Psát, o čem se nemluví. Nad očekávaným prozaickým debutem Marka Torčíka

Připravil nám alarmující čtení o dětství plném šikany, domácího násilí a života v chudobě – a jen tak mimoděk připomíná, že součástí toho příběhu jsme my všichni. Morálních soudů se však nedopouští.

Jak název knihy napovídá, je to právě lidská paměť, či spíše její dekonstrukce, co stojí v centru Torčíkova románu. Vzpomínky jsou tu vypravěčem, interpretační rovinou, zakřivením čočky, které určuje, jak budeme vnímat realitu, i způsob, jakým ji budeme vyprávět.

Torčík každou vzpomínku zkoumá do hlubiny jednotlivých pixelů, dává si však dobrý pozor, aby se mu pro detail neztratil celek. Dívá se upřeně, snad právě proto, aby porozuměl tomu, o čem sám píše. Ačkoli vypráví o věcech, o kterých se těžko mluví nahlas, v jeho textu není ani stopy po skandalizaci, sebelítosti nebo obviňování.

Text jako by zkoumal vzdálenost člověka od jeho paměti. Pokud jsou vzpomínky tím, co formuje naši budoucnost, pak hledání příčiny a následku či „skutečného viníka“ stojícího za naším utrpením pozbývá smyslu; viníkem jsme my sami a naše neschopnost zapomenout.

Podobně krutě Torčík zachází se svým hlavním hrdinou. I když autor „vypráví“ v druhé osobě o zlovolnosti patriarchátu v podobě každodenní misogynie, homofobie, rasismu, sexualizovaného násilí, domácího násilí a šikany, tím posledním viníkem se zdá být právě hrdina sám, respektive jeho neschopnost uniknout pasti vzpomínek.

Snahou o pochopení své paměti jako by se snažil vystavět opěrné body vlastnímu odpuštění. Na pozadí textu plného explicitně fyzického, emocionálního i symbolického násilí neodtéká krev, ale úleva.

„Máma nemluví proto, aby ji někdo poslouchal, chce to dostat ze sebe,“ popisuje Torčík monolog hrdinovy matky, jež se s prožitými traumaty svěřuje kamarádce nad sklenkou vína, a zdá se, že právě tahle věta vysvětluje i formu, kterou autor románu zvolil. Vyprávění v druhé osobě působí naléhavě, jako by apelovalo na naši schopnost obléknout hrdinovo zakrvácené tričko nebo skrývat pořezané zápěstí před babiččinýma zvědavýma očima.

Snaha přenést čtenářstvo do kontextu, který je blízký většině české populace, ale česká literatura ho prakticky nezná, se nezdá jako špatný nápad, i když naléhavost může – alespoň ze začátku – působit rušivě.

Jenže pak, přesně v polovině knihy, jednou nenápadnou větou vypravěč osloví čtenáře přímo – a Torčík tím intimitu vyprávění zřetelně prohloubí. Najednou je jasné, že nechce někoho o něčem přesvědčit, prostě se nám svěřuje, jako by mluvil s blízkým člověkem.

Ze slov, která ke svému vyprávění zvolil, není obtížné poznat, že je Torčík schopným básníkem. Jeho věty jsou vzdušné, hladké, slova o sebe nezakopávají, používá důvtipné metafory, které ale nezapomínají na svou funkci; nestrhávají na sebe pozornost, a tak skutečně pomáhají lépe pochopit prožívání a chování postav, jež často neodpovídá tomu, co bychom čekali.

„Když k vám v pololetí ve čtvrté třídě přišel Marián, ostatní o tebe alespoň na chvíli ztratili zájem. Stal ses prázdným místem v lavici. Marián pro ně představoval všechno, co dřív ty, a ještě něco víc. Nikdo ho neměl rád, dokonce ani učitelky nedokázaly překousnout Roma ve své třídě, navíc někoho, kdo vypadal jako on. Začal to schytávat místo tebe a ty jsi neviděl důvod, proč na tom cokoliv měnit,“ píše autor a mrazivě přesně popisuje internalizovanou vinu obětí šikany za to, že nejsou schopné pachatele zastavit ve chvíli, kdy se jejich zájem stočí na někoho jiného.

Oběti v Torčíkově knize ale nejsou bezmocné ani pasivní a násilníci nejsou bezcitnými stvůrami; i oni jsou mnohem spíše oběťmi, které se snaží získat aspoň trochu kontroly nad vlastním životem zatíženým přesgeneračními traumaty i sociálními problémy.

Román tak vyznívá zejména jako kritika porevolučního patriarchálního kapitalismu, který pro vlastní antikomunismus a ošklíbání se nad čímkoli sociálním uvrhl statisíce, miliony lidí do trvalé existenční nejistoty.

Étos porevoluční svobody jako by celou společnost kolektivně omámil a otevřel cestu rozpadu sociálního systému, který se přímo dotýká hrdinovy matky. Ta se v předvečer globální ekonomické krize (2008) sama stará nejen o dospívajícího syna, ale i o vlastního otce, se kterým to jiní pro jeho alkoholismus už dávno vzdali. Její role v rodině, ale i metaforicky v celé společnosti, ukazuje, proč náš současný systém ještě nezkolaboval a stále si drží iluzi funkčnosti.

Všudypřítomná otevřená i internalizovaná misogynie, jak ji autor ukazuje ve svém románu, totiž není „jen“ nenávistí k ženám a všemu „ženskému“. Je také důležitým nástrojem kapitalismu, který ho udržuje v chodu.

Institucionalizované překážky v přístupu ke zdrojům spolu se společensko-kulturním tlakem nutí ženy to vše nějak vydržet a kompenzovat. Třeba si – jako románová postava matky – najít druhou práci, když hrdinův otec přestane posílat alimenty. Hlavně nedopustit rozpad rodiny: i za cenu vlastního emocionálního a fyzického rozkladu.

Takovou cenu by za zodpovědnost a lásku neměl platit nikdo, prohlásila v nedávném rozhovoru pro deník Alarm britská teoretička Sophie Lewisová, autorka knihy Zrušte rodinu, která teď vyšla i česky.

Lewisová vysvětluje i původ homofobie, kterou v Torčíkově románu zažívá hlavní hrdina. Queer identita podle ní představuje jakýsi klín vražený do soukolí kapitalismu.

Hierarchická struktura nukleární rodiny je jeho základním kamenem, a pokud se reproduktivní funkce někdo dobrovolně, ale i nedobrovolně zřekne, pomyslně tím ohrožuje fungování celého systému.

„Hranice toho, kdo jsi, je hranicí těla, ale právě hranice těla ti nikdy zcela nepatří,“ píše Torčík.

To, že v Česku vychází podobný román teprve v roce 2023, není až tak překvapivé a svým obsahem to vysvětluje i sama Torčíkova prozaická prvotina.

Generace, která by mohla zaplnit bílá místa na mapě české literatury, musela nejdřív dorůst a nabrat kulturní i sociální kapitál, aby mohla o životních poměrech (příliš mnoha) lidí, na které systematicky zapomínají nejen čeští spisovatelé, ale i politická garnitura, podat zprávu.

„Často myslíš na útěk, aniž by sis uvědomil, že jen naplňuješ něco, co před tebou zažívala spousta jiných lidí, že jen zapadáš do vzorce, když si představuješ odchod někam daleko, kde bys na vše dokázal s čistým svědomím zapomenout,“ píše Torčík.

Jeho hrdina svému maloměstskému peklu v podobě vnitřku špinavé záchodové mísy, cizích slin v obličeji a homofobních posměšků nakonec unikl. Nakolik mu unikl i Marián, romský chlapec a první hrdinova láska, se z románu nedozvíme.

I přesto Marek Torčík důležitým způsobem otevřel ošklivé veřejné tajemství české společnosti v podobě antiromského rasismu. O jeho závažnosti svědčí i fakt, že na vyprávění z Mariánova pohledu si budeme muset ještě počkat.