát tu správnou radu, že vědět neznamená také odsoudit. Mezi dobrem a zlem se pro něj otevíral prostor, v němž se člověk od počátku světa pohybuje: jednou blíž dobru, jednou zlu. A v tomto prostoru se pohybujeme dnes i my.