Článek
V Bibli osamělého člověka píšete, že lež podpírá celý svět a spisovatelé se na tom svými knihami podílejí. A také, že Číňané tráví skoro celý život s maskou, kterou je téměř nemožné odložit. Jak jste to myslel?
Člověk, aby si zachránil život, lže. Je to stejné, jako když se ráno oblékáte. Když se neoblečete, nemůžete do společnosti. Číňané si jsou své masky někdy velmi dobře vědomi, jindy ji nasazují automaticky. A ano, spisovatelé jsou svým způsobem lháři. Rozdíl mezi dobrým a špatným autorem je v tom, že ten dobrý by se měl skrz lež, kterou vytváří, přiblížit pravdivému stavu vědomí.
Psát jste začal v osmi letech, kdy jste si na popud své matky založil deník. Vedl jste si ho celý život?
Úplně na začátku Kulturní revoluce jsem musel spálit všechny své rukopisy, a to doslova přes noc. V době kolektivizace dělníci i studenti žili stále pohromadě a spali ve společných místnostech a ten velký kufr plný textů prostě nešlo nikam schovat. Rozhodl jsem se rychle, šťáry byly tak nenadálé, že na nějaké dlouhé přemýšlení nebyl čas. Pak už jsem si deník nepsal.
Jak vám při tom pálení bylo?
Ulevilo se mi, zachránilo mi to život. Člověk si psaním podřezává větev. Když jsem ty věci spálil, zase jsem nabyl pevné půdy pod nohama. Nebylo v nich ale nic ideologického. Byly to víceméně osobní texty, hlavně zápisky z četby a z nich plynoucí reflexe, které se ale zabývaly uměním a literaturou, vůbec ne politickou atmosférou. Jenomže tehdy mohlo být všechno politicky interpretováno, a když vám jednou přišili nálepku reakcionáře nebo pravičáka, nikdy jste se jí nezbavili. Mě označili za kontrarevolucionáře ještě v roce 1991, tři roky po mé emigraci do Francie. Z celého kufru rukopisů jsem si nechal jen jednu tašku, kterou jsem chtěl svěřit kamarádovi v Pekingu. Zanedlouho přišla jeho manželka, ať si ji zase vezmu zpátky, že je to může ohrozit. Tehdy bylo nebezpečné psát cokoli.
Váš překladatel Denis Molčanov s nadsázkou říká, že člověka mohli zatknout i za nákupní seznam.
Až na to, že tenkrát se nic koupit nedalo. Věci se dostávaly na příděl a všem dávali všeho stejně. Každý měl na měsíc půl kila cukru, půl kila vajec a tříkilový pytel rýže a obilovin. Táhlo se to od konce padesátých let až do osmdesátých. Toto byl komunismus v reálu, realizovaná utopie a jakákoli utopie je největší lež. S tím se ty malinkaté spisovatelské lži ani nedají srovnat.
Napsal jste některý z těch spálených textů podruhé?
Ne. Když se atmosféra trochu uklidnila, psal jsem dál. Nešlo o udržení nějakých příběhů či myšlenek, ale o to, být na chvíli sám sebou.
Vaši situaci komplikoval nesprávný třídní původ.
Oba mí rodiče byli označeni za pravičáky, posláni na převýchovu a oba záhy zemřeli. Má matka pravděpodobně vyčerpáním spadla do vody na jednom z převýchovných statků a už nevyplavala, bylo jí osmatřicet let. Můj tatínek byl na venkov poslán dvakrát. Zemřel tři měsíce po své rehabilitaci. Já sám jsem na takovém statku pracoval pět let. Byly to v podstatě pracovní tábory pro intelektuály a lidi z města, kteří byli posíláni pořád hlouběji do vnitrozemí, do nekolonizovaných oblastí, kde potřebovali pracovní sílu, aby dřeli na polích pod vojenskou kontrolou. A taky aby to měli dál zpátky do města a neutekli. Jenomže místo toho, abych tam měl konečně pokoj, se na mě znovu snesla kritika vrchnosti a já pochopil, že mi jde o život. Tak jsem veřejně požádal, aby mi přemístili vnitřní pas na venkov a já se tam směl usadit natrvalo. Když jste v Číně úředně obyvatel města, musíte se do něj vrátit, naopak vesničan zůstane celý život vesničanem. To se povedlo. Díky příteli jsem pak v jedné malé vsi dostal místo obecního učitele. Píšu o tom ve své knížce Bible osamělého člověka.
Která je daleko autobiografičtější, než jsem si myslela. Takže jste skutečně vedl jednu z revolučních frakcí během kádrových bojů v Knižní propagaci, kde jste pracoval?
Obyvatelstvo nejdřív terorizovaly Rudé gardy, bojůvky, které měly oficiální požehnání shora, což byli většinou středoškoláci. A pak tu byla celá skupina lidí, kteří se kvůli špatnému původu nebo ideologickému označení členy Rudých gard stát nemohli. To byl právě případ můj a mých kamarádů. Tak jsme zformovali frakci, které se říkalo Rebelové nebo Vzbouřenci. Vzhledem k to mu, že Mao prohlásil, že je dobré se bouřit, nikdo nám nemohl nic vyčítat. Tedy za podmínky, že se budeme hlásit k jeho odkazu a bouřit se pod jeho vlajkou. Důležité bylo nastoupit každé ráno pod jeho obraz, odzpívat oslavné litanie a byli jsme z obliga. Ale není k věci zacházet do historických detailů… Pokud má Bible osamělého člověka nějakou literární hodnotu, pak v tom, že se jako jeden z mála čínských románů staví čelem ke Kulturní revoluci jako k rudému teroru, který dolehl na sto miliónů lidí tehdejší Číny.
Mimochodem jak se během kolektivizace do Číny dostávala světová literatura?
Knižní propagace měla na starosti především distribuci Maových spisů po celém světě. Opačným směrem putovaly ideologicky očištěné výňatky, z velké části přes spřátelené země jako Jugoslávie, Albánie. Známá byla i československá ročenka v čínské mutaci u nás zvaná, tuším, Mezinárodní perspektivy.
Jaká je dnešní čínská reflexe Kulturní revoluce?
Nevím. Brzy to bude čtvrt století, co jsem Čínu opustil, a nikdy se tam nevrátím.
Jste stále spisovatelem na indexu?
Ano. Mé jméno je nejen cenzurováno, ale nesmí se ani veřejně objevit v žádné oficiální publikaci. Od kamaráda z Číny jsem dostal knížku věnovanou držitelům Nobelovy ceny za literaturu. Chybí v ní rok 2000. Když má belgická galeristka poslala mé obrazy na veletrh současného umění v Šanghaji, pořadatelé jí řekli, že obraz se prodávat může, ale anonymně. Vyřešila to tak, že obraz sňala a na jeho místě nechala prázdnou plochu. Když se jí zájemci ptali, co tam mělo viset, řekla Gao Xingjian.
Vaše knihy se nedají koupit v čínských knihkupectvích, ale kompletní text Hory duše prý čínští bloggeři pověsili na internet.
Denis Molčanov: V tom se neshodneme. Podle Gaa to možné není, ale já jsem si ověřil, že ano. Ještě před pár lety byly všechny čínské Gaovy texty k nalezení na stránkách, většinou blozích, mimo Čínu. Dnes je najdete už i uvnitř Číny, většinou trochu zamaskované, mírně zcenzurované samotnými bloggery. Lze je i vygooglovat, když naťukáte první větu románu. Ale Gao je ani nehledá.
Otázka současné Číny je pro mě uzavřena, je to obrácený list. Pojďme se bavit o něčem jiném. Většinu svých uměleckých děl, psaných nebo malovaných, jsem vytvořil ve Francii. Sám na sebe nahlížím jako na umělce bez hranic. Náležitost k určité kultuře pro mě není rozhodující. Nobelovu cenu jsem taky dostal už jako Francouz. Je pro mě důležité nebýt onálepkován jako čínský spisovatel, protože ať už ve svých románech nebo dramatech hovořím o čemkoli, z mého pohledu se to vztahuje k lidskému životu i lidské zkušenosti obecně, k obecnému postavení člověka.
Poslední divadelní hry jste napsal francouzsky. Východ vnímá svět jinak než Západ a jazyk to odráží. Dokážete francouzsky vyjádřit všechno, co chcete?
Podle mé zkušenosti lze tvořit kvalitní věci i v jazyce, který není vaší mateřštinou. Lze dosáhnout nadkulturního prostoru. Jedinou podmínkou je dobrá vůle autora opustit konkrétní hranice, i mentální. Lidská přirozenost je totiž univerzální. Takže když jí dílo dosáhne, lze ho přeložit do jakéhokoli jazyka i kultury.
Jste také úspěšným malířem. Otevírá vám malování jiné způsoby uměleckého vyjádření než literatura?
Když maluju, neprocházím jazykem. Zrak je neskutečně silný a bohatý smysl. Už Kant říkal, že existují dva druhy reflexe, myšlenková a vizuální, a rozdíl mezi nimi je pro mě zásadní. Obraz velmi těžce přepíšete slovem. Když řeknete čtverec, skutečně ho vidíte? Je to jen slovo, abstrakce. Musíte popsat, jakou má barvu, jak je velký, a když zaplníte popisem čtverce stránku, na konci už vůbec nevíte, o čem byla řeč. Jazyk jenom evokuje. A pokud jste neprožila, co evokuje, stejně to nikdy neuvidíte. Vyprávějte slepci o tom, jak vypadá červená. Jazyk má jednu jedinečnou funkci, a to je vyvolání vzpomínky. Vmém psaní téměř nikdy nenaleznete popis, mě zajímá jenom narace. Naopak když maluju, eliminuju všechny myšlenky nebo koncepty. Dělám pravý opak konceptuálního umění.
Ale nedokážu spočítat, čemu věnuju nejvíc času, jestli psaní, malování, divadlu nebo filmu. To závisí na programu, který připravuju minimálně na dva roky dopředu. Když už se do něčeho pustím, nedělám to jen tak z plezíru. Dlouho si to promýšlím a pak na tom začnu pracovat. Velmi seriózně, soustavně a co mi síly stačí.
Pardon: říkal jste, že máte pevný program na dva roky dopředu? Nesvazuje vás to?
Naopak, mám toho na práci tolik, že bych to bez dobrého rozvržení nestihl. Víte, ztratil jsem velkou část života, a tak musím využít zbytek času na věci, které jsem vždycky chtěl dělat. Co žiju v Paříži, neměl jsem jedinou dovolenou. Každý rok si říkám, že si dám příští rok na pár měsíců oddech, ale ještě se mi to nepodařilo. Nevím, co to je víkend. Francouzi teď prosadili pětatřicetihodinový pracovní týden. Co to je za pitomost?!? To bych nic nestihl. Já bych ani za osm hodin denně nic neudělal.
Bavit se o Číně, ať vašeho mládí či současné, je vám nepříjemné. Zato když mluvíte o práci, svítíte. Jste veselý člověk?
Jsem opravdu šťastný. Mám pocit, že Bůh je na mé straně. Pořád mě ochraňuje. Mám takové štěstí, že jsem mohl dokončit tolik věcí.
