Článek
Marxovu větu o dvojím opakování dějin, která se jako každá metafora častým používáním proměnila ve floskuli, je ale právě dnes důležité číst v celém kontextu spisku Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, kde se otřelý citát objevuje.
„Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra,“ vysvětluje sugestivně Marx, jako by interpretoval Putinovo počínání ve vztahu ke světu a k Ukrajině.
Vychází nový Salon: Spisovatel David Zábranský o covidu i klimatické krizi
Ruský prezident se, podobně jako mnoho dalších lidí nostalgicky vzpomínajících na „velké dějiny“, topí v historizujícím resentimentu, který zamlžuje mozek a brání změně, posunu dál, přesně jak to v pozapomenutém Osmnáctém brumairu zachycuje Marx.
„A právě tehdy, kdy se zdá, že lidé jsou plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin,“ píše německý myslitel v roce 1852.
Přesnější interpretaci Putinova návratu k vlastním imperiálním dějinám bychom těžko hledali. Současné vedení Ruska umí využívat postmoderní teorii ztrácejících se identit a prokluzování významu mezi označujícím a označovaným – a přitom přemýšlí v historických kategoriích Velké Rusi, které je shůry dáno vznášet nároky na vlastnictví území a nadvládu nad ostatními.
Putin se navléká do starého resentimentu z poloviny minulého století, protože není s to pochopit, že období „velkých dějin“ skončilo a že svět se musí rozvíjet v nové, postdějinné epoše, v níž smysl a směřování života nejsou určovány ideologiemi imperiálních mocností a jejich pošetilých hlav, nýbrž existenciální nutností.
Putinovo ukrajinské retro teď vstupuje do fáze tragédie, umírají lidé na obou stranách. Ruský prezident vrací svět do minulosti, z níž pomalu začínal vyrůstat. Hledání nového paradigmatu, jež by pracovalo s riziky pozdní doby, má další vážnou překážku: maškarní přehlídku milovníků starých dějin, toužících žít v kostýmech a kulisách minulé slávy, která jim dělala tak dobře. Ven z tohoto panoptika vede jediná cesta: nezapomínat na dějiny a myslet je, to ano – ale nechtít v nich opět žít, jakkoli tyran v nich znovu musí padnout.