Článek
Takže – Vladimíre – kdy a kde ses narodil?
Lehká otázka. Dobře, že se neptáš, proč a nač jsem se narodil. Pokud mě informovali pravdivě – o pravdivé informace byla vždycky nouze –, narodil jsem se v květnu 1967 ve městě Nové Zámky na jihozápadě Slovenska. Do Budapešti je odsud blíž než do Bratislavy, takže maďarsky jsem v útlém dětství uměl lépe než slovensky. Teď umím pro změnu lépe slovensky a maďarštinu jsem téměř zapomněl – tím pádem žádný jazyk neovládám pořádně.
Díky tomu nejsem nacionalista, to je moje z nouze ctnost: nejsem ani pro Boha, ani pro národ, existuji bez hlubších kořenů, na pomezí. Fico lidi, jako jsem já, kdysi nazval duševními bezdomovci. Klobouk dolů, vystihl mě přesně a slibuji, že ho jednou taky stejně přesně vystihnu.
Datum narození je na mně opravdu dost vidět, od roku 1967 chátrám, možná že i rychleji než většina mé generace, protože ta žije spořádaným rodinným životem, zdravě se stravuje a málo pije.
V novele Ve jménu otce hraje prostředí maloměsta podstatnou roli a dialogy jsou prošpikované maďarskými větami. Mám z té knihy tísnivý pocit – a zároveň mi jaksi uniká. Z mého pohledu čtenáře je to obtížně definovatelné mlžné kroužení kolem pomyslného kořene zla. Co bys o tom textu řekl z pohledu autora?
Vypravěč, otec rozpadající se rodiny, ničemu, co se děje kolem, moc nerozumí, anebo tomu rozumí čistě jen ze svého neobjektivního, sebeomluvného pohledu. Přesto neváhá komentovat vnitřní prožitky manželky i synů. Je to jednoduchý člověk, o takových se poměrně lehce píše, nebo se to aspoň zdá. Čili on jako vypravěč rozhodně nedovede vysvětlit přesný důvod, proč mu ve sklepě domu, který postavil, začne růst yggdrasil, mytologický jasan, po kterém do sklepa i do života jeho rodiny a celého městečka sestupují zlí duchové…
Jde o symbol zla jako takového?
Ano, třeba i totalitního, anebo spíš všeobecně zla mezi lidmi. Vždyť kde jinde by bylo zlo, když ne mezi lidmi? Rovněž z této rostlinno-mytologické komplikace obviňuje vyprávějící otec manželku, která ve svém zoufalství propadla mysticismu. Ten strom, ten kořen zla je zkrátka symbolem třeba i katolické víry, kterou smutná žena používá mimo jiné jako ochranu před nevyhnutelností sexuálního styku s manželem, mladším, než je ona, stále ještě sexuálně výkonným, přirozeně a přírodně žádostivým.
Zároveň ale samozřejmě jde také o „obyčejnou“ absurditu, která mě napadla ještě jako malého chlapce, který do toho sklepa často chodíval a vymýšlel si tam děsivé příběhy. Sedával jsem společně s tichou mourovatou kočkou na třetím schodu, naproti kamnům, pod obnaženými plynovými rourami, zatímco nahoře, nad našimi hlavami, nad lidskou a kočičí, se věčně hádali rodiče, máma s otcem.
Malý sklepní fantasta tehdy hledal nějakou, třeba i napůl pohádkovou odpověď na otázku, proč je doma neustále bordel a hněv, když v jiných rodinách je klid, mají pěkné Vánoce a jezdí na radostné dovolené a rodiče se objímají, jako by byli zamilovaní. Malý fantasta netušil, že do většiny jiných rodin zkrátka nevidí, a tudíž neví, co se děje za dveřmi domů a v postelích pod peřinami, nemluvě o koupelnách a toaletách.
Za tuto knihu jsi v roce 2012 dostal cenu Anasoft litera, což je obdoba naší Magnesie Litery. Jak se žije spisovatelům na Slovensku?
Těsně poté, co získají Anasoft literu, se jim žije celkem dobře. Jindy je to horší. Finanční stránka spisovatelství se mě ale naštěstí osobně moc netýká, jsem už dvacet let zaměstnaný coby úředník, nepotřebuji vysoké honoráře, třebaže proti honorářům nic nemám. V „normálním“ zaměstnání ztrácím čas, který bych mohl věnovat psaní – a právě to je na tom dobré! Ztrácet čas, být z toho frustrovaný, psát jenom narychlo, večer nebo v noci, přes víkend, to člověka nutí být stručný a jít po podstatě. Navíc mám zřídkakdy co říci.
Rozhodně to se psaním nechci přehánět. Nemám v úmyslu vyrábět tlusté romány, jejichž obsah by se de facto dal vyjádřit v půlstránkové povídce. Tlusté romány musí produkovat ti, co se chtějí literaturou za každou cenu uživit. Čest výjimkám!
Minule jsem jednoho známého slovenského autora podrobil zkoušce, náhodně jsem si vybral kus textu z prostředku jeho silné knihy a zkoumal jsem, co by šlo škrtnout. Zjistil jsem, že nic. To mě dost otrávilo. Takže teď zkoumám, jestli by se jako zbytečná nedala škrtnout celá tahle jeho kniha. No, asi je to prostě vynikající autor. Ještě štěstí, že už je dávno mrtvý, nemusím mu závidět.
V případě Velké lásky jsem nevěřil vlastním očím – jako bych četl knihu o sobě samém. Spisovatel, který se potlouká po hospodách, osamělá bytost. Vlastně ale po té samotě touží. Před čtyřmi lety jsem stejně jako ústřední postava Andrič navázal vztah s mnohem mladší ženou a také ona měla malou dceru. A jak píšeš v jedné pasáži – uvědomil si, že nekřičela, protože si psali esemesky – ale přesto křičela. Nakolik je to autobiografické?
Chtělo to být autobiografické, mě však psaní pokaždé nakonec vede samo, samo si vymýšlí příběhy a formuluje postavy, když se ten mechanismus spustí. Kdybych si zapisoval průběh celého vztahu, o kterém to přeci jen je, v době, kdy reálně probíhal, událost za událostí, se všemi možnými podrobnostmi, kniha by byla určitě víc autobiografická a pravdivá. Jenže dokonce ani já nejsem takový cynik, abych vztah v jeho průběhu bral jako materiál pro budoucí knihu. Že bych ho považoval rovnou a výlučně za přípravu na další publikování, s průběžně chystanými podklady. Psaní začíná, bohužel, pokaždé pozdě.
Takže například v čase života neživota s „Laurou“ jsem si opožděně dával dohromady vzpomínky na předešlý vztah. Proto mi nuance a detaily toho aktuálního unikaly a možná proto se nakonec rozpadl. V důsledku toho časového posunu je ta kniha taková stručná.
Samozřejmě, text je vždy příležitostí zejména k fabulování. Také v tomto případě jde v podstatě spíš o improvizaci na dané téma.
Spisovatel Vladimír Balla
Na druhou stranu je pravda, že když se mi v životě právě nedaří, což je téměř vždy, utěšuji se tím, že si tyto negativní věci hned představuji jako budoucí text. Takže se člověk nakonec těší z toho, když v noci v cizím městě zapomene v kavárně bundu s klíči a doklady a navíc zapomene i to, kudy se jde do hotelu a jak se hotel jmenuje. Za takových okolností formuluji věty a zároveň přemýšlím, co by se ještě mohlo v noci na ulici stát, aby to bylo zajímavější, a mimoděk odbočím do ještě tmavší uličky a tam je jako na potvoru ještě otevřený nějaký pochybný podnik.
Kniha Velká láska je tedy přesný záznam nepřesných polozapomenutých vzpomínek. A možná že ani ne vzpomínek, spíš představ, jak by mohly vzpomínky vypadat. Kdyby tu knihu napsala „Laura“, ocitly by se v ní jiné situace a jiné komentáře k těmto situacím. Denně si musím gratulovat, že ji nenapsala. To samé mimochodem platí i o knize Ve jménu otce. Její vypravěč, otec, má k psaní ve skutečnosti proklatě daleko.
Jsem toho názoru, že spisovatelé své myšlenky z principu své profese vysloví nejpřesněji slovem psaným, a proto mám rozhovory vzniklé po mailech vlastně radši, než abych se za tebou trmácel do Nových Zámků a tam jsme v krčme po pátém pivu nažvanili do diktafonu nějaké koniny. Když už si teda píšeme, píšeš kromě tohoto rozhovoru i něco nového?
Já jsem známý mistr „nažvaněných konin“. Když mluvím naživo, jenom žasnu, co mi vychází z pusy. Všechno na principu „slovo dalo slovo“. Většinou nemluvím já, ale tréma. A když mi při řeči ještě pomáhá pivo, tak to zase nemluvím já, ale právě jen to pivo. Pivo je totiž velmi dobrý kecal, ale strašně špatný řečník nebo nedej bože myslitel.
A když už jsme u „nažvaněných konin“, tak jsme zároveň u mého nového projektu: tomu mému současnému psaní slouží žvanění jako primární základ. Poslouchám rozhovory v kavárnách, v hospodách, ale i při cestách vlakem, v obchodech, ledaskde na veřejnosti, leccos z toho si zapisuji a takto získaný materiál dotvářím a přetvářím, mixuji a remixuji, něco přidávám, něco ubírám, lovím darované příběhy a přimýšlím si pointy, záměrně odstraňuji smysl řečeného a přidávám úplně jiný. Vznikají tak překvapivé efekty, samozřejmě že pod přísnou „autorskou taktovkou“. Nové minipovídky vyprávějí různé postavičky a já jsem se konečně stáhnul z oběhu. V těch delších se zase vynořuji, pro případ, že bych někomu přeci jen chyběl. Koncem září by z toho mišmaše měla být nová kniha – ale do té doby se budu muset tou autorskou taktovkou ještě pořádně a důkladně ohánět.
