Článek
Loni Květy vydaly elpíčko Copak můžu svojí milý mámě říct, kde jste přezpívali písně Psích vojáků. Jak ten nápad vznikl?
Šlo původně o akci věnovanou nedožitým padesátinám Filipa Topola. Napadlo nás, že zkusíme během jednoho dne ve studiu nahrát pár jejich písniček tak, jak si je pamatujeme. Album vyšlo na sto číslovaných vinylech jako rarita k narozeninám vydavatelství Polí5.
Hodně jsme se vzdálili od původní struktury, téměř jsme nepoužívali charakteristické piano a v písni Tak akorát dlouhá jsme nahradili pražské reálie brněnskými. Prostě jsme si hráli. To omezení natočit to za jeden den samozřejmě bere možnost odstupu, ale zase je v tom nějaká energie, kterou bychom jinak zředili.
Když jsem Psí vojáky viděl poprvé koncertovat, bylo to úplné zjevení. Neznám nikoho, kdo by se Topolovi podobal energií a poetikou. Jeho písničkami prostupoval určitý teskný životní pocit, kterému nebylo těžké rozumět. Celá jeho tvorba pro mě byla vždycky příkladem toho, že se dá tvořit po svém – bez ohledu na to, co si myslí okolí.
Žádná kapela nezněla jako Psí vojáci.
Jaké další hudební vzory jste měl?
Vždycky jsem měl rád Jablkoň, protože vládli velkou hravostí. Taky jsem obdivoval magický svět Oldřicha Janoty. To je písničkář, který je neustále v pohybu. Nikdy se nezasekne na místě, pořád zkoumá něco nového. Vyzkoušel si celou řadu poloh – od bigbítu po folk až k vážné hudbě. I já jsem objevil, že mi vyhovuje pestrost – poslouchal jsem pop, folk, punk, industriál.
Co si doma pouštěli vaši?
Většinou si vystačili s tím, co dávali v televizi. Táta dělal před revolucí číšníka a po ní začal podnikat, u čehož vydržel dodnes. Máma je v domácnosti. Pamatuju si, že si pouštěli Karla Gotta nebo Abbu, máma si to zpívala v kuchyni. K umění mě naši vyloženě nevedli, ale já se jako dítě potřeboval do něčeho schovat a hudba si mě přitáhla úplně sama.
Vaše texty, s nimiž se brzy budeme moci setkat i na nové desce Květů Komik do půl osmé, někteří označují jako určitou generační výpověď. Vymezujete se v něčem vůči generaci předchozí?
Čím jsem starší, tím víc paralel vidím mezi sebou a svými rodiči. Dřív mě to štvalo, snažil jsem se to potlačit, ale už mi došlo, že je to moje přirozená součást, kterou nemá smysl úplně odmítat. Nemám pocit, že bych měl předchozí generaci něco vyčítat, a doufám, že ta další nebude nic vyčítat mně – ani Babiše, kterého jsem navíc nevolil.
Celý tenhle koncept vymezování do určité míry chápu: každá nová generace má pocit, že doteď se všechno dělalo špatně a jen ona to může posunout správným směrem. Bez podobné nafoukanosti by hodně věcí vůbec nevzniklo, což by byla škoda. Na druhou stranu bych s těmi výčitkami a nadáváním brzdil. Život je moc krátkej.
Z vašich textů ale určité zklamání ze situace, ve které jsme se ocitli, stejně cítím.
To asi jo, ale nedělám to cíleně. Neřeknu si, že teď napíšu text, ve kterém zkritizuju politické poměry v zemi. Na to cítím příliš velký ostych, že pořádně nerozumím všem souvislostem. Navíc by mi to ani nešlo. Pociťuju ale, že se vyostřuje politický tlak a že v západních společnostech sílí volání po změně, po autoritativních vůdcích slibujících jasná řešení. To mě jako písničkáře samozřejmě ovlivňuje a působí to na mě. Trochu strašák.
Třeba konec devadesátých a začátek nultých let si pamatuju jako takové bezčasí. Nepochybně to souviselo s tím, že jsem byl o dost mladší a všechno se zdálo jednodušší a čitelnější. Teď vnímám věci šířeji, vidím třeba, jak u nás sílí nenávistné nálady, jak se množí lži a manipulace. Nejde před tím zavírat oči.
Jsem liberál, který věří v demokracii a její pomalé procesy. S tímhle mě v internetových diskusích samozřejmě pošlou do hajzlu, že nevím nic o životě, ale jsem z generace, která vyrostla na obdivu k Václavu Havlovi. Já si tu lásku pořád držím, i když si samozřejmě uvědomuju, že jako politik udělal mnohé chyby. Každý je dělá, ale jeho k tomu snad nevedla zištnost.
Jaká je tedy vaše generace?
Co se týká hudby, mám pocit, že se za posledních dvacet let nic zásadního nestalo. Ne že by nevznikaly dobré věci, ale poslední velké revoluce byly Kurt Cobain a jeho Nirvana a elektro scéna v devadesátých letech. Od té doby se jen recykluje, míchá. Nikdo nic neriskuje. Zároveň se hudební svět rozdrobil na malé ostrůvky – možná proto už žádná velká vlna, která by vše změnila, nepřijde.
Politika je ale něco jiného. Tam mám dojem, že se o ni zajímá čím dál víc mladých lidí. Nechtějí, aby s nimi ostatní zametali sem a tam. Proto chci jít k volbám. Před deseti lety bych nešel. Jsou samozřejmě lidi kolem mě, kteří jsou z vývoje společnosti zklamaní, ale hodně jich dělá opravdu dobré věci.
Vnímáte, jak si lidé vykládají vaše písně?
Tuhle jsem narazil na diplomku, kde se rozebíraly moje texty. Autor tam tvrdil, že je Jakub a medvěd o vztahu člověka k Bohu a celé že je to rafinovaná metafora. Výklad to byl poutavý, ale sám jsem ten text takhle rozhodně nezamýšlel.
Květy na pódiu: Martin E. Kyšperský (vpravo) a Aleš Pilgr
Všechny interpretace mi nicméně přijdou v pořádku. Sám jsem si jako hudební fanoušek vyložil spoustu písniček po svém a kvůli své chatrné angličtině do řady z nich vložil příběhy, které v nich vůbec nejsou. Třeba v Perfect Day od Lou Reeda se zpívá „You just keep me hanging on“, což jsem si vždycky překládal jako „Díky tobě se pořád držím“. Dojímal mě obraz dvou lidí, kdy jeden má sílu držet toho druhého nad propastí. Pak jsem zjistil, že ta věta znamená „Ty mě jen taháš za nos“. A taky že to není o nějaké holce, ale spíš o heroinu. Možná je to takhle působivější, ale já byl se svou interpretací šťastný. Takže ať ty texty mluví samy za sebe. Vysvětlovat někomu vlastní písničky není dobrý.
Pídíte se po zpětné vazbě od fanoušků?
Po koncertech obvykle sedíme pod pódiem, usrkáváme limonádu, protože moc nepijeme, prodáváme desky a čekáme, jestli se s námi někdo nedá do řeči. Za každého, kdo si s námi popovídá, jsem moc rád, tenhle kontakt je důležitý. Říkám si pak, že když děláte něco poctivě, něco, co máte rádi, je určitá naděje, že to bude bavit i někoho jiného. A funguje to! Snad se to ukáže i teď v Brně v tramvaji.
Uvědomuju si, že je to trochu provařená otázka, ale jak píšete?
Abych napsal text, musím mít nějaký pocit, barvu nebo spojení několika slov, které mě chytne. Teprve potom přichází druhá, racionální fáze. Už mám i svá pravidla, kterých se držím, kdy používat dlouhé, kdy krátké hlásky, myslím na refrény. Samozřejmě je dobré ten systém čas od času nabourat, aby člověk nezpohodlněl a aby se do textu dostal nějaký chaos.
Jinak se hodně snažím poslouchat lidi kolem sebe. Máme třeba písničku o unaveném spisovateli, co si jede odpočinout za svou matkou na malé město. Pořád nám chyběl refrén, až jsem jednou šel po náměstí, kudy pobíhal místní blázen a vykřikoval: „Je horký období, jako brambory, jako dolar!“ Tak jsem to hned použil.
Květy vznikly už na základní škole. Od té doby jste se nikdy nepřejmenovali?
Ne, i když mi spousta lidí říkala, jak je ten název debilní. Měli jsme rozjezd ve velkém stylu. První zkoušku jsme pojali rovnou jako první nahrávání. Nástroje jsme sice drželi prvně, ale to nás neodradilo. V sobotu jsme nahráli kazetu, v pondělí jsem o velké přestávce nakreslil přebal a bylo hotovo. První kus dostal náš tělocvikář. Po roce na střední jsme se ale rozpadli a zpátky se dali dohromady až po šesti letech. A přišel comeback skupiny, kterou nikdo pořádně neslyšel. Všude jsme vylepili plakáty: Po letech konečně přichází velký návrat kapely Květy! No a pak nám přišlo blbý přestat hrát, když už jsme teda tak slavní. Od té doby jsme se prakticky nezastavili.
Nedávno se vám ale Květy málem rozpadly znovu…
Po téměř deseti letech odešli houslista a baskytarista. Oba jsou to dobří muzikanti a hodný lidi, ale dohromady jsme ztratili motivaci se někam posouvat. Vlastně vůbec fungovat. Cítili jsme všichni, že je to najednou pryč. Zůstali jsme jenom dva: Aleš Pilgr a já. Ale i my jsme si prošli změnami – Aleš se po nějakých čtrnácti letech rozešel se svou ženou a mně moje holka onemocněla a umřela. Byl to konec jedné éry a začátek jiné. Přesto není naše nová deska Komik do půl osmé ani trochu patetická. Naopak mám pocit, že je naše asi nejnakopnutější.
