Prožitek úpadku moderního světa. K českému vydání spisů Georgese Sorela

Nejistota a vnímání sociální změny jako úpadku ovšem také patří k obecnějšímu existenciálnímu pocitu moderního člověka, a to již od dob průmyslové revoluce, která začala radikálně – a stále rychleji – proměňovat svět kolem nás.

Naši předkové před sto lety rozhodně nevnímali realitu o nic méně dramaticky než my. Rozčarování z ambivalence pokroku, z kulturní dekadence či temnějších stránek masové demokracie artikulovali v neméně černých barvách, než to děláme my dnes v tekutých komentářích na sociálních sítích. Na rozdíl od nás ovšem měli za sebou navíc ještě nedávný prožitek hrůz první světové války.

Jejich pocity však měly hlubší kořeny, jež sahaly před rok 1914. Ačkoli máme z filmů o Járu Cimrmanovi v paměti obrazy melancholicky půvabné, stabilní společnosti belle époque, jak bývá někdy označována perioda dvou desetiletí před první světovou válkou, pod jejím povrchem vřelo rozčarování z modernizace a pokroku. Jak mohl z popela první světové války vzejít komunismus a brzy poté i fašismus, není dost dobře vysvětlitelné bez zřetele k zakoušení pocitu úpadku Západu dávno před touto válkou.

Není mnoho osob, které by tak dokonale ztělesňovaly rozporuplnost a duchovní bouře oné doby, jako Georges Sorel (1847–1922). U příležitosti stého výročí jeho úmrtí vydalo nakladatelství Academia soubor dvou jeho spisů v překladu Jana Petříčka – Iluze pokroku a Rozklad marxismu.

Původně technicky vzdělaný Sorel dlouho nedával najevo žádné politické ani intelektuální ambice. Od konce šedesátých let 19. století, kdy zahájil svou praxi na úřednické pozici ve francouzském Sboru inženýrů mostů a cest, až do počátku let devadesátých v jeho životopise nenalezneme nic, co by se vymykalo horizontu řadového pracovníka byrokratického aparátu. Naplno začal své ambice veřejného intelektuála rozvíjet až od svého penzionování.

Přitom jeho myšlení bylo natolik divergentní, že by mu v tom mohl konkurovat jen málokterý politický myslitel. Není totiž mnoho těch, které by mohl Benito Mussolini prohlásit za „svého mistra“, a oni zároveň vyjadřovali sympatie k Leninovi a bolševickému převratu.

Takový však přesně byl Sorel. Nejprve sympatizant marxistických socialistů, následně revizionismu Eduarda Bernsteina, pak revoluční syndikalista, potom spolupracovník krajně konzervativní a nacionalistické Action française, aby v závěru života spolupracoval se vznikající komunistickou stranou Francie.

Přesto zároveň můžeme vidět určité konstanty v jeho myšlení, jež více méně prostupují celé jeho dílo. Jsou jimi odpor k buržoazní demokracii, důsledkům hospodářské i kulturní modernizace, meritokratickému ospravedlňování společenské nerovnosti či racionalistickému výkladu světa osvícenskou vědou, nárokující si panství nad ním.

Sorel své myšlenky formuloval v časech, jejichž kulminaci klasik dějin idejí John Wyon Burrow nazval „krizí rozumu“. Pokrokářské dědictví osvícenství se tehdy dostávalo do stále hlubší krize.

Dlouho byla rozpoznatelná hlavně v kruzích intelektuálních a uměleckých. Teprve ze zpětného pohledu můžeme vidět tu podivuhodnou konjunkci interpretací z nejrůznějších oborů lidských činností.

Ve výtvarném umění změnu ztělesňoval nástup modernistických směrů, jako byly expresionismus či futurismus, odmítajících jak dřívější akademismus, tak impresionismus coby styly odpovídající buržoaznímu řádu, ulpívající na pouhém povrchu věcí a neschopné proniknout k podstatě.

Osvícenské dědictví jednotného lidství začalo být stále silněji podkopáváno rasovou teorií založenou na nesouměřitelnosti ras – v horším případě na jejich nerovnosti a nevyhnutelném boji mezi nimi.

Pro osvícence byla jednota lidství ztělesněna v racionalitě, přesně v tom smyslu, jak pravil Descartes, že zdravý rozum je tou nejvíce sdílenou věcí. Jenže nové poznatky tehdejšího vědění tuto ideu stále více podkopávaly.

Freudovská psychoanalýza prohlašovala, že racionalita tvoří jen tenkou slupku nad nejasnými hlubinami lidské psýché ovládanými pudy a sexualitou. V nikoli nepodobném stylu filosof Henri Bergson, který zrovna Sorela ovlivnil velmi silně, podemílal autoritu humánní racionality učením o iracionální energii životního vzmachu. Gustave Le Bon svými analýzami davového chování zpochybnil vizi racionálního občana v masové demokracii, zatímco velcí literáti jako Thomas Mann bouřili proti nadvládě západního materialismu ve jménu pravé kultury.

V tomto kontextu kapitolu samu pro sebe představoval Friedrich Nietzsche, který ve svém radostném přitakání životu odmítl jak nároky osvícenské vědy, tak buržoazní demokracii zprůměrovaných „posledních lidí“.

A korunu těmto tendencím nasadila na počátku 20. století Einsteinova teorie relativity. Od té doby nejsou jistotou už ani dlouho nezpochybnitelné konstanty newtonovské osvícenské přírodní vědy: čas a prostor.

Jistěže toto intelektuální bouření zasahovalo do každodennosti obyčejných občanů patrně jen málo, ovšem pak přišel rok 1914 a světová válka.

Roger Griffin, jeden z předních historiků fašismu, v tomto směru trefně konstatuje: „Čtyři roky totální války bez milosti a dokonale obraly Západ o staré známé mýty, které jej ubezpečovaly o jeho inherentní pokrokovosti, a odhalily ontologickou prázdnotu v jeho nitru. Dosud nevídaná míra obecného rozčarování však vytvořila ohromný potenciální kolektiv ‚dělníků‘, dychtících přispět ke stavbě nové posvátné klenby; k renovaci domu na troskách světa smeteného válkou, aby v něm čas mohl začít znovu.“

V kontextu hrůz krátkého 20. století (1914–1991) dnes zpětně leckdo jen těžko chápe, jak takové množství nepochybně slušných obyčejných lidí neodolalo svodům různých variant fašismu a komunismu a se vší upřímností je bralo za recepty pro zlepšení upadajícího a nespravedlivého světa.

Není pochyb, že bez velké hospodářské krize by pravděpodobně nebyl žádný Adolf Hitler v Německu. Stejně tak by bez první světové války Vladimír Iljič Lenin zůstal jen emigrantským pamfletistou radikálního socialismu. A kdyby z války nevzešel pocit rudého ohrožení bolševismem, nekonal by se patrně ani vzestup Benita Mussoliniho a dalších pravicových autoritářů.

Vzestup všech jmenovaných ale mohl mít ještě hlubší, hůře postižitelné příčiny. A těmi mohlo být v souladu s výše uvedeným zpochybnění osvícenstvím položených pokrokářských základů moderního občanství, tržního řádu i vědeckého obrazu světa kolem.

Toto otřesení jistot ve spojení s válečným kataklyzmatem zevšeobecnilo – podle některých historiků včetně zmíněného Griffina – intenzivní pocit společenského úpadku. A radikální hnutí obnovy v podobě fašismu a komunismu v meziválečném období vzešla právě z tohoto podhoubí sdílených pocitů dekadence a existenciální nejistoty.

Dnes se jen málokdo neohradí proti nařčení, že je fašista nebo bolševik. Natolik byla tato označení zdiskreditována politickým vývojem ve 20. století. Dnešní nadužívání těchto nálepek v mocenských bojích proti politickým oponentům však jen zatemňuje podstatu problému. Deklarativní boje proti návratu komunismu či fašismu, kterým se s rituální pravidelností věnujeme, nás před jejich nebezpečím ochrání jen stěží.

Komunismus ani fašismus, jak jsme je znali, se nemohou vrátit, protože lidské dějiny jsou vždy jedinečné a nedokážou se opakovat. Zároveň to vůbec neznamená, že liberální demokracie nemůže být i v 21. století ohrožena jejich obdobami. Pro jejich rozpoznání nám však v ničem nepomůže připomínání zvěrstev totalitních režimů minulého století. Tyto režimy totiž – má-li pravdu Griffin a jeho vědečtí souputníci – vzklíčily ze široce sdíleného pocitu společenského úpadku, jakkoli ten byl artikulován rozdílnými způsoby.

Mezi příslušníky pravice byl ztělesněn kulturním volnomyšlenkářstvím liberalismu, hrozbou vzestupu neevropských lidských ras či dekadentní nadvládou trhu a peněz proti údajně pravým lidským hodnotám. I na radikální levici kapitál ztělesňoval hrozbu nadcházejícího úpadku v podobě všeobecné krize kapitalismu, jemuž nelze zabránit jinak než svržením nenáviděného tržního řádu i liberální demokracie ovládané nadnárodní oligarchií velkokapitalistů.

Jak často jsou obdobná schémata přítomna v dnešních kulturních válkách na straně jedné, nebo v debatách o environmentální krizi na straně druhé?

Pokud totalitní režimy 20. století opravdu vzešly z široce sdílených obav o budoucnost a pocitů potřeby záchrany před stále úpadkovější současností, pak nejsme chráněni před hrozbou nových totalit o nic méně než naši předkové před sto lety. Jen se nesmíme nechat klamat tím, že si zachránci nebudou říkat fašisté nebo komunisté.

Četba více než sto let starých spisů Georgese Sorela může být v tomto směru velmi poučná…