Putin a toxická maskulinita. Rozhovor s politoložkou Mílou O’Sullivan

Mezinárodní i domácí reakce v drtivé většině podtrhují tradiční obraz války, kdy muži velí, vyjednávají a válčí – a pasivní ženy v „bezpečí“ plní svou pečovatelskou roli. To ale neodpovídá realitě a brání nám to pochopit, jak moc je válka genderovaná. V důsledku se pak přehlížejí ženské hlasy a ženám se upírá účast ve vyjednávání a rozhodování.

Velmi často zaznívá to, že mír bude, až Ukrajina zvítězí. Jde jim o jejich životy, svobodu, existenci, o to, aby Ukrajina nezmizela z mapy. Tento narativ byl přítomný už během osmiletého konfliktu na východě země. Velmi vypovídající jsou potom reakce ukrajinských feministek, které oponují mírovým výzvám feministek západních, a naopak vyzývají k vojenskému odporu jako jediné možnosti, jak se postavit ruské agresi. Což vysvětluje i to obrovské odhodlání.

Ženy jsou nepřetržitě zapojeny v přední linii války coby zdravotnice, novinářky nebo dobrovolnice. Občanská společnost a úřady přesměrovaly svou činnost, a statisíce žen tak dnem i nocí distribuují pomoc, pomáhají evakuovaným a těm nejvíce ohroženým a znevýhodněným. Je pozitivní, že to ve svých výrocích nezřídka reflektuje i ukrajinský prezident Zelenskyj.

Nesmírně důležité jsou také aktivity žen směrem do zahraničí – vidíme online fundraising na neprůstřelné vesty, výzvy političek a aktivistek k tlaku na Rusko, nebo aby se začalo řešit sexuální násilí související s válkou.

Sexuální násilí související s konfliktem se objevuje už od roku 2014 na východě země a týká se žen a dívek, ale i mužů a chlapců. Stejně tak se v důsledku tohoto konfliktu i pandemie koronaviru dramaticky rozšířilo genderově podmíněné násilí: setkává se s ním až 75 procent Ukrajinek. Sexuální násilí ale bylo dlouho ponecháváno bez trestu, protože to ukrajinská vláda neuměla řešit, neměla legislativu, nesbírala systematicky data a zaspali v tom i její zahraniční partneři jako poradní mise EU.

Ač OSN a mezinárodní právo už dávno uznaly sexuální násilí související s konfliktem jako válečný zločin a zločin proti lidskosti, v realitě války na Ukrajině se tato podpora rozpadá. Ruští vojáci se stejně jako v minulých konfliktech dopouštějí systematického sexuálního násilí na ženách i dětech. Ukrajinské úřady a feministky se snaží tyto zločiny dokumentovat, aby mohly být použity při soudních stíháních a přeživším se dostalo spravedlnosti. První obžaloby už byly vzneseny.

Při této zmínce se mi vybavuje komentář jedné generálky z NATO, která mi popisovala hyperfemininitu ukrajinských žen, a jak se občas zdá být v rozporu s emancipačními snahami.

Obecně je na Ukrajině snaha armádu ženami „zkrášlit“, a podpořit tím v době konfliktu její důležitost pro celou společnost. Je to vidět i na působivých fotkách vojaček v kampani Neviditelný batalion, která pomohla otevřít ukrajinskou armádu ženám. Zároveň teď silně zaznívá oslava armády a heroizace mužů i žen.

Příklad bot na podpatku současně ukazuje, že ženy armádu nemění, ale přizpůsobují se jejímu maskulinnímu nastavení, přičemž se po nich zároveň žádá, aby zůstaly ženami. Dalším příkladem tohoto střetu identit je video zveřejněné na Mezinárodní den žen, kde šest ukrajinských bojovnic nejdříve odkáže ke své mateřské roli a poté vzkazuje Rusku, že „na každém centimetru ukrajinské země nepřítele zničí a za každé dítě, ženu a starce a rozbité domy je zastřelí jako vzteklé psy“.

Reformy probíhaly v době pokračujícího konfliktu na východě země, tedy v době, kdy velkou část rozpočtu spolkla armáda. Naopak škrty probíhaly v tradičně feminizovaných oborech a sociální oblasti, které jsou pro mužské vlády méně podstatné. S posilováním výdajů na obranu ostatně lze podobná opatření očekávat i u nás.

Navíc současná invaze začala hned po dvou letech pandemie, která prohloubila nerovnosti a dopadla disproporčně na ženy celosvětově, Ukrajinu nevyjímaje. Dál se tak prohlubují existující strukturální nerovnosti a už teď první posouzení dopadů ukazují, že ženy ztrácejí živobytí a příjem. Samozřejmě ale také vidíme ženy jako důležité aktérky a je klíčové, aby tento emancipační trend pokračoval a ženy byly součástí míru.

Důraz na genderovou rovnost je určitě nedílnou součástí identity nové Ukrajiny – už od majdanu vidíme jasné emancipační tendence s podporou západních zemí a institucí. Mezinárodní organizace mají vliv i finance a jejich role v řešení korupce, prosazování reforem a genderových témat je na Ukrajině stěžejní. To mi potvrdily samy ukrajinské feministky.

Zastoupení žen v politice postupně roste, od nástupu prezidenta Zelenského se zvýšil podíl žen v parlamentu nad dvacet procent. Z mých výzkumů na Ukrajině nicméně vyplynulo, že ženy, které se do parlamentu dostanou, mají obvykle vyšší společenský status a ne vždy zastupují zájmy méně privilegovaných skupin jako starších žen nebo menšin. Je tu ale hodně zajímavých žen ve vedení významných institucí, kde působí jako takzvané agentky změny a úzce spolupracují se zahraničím i s občanskou společností.

Agendu WPS na Ukrajině aktivně prosazují NATO, Kanada nebo Švédsko skrze feministickou zahraniční politiku, a to především v bezpečnostním sektoru, kde se podařilo zvýšit počet žen nebo školit policii v řešení domácího násilí. Od začátku války ale tahle aktivita utichla a téměř vše se přepnulo do režimu „tvrdé“ bezpečnosti. Přitom právě teď je urgentně potřeba zaměřit se na aktérství žen i jejich ochranu před násilím a nevyčleňovat je z rozhodování.

Podle mě je reakce nedostatečná. Zatímco probíhá opatrné monitorování ze strany OBSE a OSN, Rusko páchá brutální agresi a zločiny proti lidskosti včetně těch genderově podmíněných. Ani na unijní půdě není bezpečí, protože tu na Ukrajinky čekají gangy obchodníků s lidmi. Přitom už na začátku února varovaly ženské organizace, že je potřeba se v tomto směru zaměřit na západní hranice Ukrajiny, kudy dnes vede hlavní uprchlická trasa.

Antifeminismus je úzce propojený s Putinovým autoritářstvím i jeho geopolitickými cíli. Z jeho proslovu těsně před invazí lze vyčíst, že se snaží vytvořit tradiční ruský svět jako protiklad Západu, jehož hodnoty považuje za nemorální. Emancipační tendence na Ukrajině jsou tak pro něj hrozbou.

Ruská agrese je projevem Putinovy toxické maskulinity, která ho drží u moci a vtiskla se i do fungování ruského státu. Promítá se teď též do úmyslných útoků na civilní cíle včetně těch spojených tradičně se ženami, jako jsou obytné domy, školky nebo porodnice, i do vraždění civilistů a systematického sexuálního násilí, které mají genocidní rysy. Ukazuje se, jak nebezpečná toxická maskulinita je a kam až může zajít.

To by mělo být varováním i pro některé zdejší politiky a zájmové skupiny pod vlivem nadnárodního antigenderového hnutí, které je mimo jiné financováno ruskými oligarchy a ovlivňováno ruskými dezinformačními operacemi.

Věřím, že na Ukrajině bude pokračovat emancipační trend a prozápadní směřování. Dopady války na společnost jsou obrovské a genderově specifické a už teď je třeba o nich mluvit a připravovat obnovu země po válce i ze strany Česka a EU.

Z feministického pohledu oficiální složení zbraní neznamená konec násilí, ale naopak nárůst násilí genderově podmíněného: projevují se psychická traumata i socioekonomické nejistoty. Tady je opět nutné apelovat na zviditelnění a zahrnutí ženských hlasů, podporu lokálního i mezinárodního aktivismu se znalostí situace na místě, ale také na vymezení se vůči antifeministické politice. Důležité je též řešit genderové dopady války tady u nás a ptát se, co můžeme udělat lépe například v migrační politice, regulaci sexuální práce nebo oblasti dezinformací.